Nedávno měla ve Švandově divadle ve vaší režii premiéru inscenace Obraz Doriana Graye. Proč jste si zvolila tento titul? Má dnes Oscar Wilde co říct?
Na divadelní adaptaci Obrazu Doriana Graye jsme v divadle pomýšleli už dlouho - shodou okolností jsem jej nakonec režírovala já. Pro mě byl velmi inspirativní pohled sociologa Jana Kellera na Doriana jako pionýra společnosti zážitku, společnosti, v níž už nejde o to, jak přežít, ale jak si život „užít“, jak co nejvíce „zažívat“... Také je ve Wildově románu pro mě velmi podstatné ono pokoušení hranic, kam až mohu zajít, nakolik je například možné manipulovat lidmi a přetvářet je k obrazu svému, zda je tak možné konat beztrestně.
Jste vystudovaná dramaturgyně, Obraz Doriana Graye je ale už druhá inscenace, kterou jste režírovala. Proč jste se pustila i do režie?
Na škole jsme měli první tři roky stejnou průpravu jako režiséři. To považuji za velmi dobré rozhodnutí. Od začátku jsem tedy režii a dramaturgii vnímala úzce spjaté. Navíc se mi profesor Fr. Štěpánek, který nás měl s profesorem J. Vostrým na režijní propedeutiku, často smál, že u dramaturgie nevydržím. První režie (hra Pankrác ´45) vyplynula ze situace. V textu je hodně narážek a odkazů na konkrétní dobové události či životní situace postav – tedy bylo „nejsnazší“, aby hra byla režírována autorkou.
A jaká je to zkušenost?
Mám za sebou pouze dvě, tedy nelze zobecňovat. Zatím tedy stručně řečeno: je to dosti zatěžkávající, ale úměrně tomu i radostné a objevující. Je pro mě zajímavé a většinou přínosné konfrontovat své vidění světa s kolegy z tvůrčího týmu, ale i s diváky – jak danou inscenaci čtou. Neobejde se to bez šrámů, vesměs jsou to však velmi inspirativní postřehy. Je dobré narážet na vnímavé lidi.
Má to žena - režisérka těžší než režisér muž? Například co se týče autority u herců?
Upřímně nevím. Asi bude pár pánů, kterým a priori vadí, že by měla mít žena „navrch“, a pokud tak vnímají režii, tak může být, ale pro mě je to nějak zjednodušující a hloupé. Sama jsem na nic takového naštěstí nenarazila. Myslím, že vždy jde spíš o to, zda umí režisér herce dovést k „zhmotnění“ svého vidění, ideálně je jím nakazit natolik, že sami jej dále rozvíjejí a prohlubují skrze své postavy. To je velká alchymie….
Druhým titulem, který jste ve Švandově divadle režírovala, je inscenace Pankrác ´45. Čím se lišilo zkoušení komorní inscenace od Obrazu, který má větší obsazení i prostor?
Pankrác ´45 je studiová inscenace o pěti ženách, které se těsně po konci války, v období vášní msty, ocitnou ve věznici. Základním tématem je relativita viny. Oproti Obrazu šlo o zkoušení, kde jsme se orientovali především na sdělení příběhů oněch pěti žen (Adiny Mandlové, Lídy Baarové, spolupracovnice Silveru A Hany Krupkové, Židovky Julči a příchozí, zprvu neznámé ženy), de facto pouze jediný obraz je zde surreálný.
Oproti tomu Dorian Gray je postaven mnohem více na stylizaci, včetně velkého podílu pohybové složky. Zkoušení bylo tedy v rozdílném podílu času, který se věnuje textu, pohybu, také jsou jinak užívány jednotlivé složky inscenace (včetně hudby). A jako při každém větším obsazení jsme museli mnohem více zvažovat zkoušecí plán – abychom udrželi ideálně všechny herce soustředěné na práci.
Co dalšího se tuto sezónu ve Švandově divadle chystá?
Do konce sezóny chystáme ještě jednu premiéru ve Studiu (v režii Daniela Hrbka), která je inspirovaná současným děním, až pnutím. Nejedná se o klasickou divadelní inscenaci ve smyslu předvádění příběhu a ani přístup ke zvolenému tématu není právě tradiční. Uvidíme. Název zní Pražská kavárna. Na Velkém sále budou mít na konci května premiéru Schillerovy Úklady a láska ve zcela novém překladu mého kolegy dramaturga a germanisty Martina Sládečka a v režii Martina Františáka, který se do Švandova divadla vrací již potřetí. Zkoušet se začne po Velikonocích, ovšem výroba scény, jejíž součástí je i loutkové divadlo, již probíhá.
A teď k Praze - nejste pražská, s nadsázkou jste holka z hor. Jaký tedy byl příchod na DAMU?
Byl to bez nadsázky náraz. První dva roky jsme totiž bydleli na kolejích na Jižním Městě… snažila jsem se tam trávit co nejméně času, hodně brzy vstávala a vracela se tam pozdě v noci. Díky tomu jsem zase zažívala procházky po téměř prázdném Karlově mostě brzy ráno, nebo po Pražském hradě. Tam jsem ráda chodila i po představení. To už dnes bohužel nelze.
Kde v Praze žijete a jaké to tam je?
Momentálně již osmým rokem bydlím na Břevnově. Jsem moc ráda, že se sem neprobojovaly (zatím?) žádné velké kancelářské budovy, ve vzduchu je klid maloměsta a na různé strany je blízko k zeleni. Často chodím pěšky do centra či z centra domů. Asi pozůstatek kořenů z podhůří – jsem ráda za výstup do kopce na Pohořelec, když se setmí a opadnou turisté, nebo zas možnost ráno začít pracovní den cestou dolů Petřínskými sady.
Kam v Praze chodíte relaxovat? Jaké je vaše nejoblíbenější pražské místo?
Jak už jsem si posteskla před chvílí… měla jsem moc ráda noční procházení Pražským hradem, když vše utichne. To mi schází. Tedy alespoň cesta Újezdem, přes Tržiště do Nerudovy ulice a podobně. Nádherné je, když se povede vychytat chvíle „bez lidí“ například ve Hvězdě nebo Divoké Šárce. A Střelecký ostrov či Kampa jsou mi blízké – díky kontaktu s řekou. Pokud to jde, tak ale za lesy odjíždím mimo Prahu. Dobře je mi v galeriích – procházet se mezi obrazy, tedy různými perspektivami vidění a uchopování světa. Z jednoho a týž obrazu vystoupí pokaždé něco trochu jiného a já jen tiše žasnu. Loni jsem se stala členem Klubu přátel Národní galerie a je to bezesporu jedna z mých nejlepších investic. Rozhodně doporučuji.
Pracujete na Smíchově. Vnímáte nějak genia loci téhle čtvrti? Má ho podle Vás vůbec?
Smíchov má pro mě velmi rozmanitou atmosféru. Nebudu tvrdit, že na všech místech je mi tu dobře. Ale určitě oblast kolem Švandova divadla, zahrady Kinských, ulice směřující k řece a náplavka je něčím až magická. Svoje kouzlo má bezesporu Smíchovské nádraží - zrovna včera jsem se tam ocitla a je to naprosto dokonalé, i „divadlo“ včetně scénografie i účinkujících, v němž během krátké chvíle má člověk možnost odpozorovat fragmenty příběhů nejrůznějších žánrů. A zcela jistě má díky pivovaru Smíchov občas naprosto nezaměnitelnou vůni.
Umíte si představit návrat zpět do hor anebo práci mimo Prahu?
Někdy naprosto zřetelně. Většinou v té představě sázím stromy, nebo přerovnávám knížky v nějaké vesnické, mírně pozapomenuté knihovně.