Tomáš Garrigue Masaryk je jedním z těch, kterému je v knihovně dán prostor. Třeba prostřednictvím jeho citátů. A tak si tu můžete připomenout slova našeho prvního československého prezidenta: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“ Na dalším lístečku se zase dočtete: „Nedovedeme-li milovat nepřítele, buďme k němu aspoň spravedliví.“
Vystavena je zde třeba i kniha Františka Emmerta nazvaná krátce – TGM. Přibližuje Masarykovo dětství, mládí, studia a jeho pedagogické působení na vysokých školách ve Vídni a Praze. Začtete-li se do ní, narazíte i na různé zajímavosti a především objevené písemnosti vlastnoručně psané TGM.
Edvard Beneš: praktický politik
Pozornost knihovníci věnují i nástupci Masaryka, kterým byl Edvard Beneš. Ten byl prezidentem Československé republiky zvolen 18. prosince roku 1935. Nejenže si ve výstavce připomenete jeho životopisná data, sáhnout zde můžete hned i po knize Edvard Beneš – Drama mezi Hitlerem a Stalinem, jejímž autorem je francouzský historik Antoine Mares.
Jde o první část biografie druhého československého prezidenta, která Edvarda Beneše odhaluje nejen jako praktického politika, ale i jako sociologicky uvažujícího teoretika.
Alois Rašín: dramatický život českého politika
Alois Rašín – první československý ministr financí. Další velké jméno našich dějin. Ústřední knihovna vystavila titul Alois Rašín – dramatický život českého politika od spisovatelky Jany Šetřilové.
Autorka ve svém díle podrobně sleduje politický a osobní život této přední osobnosti přelomu 19. a 20. století. Seznamuje nejen s jeho dětstvím a vzděláváním, provází čtenáře i obdobím jeho studií, či dobou, kdy byl na dva roky odsouzen jako politický vězeň. Především však Jana Šetřilová zdůrazňuje posledních deset let jeho života – 1913 – 1923, kdy Alois Rašín významně přispěl českému politickému prostředí nejen jako zástupce mladočeské strany, ale hlavně jako ministr financí a člen Pětky.
Milada Horáková: Líbám vás, líbám
Začíst se můžete v Ústřední knihovně i do jednoho z posledních dopisů Milady Horákové, právničky, političky, bojovnice za práva žen a oběti justiční vraždy během politických procesů komunistického režimu. „Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší, než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná a ten klid a mír… Nebraňte mi svým nářkem… Líbám Vás, líbám… Janičko, miláčku, dceruško! Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko – a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím, stojíte tu se mnou…“
Tato slova, z nichž mrazí a vhání slzy do očí, napsala Milada Horáková sestře v noci před svou popravou. 27. června roku 1950 byla spolu s Janem Buchalem, Závišem Kalandrou a Oldřichem Peclem oběšena na dvoře pankrácké věznice.