Kdo ví?
Město, kde žiji, je spíš taková velká vesnice a výkony úředníků se málokdy dostanou za běžnou rutinu. Zdá se, že ta hrstka cizinců, kteří tady bydlí, je politicky poněkud apatická, protože když jsem se uvedl jako aspirant na voliče, nebyla si paní úřednice tak docela jistá, do které zásuvky sáhnout a pro jaký formulář.
„Víte co, já si vás zapíšu, a když mi dáte na vás číslo, tak vám zavolám,“ řekla nakonec. „My na to teprve ve čtvrtek budeme mít školení, víte...?“
Kdyby věděla, že za ní přijdu, mohla si o tom něco „vygooglovat“ zrovna tak, jako jsem to o den dřív udělal já. Nebyl jsem si totiž docela jist, jestli volit můžu, ale chtěl jsem to zkusit. A opravdu jsem informace o volebních právech cizinců našel. „Jé, to je ale hrozná škoda!“ říkal jsem pak své ženě. „Ty se nikdy nestaneš první dámou našeho města, protože já nemůžu kandidovat na starostu!“
„Já to nějak přežiju,“ vzdychla ona, „ale co chudák to město?“
Jak na to po skotsku
Nehrnul jsem se do role zodpovědného občana uplatňujícího svoje volební právo nijak překotně. Naopak, trvalo mi to přes dvacet let. Nebyla to ale jen čirá apatie, jsem si jist, že několik prvních let jsem tu možnost vůbec neměl, a potom jsem prostě žil s dojmem, že se mě to nějak netýká.
A co se tak najednou změnilo? Jednoduše řečeno docela nedávno jsem zažil zářný příklad demokracie praktikované mými krajany: skotské referendum! Poslední dva roky žili lidé v mé rodné zemi stále vášnivějšími debatami o budoucnosti Skotska i zbytku Spojeného království. Celé to vyvrcholilo 18. září, kdy pětapadesátiprocentní většina lidí řekla nezávislosti svoje NE. Vzhledem k velmi těsným poměrům stran, jak je naznačovaly nespočetné průzkumy do posledního dne před vlastním hlasováním, byl ten desetiprocentní náskok odpůrců nezávislosti tak trochu překvapením. Takže k úlevě mnoha lidí na britských ostrovech včetně královny (pokud můžeme věřit vyjádření pana Camerona o jeho pátečním telefonátu) a mé matky (která je jmenovkyní Jejího Veličenstva), zůstane Skotsko součástí Spojeného království, skotská whisky a ropa ze Severního moře potečou dál proudem ku prospěchu všech a šance, že Sean Connery se jednou stane prezidentem, jsou mizivé.
Kde domov můj?
Sledoval jsem to všechno s velkým zájmem, i když s volební impotencí z mého domova tady v ČR. Tomu malému tichému kousku Moravy, kde bydlím, se někdy říká „Hanácké Tibet“. Nemohl jsem hlasovat v referendu, protože už nežiji ve Skotsku, a tak jsem musel nechat na svých krajanech – a mezi jinými imigranty ve Skotsku taky na mnoha Češích a Slovácích – aby rozhodli za mě. Jenom čas ukáže, jestli to bylo správné rozhodnutí. Osobně se nemohu ubránit jistému zklamání při pomyšlení na to, co mohlo být. Ale s tím se musím srovnat sám.
Život jde dál a já jsem usoudil, že nastal čas, abych vyjádřil svůj názor v politické debatě, která se mě jako cizince žijícího v Česku týká. Má-li to být otázka toho, zda bude zastupitelstvo našeho města lépe fungovat pod vlajkou Nezávislých Prodavačů Proti Chuligánství nebo pod praporcem Hasičů za Svobodnou Společnost, pak se aspoň pokusím zjistit, o co komu z nich jde. Aspoň si tak budu připadat lépe v duchu věty, kterou jsem kdysi slyšel: „Když nevolíš, budeš mít takovou vládu, jakou zasloužíš!“
Zatím čekám, kdy se mi ozve ta paní z městského úřadu.
Ať žije demokracie!