Koncert pro violoncello a orchestr h moll od Antonína Dvořáka (1841 – 1904) má na svém repertoáru nejeden violoncellista. Není divu, vždyť jde o jeden z nejkrásnějších kusů pro tento strunný nástroj. Náš violoncellista Jiří Bárta se dokonce před časem nechal slyšet, že právě díky této skladbě se zamiloval do vážně hudby. „Bez tohoto koncertu bychom se měli špatně, protože by náš repertoár byl o mnoho chudší,“ uvedl český muzikant.
Dvořákovi se nelíbily výšky a hloubky nástroje
Koncert h moll je Dvořákovým druhým sólovým kusem pro violoncello a orchestr. První psal v začátku své kariéry – ve svých čtyřiadvaceti letech. Jenže s dílem, pro které neměl dokončený orchestrální part, nebyl spokojený. Proto skončilo v šuplíku. (Tento rukopis byl nalezen až jedenadvacet let po skladatelově smrti – pozn.red.)
Od té doby se mu už do komponování pro violoncello nechtělo . Podle něj nebylo vhodné pro sólové uplatnění. Nelíbil se mu totiž zvuk nástroje v jeho nejvyšších a nejhlubších polohách. Sám skladatel se tehdy vyjádřil, že „nahoře huhňá a dole brumlá“.
Překvapivé rozhodnutí
Přesto na podzim roku 1894, v závěru svého působení na konzervatoři v americkém New Yorku, učinil překvapivé rozhodnutí. Pustil se do psaní violoncellového koncertu h moll. A pod jeho perem vzniklo dílo, nad kterým se tají dech.
Dvořák na něm pracoval necelé tři měsíce. I když byl s partiturou hotový v únoru následujícího roku, koncert svou definitivní podobu získal až o několik měsíců později, po Dvořákově návratu do rodné země. Přepracoval závěr třetí věty, který výrazně rozšířil.
Kompozice plná stesku, nostalgie, ale i radosti
Skladatel do díla přenesl své pocity, které se v něm v době komponování mísily. Stýskalo se mu po vlasti a dětech, z domova navíc dostal zprávy o špatném zdravotním stavu jeho lásky z mládí – Josefiny Kounicové. V koncertu je rovněž patrná i Dvořákova radost z toho, že se po dvou letech působení za oceánem konečně vrací do Čech.
Koncert se na své londýnské premiéře – v březnu roku 1896 (v Praze bylo dílo provedeno o měsíc později – pozn. red.), kde se sám skladatel ujal orchestrální taktovky, shledal s obrovským úspěchem. Tehdy Dvořákovi vysekl poklonu i jeho kolega - skladatel Johannes Brahms: „Proč jsem jen, do čerta, nevěděl, že je možné složit violoncellový koncert, jako je tento? Kdybych to uměl, už dávno bych nějaký napsal,“ uvedl Brahms.
Nejčastěji uváděné Dvořákovo dílo
Dvořákův violoncellový koncert h moll, pro který je charakteristická bohatá melodika a silné citové zabarvení, patří nejen k základním dílům violoncellového repertoáru, ale také do zlatého fondu světové hudební tvorby vůbec. Spolu s 9. symfonií se jedná o nejčastěji uváděné dílo Antonína Dvořáka.
Ve Smetanově síni Obecního domu tentokrát koncert zazní v podání mladého vynikajícího violoncellisti Jana-Erika Gustafssona.
Za hudbu ke Kmotrovi získal Oscara
Před zahájením letošní sezony FOK sliboval propojení klasického repertoáru s hudbou z filmu. A právě tomu tak bude i na dvou nadcházejících koncertech.
Zazní mimo jiné i filmová hudba výjimečného italského skladatele Nino Roty (1911 – 1979).
O jaké skladby půjde? O úžasné melodie z prvních dvou dílů kultovní Coppolovy trilogie Kmotr. Není divu, že Nino Rota právě za hudbu k druhému filmu získal v roce 1974 prestižního Oscara.
Zázračné dítě Nino Rota
Nino Rota se s mimořádným hudebním nadání už narodil. Však ho měl také po kom zdědit. Například po svém dědečkovi, klavíristovi Giovanni Rinaldimu, kterému se říkalo italský Chopin.
Nino byl od dětství považován za zázračné dítě. Už v útlém věku komponoval oratoria a dirigoval orchestry. I když z vážné hudby složil například 9 oper, pět baletů a spoustu dalších koncertantních skladeb, známý se stal spíš hudbou k filmu. Celkem komponoval asi pro 150 snímků.
Hudbu k filmu psal především pro Federica Felliniho a Luchina Viscontiho. „Bez váhání říkám, že Nino Rota byl tím nejcennějším spolupracovníkem, jakého jsem kdy měl. Mezi námi byla od počátku naprostá harmonie,“ nechal se slyšet Fellini.
Flašinet, basová kytara, saxofon
Rotova hudba je velmi neotřelá a se sílou umělecké výpovědi. Při komponování často experimentoval. Nebál se totiž part klasického symfonického tělesa k něčí nelibosti oživit ve své době netypickými nástroji jako jsou flašinet, basová kytara či saxofon.
Filmovou hudbu skládal od svých třiceti let, nejplodnější v této oblasti byl až o deset let později. Kromě melodií ke snímku Kmotr návštěvníci pražského koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy uslyší ještě Rotovo Divertimento concertante pro kontrabas a orchestr, které zahraje finský interpret – devětačtyřicetiletý Janne Saksala.