Celý projekt byl podle kurátora Václava Magida „komplexní kritickou reflexí předpokladů a rámců, které dnes vymezují (ne)možnosti poznání, jednání a estetického prožívání“.

Deprese moderní civilizace jako téma

Výstavy z cyklu popisovaly fenomény moderní civilizace, jako je vyhoření a stavy úzkosti. Vyhoření bývá popisováno jako jeden z určujících rysů dnešní společnosti, jež se orientuje primárně na výkon. Organismus na nával podnětů reaguje panikou, a ta se následně transformuje do deprese z vlastní neschopnosti dostát požadavkům, které jsou na nás kladeny. Cílem našeho výkonu má být štěstí, ale vzhledem k tomu, že snaha o jeho dosažení okupuje veškerý náš čas a pohlcuje všechny naše síly, toto štěstí se nikdy nedostaví.

Řešení je politizování stavu

Stavy úzkosti, paniky, vyhoření či deprese, stejně jako nejrůznější další psychické potíže, se dnes šíří v míře, která dovoluje hovořit o epidemii duševních poruch. Nejedná se přitom o projevy individuálního selhání nebo životní smůly, ale o způsob, jak na psychiku jednotlivce dopadají komplexní ekonomické, technologické, společenské či environmentální procesy. To znamená, že pokud nechceme zůstat pouze u léčby symptomů, ale udělat také něco s příčinou těchto dysfunkcí, je potřeba duševní poruchu „politizovat“. A právě na to poukazovaly výstavy zaštítěné mladým kurátorem Václavem Magidem.

Deprese na planetární úrovni

Zatímco předchozích šest dílů bylo věnováno lidskému subjektu, ten sedmý se posouvá na vyšší úroveň. Řeč je totiž o celé planetě, která je k lidským hodnotám a cílům zcela lhostejná.

Planeta jakožto „svět-bez-nás“ je tím, co získáme, když ze světa odebereme člověka a jakýkoli lidský smysl – a právě to se s námi děje ve stavu deprese. „Psychopatologie planety“ by tedy byla paradoxní snahou popsat možnosti duševní nemoci i duševního zdraví ve světě beze smyslu.

Na sedmé výstavě z cyklu Podmínky nemožnosti se představí András Cséfalvay, Aleš Čermák, Tereza Darmovzalová, Daniela & Linda Dostálková, Matěj Pavlík, Vojtěch Märc, Jan Kolský a Jiří Žák.