Archiv novinek

„Jsem tu vlastně vůbec opravdu cizinec?“ ptám se někdy sám sebe. My – a slovem my myslím naše národy – jsme přece spolu sdíleli různé panovníky, prezidenty, naši lidé bojovali společně i proti sobě. Samozřejmě na ty časy nemám žádné osobní vzpomínky, ale to víte, dějepisci „to tvrdí“…

Většina návštěvníků Prahy má zájem o typické turistické cíle. To znamená, že se podívají na Pražský hrad, na Staré Město, Václavské náměstí apod. Pokud mají času víc, umožní jim to ještě třeba procházku po nábřeží Vltavy a kávu nebo oběd někde poblíž Karlova mostu, kde člověk může pozorovat místní lidi, jak rybaří a užívají si všechny možné druhy vodních sportů.

Když jsem přijel studovat do Prahy, vůbec jsem nevěděl, co čekat, protože jsem nikdy předtím nebydlel jinde než v gruzínském Tbilisi.

Život v cizí zemi může být zároveň dobrodružný i děsivý, protože žít někde mimo vašií zemi delší dobu je něco úplně jiného než hodit si na záda krosnu a putovat po atraktivních turistických destinacích.

Týden před Vánocemi jsem si šla na cizineckou policii vyzvednout vízum, které mělo být hotové do 25. 12. Neměla jsem velkou naději, že už bude hotové, ale řekla jsem si, že to zkusím, protože jsem zrovna měla chvíli času.

Všichni jsme už někdy slyšeli tu známou teorii všech expatů: „Když se ztratíš v Praze, poohlédni se po nějaké devatenácti- až pětadvaceti Češce a popros ji o pomoc. Velmi pravděpodobně bude umět anglicky, protože pracovala v zahraničí, a možná s tebou dokonce zajde na kávu.

Už to budou čtyři roky, kdy žiji v Praze, ale zatím mě tohle město nepřestalo překvapovat, když si uvědomím, jak podobní, avšak přesto odlišní, jsou tady lidé od těch, na které jsem byla zvyklá.

Hledání práce se pro mnohé z nás může stát jednou z nejvíce stresujících, emocionálně náročných, ale i uspokojujících zkušeností našeho života. Po příjezdu do Prahy jsem si nejdříve užíval tři měsíce plné nových kulturních zážitků, radosti ze skvělého prostředí a dlouhých obědů. Nakonec jsem si však uvědomil, že se budu muset brzy poohlédnout po nějaké práci.

Když jsem šel jednou po Rumunské, projeli kolem mě na kolech dva asi tak šestiletí chlapci. Oba měli pusu od ucha k uchu a evidentně si užívali radost ze hry v podzimním slunci. Jakmile mě předjeli, opřeli kola o zeď a se smíchem vběhli do příkopu, kde si jen trochu stáhli kalhoty a čelem k rušné ulici se vesele vyčurali do příkopu.

Život tady je báječný. Skvělí přátelé, skvělá zábava a skvělé koníčky. Koníčky a sport je něco, čím se lidé baví odedávna. Dnes bych se však chtěl zmínit o jedné české zálibě, která se ve většině okolního světa nevyskytuje.

Odpověď je jednoduchá. Skoro před šesti lety mi kamarád pomohl najít práci, a tak jsem se rozhodl přestěhovat do Prahy a vyzkoušet si život v Evropě.

Tak už jsem v Praze 7 měsíců… Pamatujete si, jak jsem loni váhala, jestli jsem si vybrala to správné místo, a jak jsem byla roztrpčená z toho papírování, které erasmus obnáší. Ale to je tak dávno, teď svého rozhodnutí nelituji ani v nejmenším. Začínám si tu připadat jako doma (už bylo načase) a často mě pobaví, když si vzpomenu na ty zkreslené představy, které jsme o téhle zemi měli.

Svou přítelkyni jsem poprvé potkal v peruánské Limě. Na naší škole se konala prezentace o možnostech zahraničních výměnných pobytů, na kterou jsem zavítal i já.

Když jsem v roce 1993 poprvé přijel na týdenní dovolenou do Prahy, bylo tu šedo a levno. Od toho prvního týdne v Žíznivém psovi až do dalších let v Chapeau Rouge, které svůj název stačilo změnit na Chateau Bar a zase zpět, mi Praha v mnohém nepřestávala připadat, jako bych byl na dovolené.

„Jako každý člověk toužím po tom, abych se cítila jako doma, ať už se nalézám kdekoli.“ Tento citát od Mayi Angelou odráží můj pohled na domov a jsem rád, že mohu říci, že se v Praze cítím jako doma.

Gottlieb Roman Commandeur je jednačtyřicetiletý patriot z Hamburgu, který žije na překrásných Královských Vinohradech neboli Praze 2.

Život uprostřed Evropy zároveň poskytuje přístup k mnoha jiným kulturám a jazykům. Když jsem se dostatečně sblížil s Prahou a s českým prostředím, mohl jsem začít poznávat i svoje nové sousedy.

Do Prahy jsem přijel v roce 2004, tedy jen pár měsíců před vstupem České republiky do Evropské unie.