Výstavu Karafiáty a samet / Umění a revoluce v Portugalsku a Československu 1968–1974–1989 zahájila Galerie hl. m. Prahy už v dubnu. Jaké na ni máte ohlasy?

Zatím na ni máme samé pozitivní ohlasy jak v médiích, tak i od návštěvníků, a co mě těší nejvíce, i od studentů a mladých lidí, které aktivně zajímá téma svobody a demokracie.

Dalo by se říct, že jde o jeden z nejzajímavějších projektů GHMP této sezóny?

Pevně doufám, že ano, protože tímto projektem připomínáme třicetileté výročí sametové revoluce z perspektivy nejzápadnější pevninské země Evropy, která zažila, stejně jako my, poklidnou revoluci. Jen ta jejich se jmenovala karafiátová.

Jak vlastně vznikl nápad svést dohromady karafiátovou a sametovou revoluci? Co mají společného?

Obě tyto revoluce, karafiátová v dubnu 1974 a sametová v listopadu 1989, proběhly nenásilnou formou, nejsou známé žádné oběti na životech. Lidé v Lisabonu slavili vítězství na tancích, protože to byla právě armáda, která jim pomohla fašistický režim porazit. V tomto jsou symboly našich zemí protichůdné, ale poklidný boj za demokracii a symbol vítězství je spojuje.  

Co bylo na přípravě výstavy nejtěžšího?

Nejtěžší bylo zajistit zahraniční zápůjčky z prestižních portugalských muzeí jako například Muzeum Serralves v Portu a Muzeum Calouste Gulbenkian v Lisabonu. Na výstavě máme mnohem více portugalských zápůjček, ale právě tyto instituce mají přísné podmínky srovnatelné s newyorskou MoMA. Ale naštěstí jsme díky osobním kontaktům, které dlouhodobě navazuji, dosáhli úspěchu a důvěry.   

Kromě uměleckých děl prezentuje výstava také rozsáhlé rešerše České televize, Rádio e Televisão de Portugal, nebo soukromé archivy. Můžete přiblížit, co se z nich návštěvník dozví?

Jedná se o zcela unikátní materiály. Na výstavě je k vidění video z 9. prosince 1989, kdy mladí Portugalci přijeli jako první zahraniční delegace podpořit naši demokratizaci. Rovněž mohou návštěvníci spatřit první telefonický rozhovor našeho budoucího prezidenta Václava Havla a prezidenta Mária Soarese. Z obou veřejnoprávních televizí jsou to zejména zcela nově zdigitalizované materiály týkající se československo-portugalských vztahů a propagandy tehdejší Československé televize. Česká televize se stala mediálním partnerem naší výstavy Karafiáty a samet, za což jsem nesmírně vděčná.

Portugalské osobnosti, které přijely podpořit demokratizaci naší země, se po třiceti letech vrátily zpět do Prahy. Setkala jste se s nimi?

Ano, jsem moc ráda, že se mi je podařilo přesvědčit, aby přijely znovu po třiceti letech a rozdávaly opět lidem na vernisáži růže. Dokonce jsme s nimi zorganizovali i debatu plnou emocí a vzpomínek v Knihovně Václava Havla. Debata nebyla sentimentální, naopak měla silné a opět aktuální poselství o důležitosti spojené Evropy a křehkosti demokracie. Moderoval ji Jakub Železný a v archivu ČT24 se na ni mohou lidé podívat.

A víte, jak tehdy vznikl jejich nápad rozdávat na Václavském náměstí růže?

Mladí Portugalci zahlédli ve zprávách CNN záběry z demonstrací v listopadu 1989 a rozhodli se, že přijedou podpořit studenty na Národní třídu a na Václavské náměstí. Od jednoho ze zúčastněných, který se později v Portugalsku stal ministrem spravedlnosti, mám k dispozici další soukromá videa, se kterými bych ráda pracovala v rámci letošních připomínkových akcí.

Na co byste ráda návštěvníky výstavy upozornila?

Kromě již zmíněného je třeba připomenout, že politicko-historický kontext výstavy rámuje vůbec první představení portugalského umění od šedesátých let dvacátého století u nás. Nikdy se nic podobného neuskutečnilo, a i když jsme si s Portugalskem geograficky vzdáleni, naše výstava ukazuje, jak blízké si naše výtvarné projevy byly.