„Chudoba k městu patřila a patří,“ začíná svůj výklad autorka výstavy Chudá Praha Jana Viktorinová s tím, že projekt vymezila na období od roku 1781 do roku 1948. „Rok 1781 je datem, kdy Josef II. reorganizoval chudinskou péči. A návštěvník výstavy zjistí, že mnohé mechanismy, které začaly fungovat v 19. století, fungovaly až do století dvacátého. A s některými se můžeme setkat i dnes. Rok 1948 je pak symbolickým mezníkem, kdy nastoupil nový režim, který chudobu zcela vytěsnil,“ vysvětluje Jana Viktorinová.

Tři části výstavy

Výstava je v Muzeu hlavního města Prahy rozdělena na tři části, jež tvoří historický obrazový materiál – především fotografie a tisky, které vás chudobou provedou. Uvidíte, jak nemajetní žili – nebo spíš přežívali, prohlédnete si snímky dnes již neexistujících míst s chudobou spojených. Nutno dodat, že radostný pohled to rozhodně není.

Chudoba a nežádoucí společenské jevy

První část expozice přibližuje chudinské instituce, jakými dřív byly chudinský ústav, chudobinec, chorobinec... Právě ony měly městu odpomoci od těch, kteří neměli žádné zaopatření.

Kdo byl tehdy chudobou nejvíc zasažen? „V době, kdy neexistovalo žádné sociální pojištění, ohrožovala chudoba hlavně staré lidi, nemocné, lidi po úrazech, invalidy a zvláště vdovy a sirotky,“ vypočítává autorka projektu a dodává, že s chudobou šly ruku v ruce i nežádoucí společenské jevy – prostituce, kriminalita, alkoholismus, užívání drog, žebrota.

Fišpanka

Jeden panel v první části výstavy je také věnovaný fišpance. Že nevíte, co to je? Fišpanka byl lidový název pro městskou věznici. „Sloužila jako humanitní ústav, kde byli zaopatřováni žebráci, tuláci a zároveň také jako hnanecká stanice. Hnanectví byla instituce, která vycházela ze zákona o domovském právu, kdy o veškeré chudé měla povinnost se starat domovská obec,“ líčí Jana Viktorinová s tím, že když někdo žebral v cizím městě a byl lapen, byl takzvaně hnán, nebo také postrkem odeslán do své domovské obce.

Ve své době byla fišpanka, která se nacházela v bývalé továrně na kostice v Trojické ulici, vyhlášená. Za lehké přečiny se do ní dostávali žebráci, ale i tuláci a příslušníci pražské galerky. Na fotografiích uvidíte, jak vlastně tato věznice vypadala, pohlédnete do tváří jejích obyvatel.

Protější stěna zase ukazuje na žebrotu. I ta kdysi bývala trestná. „Pokud byl někdo při této činnosti přistižen, hrozilo mu osm dnů až tři měsíce postihu,“ říká Jana Viktorinová.

Dětská práce a mapa sociální diferenciace

Výstava dále upozorňuje na dětské práce, jsou zde zmíněny i opatrovny a mateřské školky, které původně vznikly proto, aby chudé dělnické ženy mohly pracovat. Součástí expozice je rovněž obrazovka ukazující sociální diferenciaci.

„V  první polovině 19. století se veškeré pražské obyvatelstvo včetně chudých a nově příchozích dělníků směstnalo uvnitř hradeb. Čili ve čtyřech pražských městech. To se však ve druhé polovině 19. století mění. A zejména po krizi v roce 1870, kdy se dělnické obyvatelstvo z důvodu levnějších nájmů stěhuje na pražská předměstí,“ pokračuje ve výkladu paní Viktorinová.

Nouzové kolonie

V další části expozice se seznámíte s nouzovými koloniemi. Žalostný pohled na sérii fotografií, na nichž jsou zachyceny momentky ze života těch, kteří se museli spokojit s omezeným prostorem pro bydlení vyznačujícím se naprosto nevyhovujícími hygienickými podmínkami.

„Nouzové kolonie, to byl specifický jev, který masově propukl kolem poloviny dvacátých let minulého století. Šlo o velké lokality s provizorními příbytky, které si stavěli obyvatelé, jež neměli jinou možnost bydlení. Bylo to bydlení velice náročné na podmínky – v těchto oblastech neexistovala infrastruktura,“ líčí Jana Viktorinová a dodává: „Přestože v Praze dodnes máme pozůstatky těchto nouzových kolonií, je to fenomén, který je pozapomenutý. A my ho chtěli touto výstavou přiblížit.“

Kultura nedostatku

A v poslední části výstavy jsou mimo jiné vystaveny obrazy – uvidíte například vypodobněné chovanky a chovance chudobince či scenérie zachycující střídmá obydlí, pohled do ulic svědčící o kultuře nedostatku… Nechybí ale ani chrámová pokladnička na milodary pro chudé, exemplář pocházející z 19. století,či originální dobové plakáty ohlašující dobročinný ples.

Přijďte se podívat. Poznáte, že město netvoří jen luxusní sídla, paláce, honosné měšťanské domy. K jeho výrazu totiž patří i chudoba.