Vedle vchodu do podolské nemocnice se vine úzká strmá cesta, která snad ani nemá pojmenování. Vlní se mezi starými domy, a kdo dojde až na její konec, ocitne se před tunýlkem vedoucím skrze vrch a opevnění.
I to je jedna z přístupových cest na Vyšehrad, ta romantičtější, která člověka zavede na schody poblíž vyšehradské Táborské brány. To už je ale návštěvník v samém areálu bývalé barokní vojenské pevnosti, kde od 10. do cca 12. století bylo raně středověké hradiště prvních českých vladařů.
Vrch Vyšehrad tvoří jednu z dominant pražské kotliny a v šikmé ose vytváří pomyslný protipól Pražskému hradu, který ještě více zvýrazňuje skalnatý výběžek čnící do Vltavy, na kterém pevnost stojí. Skrze zvrásnělou skálu vede silniční tunel a v sousedství stojící kubisticky hranaté a ježaté domy dotvářejí divokou atmosféru lokality, která tak přitahovala naše dávné předky.
Ostatně dodnes je Vyšehrad opředen legendami, z nichž jedna praví, že právě z tohoto vrchu bájná kněžna Libuše věštila vznik a rozkvět Prahy.
Ve skutečnosti hrad poté, kdy jej opustil poslední český vládce Soběslav I., začal notně chátrat a jako sídlo králů získal jednoznačnou přednost Pražský hrad na druhém břehu Vltavy.
Místo se však jevilo jako strategický bod a v baroku zde proto byla vybudována pevnost, která sloužila víceméně až do poloviny 19. století, kdy byla otevřena pro veřejnost.
Právě v té době pak začala postupně nabírat ráz vycházkového místa s krásnými výhledy na Prahu. Některé plochy byly parkově upraveny a do nich zakomponovány i sochy, například jezdecká socha sv. Václava, která původně zdobila kašnu na Václavském náměstí, nebo sousoší Josefa Myslbeka (Ctirad a Šárka, Záboj a Slavoj, Lumír a Píseň, Libuše a Přemysl) vytvořená pro Palackého most a přemístěná do parteru na místo bývalé zbrojnice.
Upravena byla také stráň nad Vltavou podle návrhu Františka Thomayera, který se podílel i na parkových úpravách Letné.
A architektonicky a sochařsky byl upraven a sjednocen také hřbitov význačných osobností Slavín podle návrhu Antonína Wiehla, Antonína Barvitia a sochaře Josefa Maudra.
Do novogotického slohu byl podle návrhu J. Mockera přebudován také kostel sv. Petra a Pavla, z podnětu Vyšehradské kapituly byl vybudován komplex kapitulních domů. Nejstarším objektem tak zůstala pouze rotunda sv. Martina.
Pro současného návštěvníka je však Vyšehrad oázou klidu a místem nádherných procházek. Skýtá nejen romantická zákoutí a krásné vyhlídky na Vltavu a Hradčany, ohlédnutí za hlubokou i nedávnou minulostí, pietní vzpomínku na české velikány, ale nabízí také dětská hřiště a několik kavárniček i restauraci, když je potřeba na chvíli si odpočinout. Do většiny částí komplexu vede bezbariérový přístup.
Historie:
První známky osídlení se datují do doby konce 4. a ve 3 tisíciletí př. n. l. Počátky Vyšehradu, jak jej známe dnes, se však odvíjejí až od 10., resp. 11. století. Tehdy bylo vybudováno knížecí hradiště, vystavěna rotunda sv. Martina a kostel sv. Petra a Pavla a pravděpodobně několik dalších objektů, mezi nimi i Vyšehradská kapitula. Po odchodu posledního vladaře začal hrad chátrat a do dnešních dob se z něj kromě obvodového zdiva, které je dnes viditelné v trávě, nezachovalo nic. Přesto Vyšehrad neupadl zcela v zapomnění.
Jedním z proboštů kapituly se stal i Jan Volek, nevlastní bratr Elišky Přemyslovny, která ve své době na Vyšehradě započala s rozsáhlou gotickou přestavbou a zde také, ve Volkově domě, zemřela.
Rozsáhlou stavební činnost a rozvoj zaznamenal následně Vyšehrad za vlády Karla IV. a budování Nového Města pražského a pokračovalo i pod vládou jeho syna Václava IV.
Svahy Vyšehradu byly tehdy osázeny révou tak jako mnoho jiných míst v Praze. Vyšehrad získal gotické opevnění se dvěma masivními branami, z nichž se dnes viditelně dochoval pouze kousek jedné z nich – Špičky, kterou lze vidět nedaleko od Táborské brány po pravé straně.
Rozkvět Vyšehradu byl ukončen násilně při husitských válkách, kdy byl vypleněn a téměř zlikvidován. Zůstala pouze kapitula.
Další změnou areál prošel při budování pražského opevnění v 17. a 18. století, kdy podle plánů I. Contiho a v provedení Carla Luraga, Santina Bossiho a Giovanniho de Capaliho byla vystavěna mohutná pevnost ve tvaru nepravidelného pětiúhelníku s pěticí bastionů. Při obraně se nakonec pevnost nikdy neuplatnila a v roce 1911 byla definitivně předána městu Praze.
Kasematy vzniklé v mohutných valech dnes slouží jako depozitáře originálů soch z Karlova mostu, v největší z nich – Gorlici – se příležitostně konají výstavy nebo divadelní představení. Je zde i originální dětské hřiště.
Zdroj informací: Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, www.praha-vysehrad.cz, www.pruvodce.com
