Pamětníci si možná ještě vybaví dobu, kdy zásobovala pražské Vršovice pitnou vodou. To už je ale dávno minulostí!

Vlastní vodovodní systém

Pojďme se ale vrátit na úplný začátek. Někdejší osada Vršovice byla v roce 1885 povýšena na městys, 2. března 1902 pak na základě rozhodnutí císaře na samostatné město (součástí Velké Prahy se Vršovice staly až v roce 1922 – pozn. red. )

A na začátku dvacátého století, kdy Vršovice čítaly zhruba patnáct tisíc obyvatel, jim nebylo povoleno se připojit k projektu společného podzemního zdroje pitné vody pro Prahu - Káranským vodárnám. A tak si místní museli přísun vody zajistit jinak.

Zaměřili se na okolí Vltavy a v roce 1905 si nakonec pro vlastní vodovodní systém vytipovali vhodné místo na pravém břehu řeky – v Braníku. Aby však voda mohla samospádem stékat a zásobit celé Vršovice, bylo potřeba na nějakém kopci postavit vodárenskou věž. A Vršovice žádný pořádný kopec neměly. Proto se dohodly s tehdy malou vsí Michle.

Projekt navrhl Jan Kotěra

Vršovičtí projekt svěřili slavnému architektovi Janu Kotěrovi, jenž celý areál navrhl ve stylu geometrické secese, výrazně uplatnil červené režné zdivo s kontrastními zeleně glazovanými ozdobnými prvky. Celý komplex byl postaven v letech 1906 – 1907.

Co bylo jeho součástí? V Braníku u řeky byla koksovna, domek pro správce a čerpací stanice a úpravna vody, odkud se pomocí potrubí a výkonných čerpadel voda dopravovala do nádrže ve věži v Michli – na Zelené lišce. Tam byla postavena ještě budova strojovny, obytný dům a veliký podzemní vodojem s dvěma komorami.

Vršovice jako první začaly chlórovat

Vršovická vodárna začala fungovat v roce 1907 a pitnou vodou zásobovala i Michli, Braník a Krč. V roce 1927 se připojila k pražské vodovodní síti.

Bohužel část komplexu stál v záplavové oblasti, a tak se voda v tamějších studních kvůli povodním často stávala závadnou. I s tím si však Vršovičtí poradili. V roce 1924 jako první v tehdejším Československu začali s chlorováním vody.

Svým účelům vodárna sloužila až do šedesátých let minulého století, kdy se z ní stal rezervní zdroj vody pro civilní obranu hlavního města, vodárenská věž svou funkci úplně ztratila v roce 1975.

Kulturní památka

Branický komplex ještě v sedmdesátých letech sloužil k sportovně rekreačním účelům pro zaměstnance tehdejších Pražských vodáren. V bývalé uhelně vznikla sauna, vinárna, klubovny, kulečníkový sál, na přilehlých pozemcích několik tenisových kurtů. Někdejší strojovnu chtěli Pražské vodárny využívat jako ubytovnu, tenhle záměr však už realizován nebyl.

Na začátku devadesátých let došlo k demontování zbytků vodárenského zařízení, v roce 1997 se stal objekt majetkem hlavního města Prahy. O pět let později byl zařazen na seznam kulturních památek České republiky.

Na pokraji zkázy

Jak šel čas, branický komplex stále víc chátral, opakovaně ho také poničily povodně. Poslední kapkou pak bylo zřícení konstrukce střechy nad původní strojovnou. Podle odborníků byl stav bývalé úpravny vody a čerpací stanice kritický. Prostě na pokraji zkázy. A tak začalo město jednat.

Zanedbaný areál prošel kompletní rekonstrukcí, která skončila v červnu 2011 a Prahu stála 150 milionů korun. Při opravách se důraz kladl na rekonstrukci fasád z ostře pálených červených cihel, i zeleně glazované tvarovky, parapety a římsy.

V industriálním areálu se obnovy dočkala i původní historická jeřábová dráha s kočkou. Také vnitřní prostory získaly novou podobu. Dnes slouží jako kulturně společenské centrum.

V těsném sousedství vodárny pak nechala Praha zbudovat dětské hřiště s řadou průlezek, toboganových skluzavek, houpaček, překážkovou lanovou dráhou, lezeckou stěnou, šplhací sítí, či trampolínou. Přijďte se podívat, jak se městu podařilo zachránit krásnou historickou památku!