Zkušená kunsthistorička a dvaatřicetiletá maminka dvou malých dětí vede v Colloredo-Mansfeldském paláci cykly přednášek o veřejné plastice, můžete si s ní ale vychutnat i komentované procházky, třeba po Karlově mostě.
Jak dlouho už s Galerií hlavního města Prahy spolupracujete?
S kratičkou pauzou po narození dcery přibližně tři roky. Působím zde jako externí lektorka a cílem mé práce je pokusit se lidem populárně naučnou formou představit díla, která má GHMP zapsána ve sbírkách veřejné plastiky, jednoduše řečeno – která jsou venku. Tato sbírka čítá přes 200 objektů. Vedle galerie soch na Karlově mostě jsou to například významné pomníky – pomník sv. Václava na Václavském náměstí, pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí nebo Palackého pomník na Palackého náměstí – a řada dalších děl.
V příjemném prostředí edukačního centra v Colloredo-Mansfeldském paláci se každé úterý od 17:30 hodin koná přednáška vždy na jiné téma. Společným jmenovatelem těchto přednášek je právě veřejná plastika. Zhruba v květnu se pak přesouváme ven, kam jsou situovány procházky po Karlově mostě, po Vyšehradě a v roce 2019 plánuji zařadit také procházku do parku Cibulka.
Je Vaše práce pro vás i koníčkem? Směřovala jste k této profesi už od let školou povinných?
Určitě je především koníčkem. Jsem ráda, že jsem dostala příležitost spolupracovat s GHMP. Velké poděkování patří hlavně kolegyním z edukačního oddělení. A k druhé části vaší otázky. Mám vystudované Dějiny křesťanského umění na Karlově univerzitě. Zároveň jsem dlouho uvažovala nad Pedagogickou fakultou. Lektorská činnost tyto dva obory krásně spojuje.
Vzpomene si na svoje první setkání s historií?
Úplně první setkání bylo asi listování v Dějinách Prahy, knize po mé mamince, kterou si jako malá přála k Vánocům. Na svou dobu byla hodně drahá a špatně se sháněla. Pod stromečkem ji nakonec našla, ale nic jiného už tam nebylo. Teď ji mám v knihovně já.
Jaké historické místo v Praze sama osobně preferujete?
Praha je přece matkou měst. Nedokážu vybrat jen jedno místo. Krásný je Karlův most brzy ráno. Když mám procházku za sochami na Karlově mostě, začínáme kolem osmé hodiny. Někdy jsem tam o hodinu dříve, v klidu si most projdu, prohlédnu sochy. Brzy se pak most zaplní a návštěvník nemá šanci si krásu tohoto místa vychutnat naplno. Půvab Prahy si pak užijete bezpochyby pohledem z výšky. Kolik rodilých Pražáků asi navštívilo Staroměstskou mosteckou věž, Malostranskou mosteckou věž, Prašnou bránu nebo věž Novoměstské radnice? Jsou to krásná místa bez větší koncentrace turistů.
Pro GHMP vedete cyklus přednášek o veřejné plastice. Jaká je Vaše nejoblíbenější?
Velmi ráda svým posluchačům přibližuji barokní sochy na Karlově mostě. O těchto plastikách můžeme hovořit v mnoha aspektech. Zajímavý je samotný popis soch, ztvárnění daného světce ve výtvarném umění obecně, ikonografie a v neposlední řadě rozmanité životní osudy autorů těchto děl.
Oblíbila jsem si i propojení s literárními předlohami uměleckých děl. Na jedné z nedávných přednášek jsme se věnovali čtveřici Myslbekových monumentů z Palackého mostu, které se nyní nachází na Vyšehradě. Posluchačům jsem citovala například úryvky ze Zeyerových děl, Kosmovy kroniky nebo Zelenohorského rukopisu. Přednášku to, myslím, ozvláštnilo a setkalo se to s velmi kladnými reakcemi.
Procházky za sochami Karlova mostu se v programu GHMP objevují pravidelně. Každé ze sousoší světců vypráví svůj příběh. Který je podle vás nejzajímavější?
Životy světců jsou nedílnou součástí ikonografického výkladu. Z pohledu interpretace, která se snoubí s uměleckým zpracováním, můžeme uvést například Sv. Luitgardu, kterou pro Karlův most vytvořil Matyáš Bernard Braun. Luitgarda byla vlámská světice žijící na přelomu 12. a 13. století. V pouhých 12 letech se rozhodla zasvětit život Bohu. Ve 20 letech se stala řeholní sestrou. Prožívala mystická vidění a extáze. Na sklonku života oslepla. Braunova socha líčí sen této světice, v němž viděla Krista, který se odpoutal z kříže, pohladil ji a ona mu políbila poraněnou hruď.
Který ze světců z Karlova mostu je vám „nejsympatičtější“?
Asi bych zůstala u žen. Tentokrát bych zvolila sv. Markétu, sv. Barboru a sv. Alžbětu ze stejnojmenného sousoší, které vytvořil Jan Brokoff. Poprvé se zde objevuje poznatelný a poměrně výrazný podíl jeho geniálního, teprve devatenáctiletého syna Ferdinanda Maxmiliána. Světice zde vyobrazené jsou příkladem silných žen, které si i navzdory svému osudu stály za svým přesvědčením. V jejich případě to bylo rozhodnutí stát se křesťankami.
Karlův most sám o sobě má magickou atmosféru. Jak ji, coby kunsthistorička, vnímáte?
Karlův most je bez nadsázky dokonalou ukázkou komplexního díla. Neodmyslitelnou součástí Karlova mostu je nejmenší pražské náměstí – Křížovnické náměstí. Ještě než vstoupíte na most a rozhlédnete se kolem sebe, můžete spatřit tolik uměleckých skvostů – kostel sv. Františka z Asissi, kostel Nejsvětějšího Salvátora, bývalou budovu Viničního úřadu, pozorní návštěvníci jistě odhalí i původní románskou dlažbu, která se dochovala z původního Juditina mostu. Nahází se zde rovněž nezpochybnitelná umělecká dominanta gotické Prahy – Staroměstská mostecká věž. A pak je to samotný Karlův most s rozmanitou galerií barokních (a klasicistních) soch. Já bych to z hlediska své profese asi nenazvala magickou atmosférou. Pro mě je toto místo jedinečné zejména z hlediska uměleckého. Do ikonografických výkladů jednotlivých sousoší jejich autoři ukryli řadu jinotajů, baví mě je odhalovat a přibližovat návštěvníkům mých programů.
Na co se Vás návštěvníci komentovaných prohlídek nejvíce ptají?
Myslím, že návštěvníky baví životní osudy umělců. Časté otázky se týkají rozdílnosti tvorby dvou velikánů barokního sochařství – Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a Matyáše Bernarda Brauna. Pak to jsou otázky týkající se atributů některých světců, které nejsou vždy dobře poznatelné. Toto jsou asi nejčastější otázky, které se opakují. Procházky a přednášky jsou především milým setkáním s milovníky umění.
Která jsou nejoblíbenější místa návštěvníků vašich akcí?
Návštěvníci mých akcí mají většinou velmi dobré povědomí o historických památkách, mají široký kulturní rozhled. Velmi ocenili procházku po Vyšehradě s návštěvou Gorlice, kde se nachází šestice originálů z Karlova mostu. Nyní se moc těší na připravovanou procházku v parku Cibulka, který je bez nadsázky zapomenutým místem našeho hlavního města.
Praha je plná krásné historické architektury a památek, zároveň tu je však neuvěřitelně nabitý kulturní program. Má ještě vůbec mladá generace zájem o vaše programy? A kdo nejvíce navštěvuje tyto akce?
Nejpočetnější skupinu, která navštěvuje moje programy, bych označila jako zralou generaci, chodí samozřejmě i senioři. Mladší generace přednášky navštěvuje spíše nepravidelně. Na jeden z prvních cyklů ale pravidelně chodila studentka gymnázia, která se pak hlásila na řadu univerzit nejen v Česku ale i v Anglii a Německu. Nyní studuje v Berlíně dějiny umění. Po přijímacích zkouškách mi psala moc milý mail. V komisi u přijímacího řízení na Karlovu univerzitu měla profesory, jejichž přednášky a semináře jsem sama navštěvovala. U pohovoru zmínila i mé programy pro GHMP. Bylo moc milé, že si na mě vzpomněli a ona jim slíbila, že mě bude pozdravovat. Z pohovoru pak odcházela s plným počtem bodů. Zpětná vazba – ať už pozitivní nebo negativní je (nebo by měla být) pro každého, kdo se věnuje práci s lidmi tím nejdůležitějším. Myslím, že na tuhle slečnu jen tak nezapomenu a troufám si tvrdit, že za pár let o ní možná uslyšíme.
Čemu dáváte přednost, komentovaným prohlídkám v terénu Prahy nebo přednáškám přímo v prostorách Galerie?
Každé má to „své“ plus. V edukačním centru je příjemné prostředí, které umožňuje promítnout řadu obrázků a seznámit posluchače s daným tématem v co možná největší šíři. Prohlídky jsou trochu adrenalin a nikdy nevíte, jaké bude počasí. Velkou výhodou tohoto typu akce je bezpochyby možnost větší interakce s posluchači.
Jaká je podle vás momentálně největší slabina veřejných plastik?
V současné době je největší slabinou plastik ve veřejném prostoru nedostatek finančních prostředků na jejich údržbu a zároveň umožnění prostoru a podpory pro vytváření děl nových. Objektům ve veřejném prostoru se musí věnovat průběžná péče, s níž jdou ruku v ruce samozřejmě i finančně náročné restaurátorské práce. Neznamená to však, že by se prostředky na obnovu soch průběžně neuvolňovaly. Objekty ve veřejném prostoru se neustále restaurují, případně se nahrazují kopiemi. Jako příklad můžeme uvést umístění kopie sousoší sv. Františka Borgiáše na Karlově mostě v nedávné době, nebo restaurování čtveřice Myslbekových monumentů na Vyšehradě.
A jaká je naopak jejich největší „síla“?
Nezpochybnitelnou sílou těchto objektů je, že se v mnohém staly součástí veřejného prostoru. S místem, pro které byly projektovány, jsou neodmyslitelně spjaté. Některé realizace však nepřestávají být předmětem diskuzí. Patří sem tato socha, nebylo by lepší, kdyby byla umístěna jinde? Jak na mě tento objekt působí jako umělecké dílo? I v tom vidím sílu. Různorodé názory sleduji i u posluchačů mých akcí. Diskuzi na jedné z posledních přednášek vzbudil všem dobře známý Husův pomník na Staroměstském náměstí.
Kam byste nasměrovala návštěvníka historické Prahy, kdyby plánoval jeden den v naší metropoli?
Asi se vrátím k jedné z mých předchozích odpovědí. Ať se na Prahu podívá z výšky. Pokud chce nasát genius loci známých míst, doporučím mu je prohlédnout za ranního rozbřesku.