Vypočítavý automat
Měsíc poté, co jsem získala české občanství, jsem také zavadila o práci manažerky společenských událostí. Konečně mi ten vysokoškolský diplom k něčemu bude! Počáteční třpyt nového zaměstnání pohasl, když jsem zjišťovala, jak asi vypadá můj plat vzhledem k pražskému průměru. A dostalo mě to. Spustila jsem onlinový kalkulátor českých platů a nacpala jsem do něj všechny potřebné údaje, včetně počtu let odpracovaných v oboru, vzdělání, cílové oblasti podnikání, počtu zaměstnanců, kompetencí, výše příspěvků a konečně i pohlaví.
Kalkulátor to všechno pochroustal a vyplivl odpověď. Dělalo to jen o 100,-Kč měsíčně víc než hrubá mzda, kterou teď vydělávám já. Byla jsem v šoku! Tváře mi začaly rudnout. To přece musí být nějaká chyba! Vymazala jsem výpočet a sjela to celé ještě jednou, jen s malou změnou; prohlásila jsem se tentokrát za muže. Výsledek byl o 3100,-Kč vyšší než můj současný výdělek. Ale vždyť jsem kromě změny pohlaví zadala v obou kalkulacích shodná kritéria!
Byla jsem tak naštvaná, že jsem se jako blázen donutila zopakovat ten test pro každé pohlaví třikrát. Možná, že ten program nějak zmutoval a funguje jenom jako nějaký hrací automat, který vygeneruje jakoukoli nahodilou kombinaci! Ale ne. Pokaždé na mě vyplázl stejně skličující důkaz nominální diskriminace pohlaví.
Ve víru volejbalu
Chodím hrát volejbal na základní školu u Olšanských hřbitovů. Přicházejí sem muži ve věku od třicítky až přes padesátku; někteří oblečení formálně, jiní všedně. Přihrnou se otočnými dveřmi do tělocvičny a okamžitě si vytyčí svoje místečko na batůžek po stranách hrací plochy. „Nazdar!“ „Ahoj!“ rozléhá se halou a za pár minut už z nich opadávají bundy, kravaty, košile, boty a kalhoty.
Ano, čtete správně: KALHOTY! A pak už po tělocvičně víří změť mužských těl v bílých slipech a modrých trenýrkách, které opustily pulty prodejen snad před dvaceti lety. Je to jedna rozdováděná tlupa spodního prádla hemžící se kolem sítě, podél lajn i na lavičkách. Má ještě někdo chuť si zahrát?
Pražská bolístka
Letos v létě jsem se vypravila do Španělska. Strávila jsem v Pyrenejích a na stezce Camino de Santiago třiapadesát dní. Hned na počátku jsem se na tři dny připojila ke dvěma Španělům, dvojčatům. Jmenovali se Julia a Antonio. Když jsme potkali někoho jiného, oba moji společníci vesele hlaholili „Buen Camino“ (Šťastnou cestu) nebo „Buenos Dias“ (Dobrý den). Činili tak s neutuchajícím elánem a nadšením ještě ve tři hodiny odpoledne, kdy jsme v nohou měli – od šesté ráno – už třicet kilometrů. Druhý den kolem poledne se ke mně Julia obrátila a zeptala se: „Copak nevíš ty, jak řekne dobrý den ve španělsky?“
Vykulila jsem na ni překvapeně oči a s dokonalým španělským přízvukem jsem vyhrkla: „No přece, Buíínoz dýjaz, ne?“ Pak mi to došlo. Je ze mě už… nevychovaná Češka.
Protože tady každého zaskočí, když člověk špitne „Dobrý den.“ A já jsem si na to nezdravení zvykla! Jak jsem jen mohla? Zdůvodnila jsem jí svou nezdvořilost jako negativní důsledek svého života v Čechách. Julie na to jen poznamenala: „To je ale divná země.“