Ze začátku jsem se života v cizí zemi trochu bála, ale někdy asi člověk nesmí příliš přemýšlet a má raději dělat to, co si přeje a co ho zajímá.  První rok jsem žila v Poděbradech – v menším městě asi hodinu cesty od Prahy. Tam jsem se také učila řeč a připravovala jsem se na přijímací zkoušky na univerzitu. Poděbrady jsou pro mě opravdu zvláštní, vzácné místo, protože tam jsem dospěla. Bylo mi 19, když jsem odjela z domova. Tehdy jsem se naučila, jak vařit, jak prát, jak být dospělá. Bylo to pro mě těžké, protože jsem to musela zvládat všechno sama, když jsem neuměla jazyk. Ani tak bych ale nikdy nevyměnila tuhle zkušenost za jinou, protože tady jsem poznala spoustu lidí z různých zemí a mě velmi naplňuje poznávat jiné způsoby myšlení. Tady jsem měla to štěstí, že jsem poznala úžasné lidi, jako například mou dobrou kamarádku Andreu z Ekvádoru. Poznaly jsme se v Poděbradech, a přestože ona se pak vrátila domů, pořád jsme velké přítelkyně. Přátelé, které člověk potká tady, ať už jsou to Češi, nebo ne, se stanou tak trochu rodinou.

Život v Praze

Život v Praze je báječný, protože člověk tu potká lidi z celého světa. Velmi ráda chodím po Staroměstském náměstí, když mám chvíli času, protože tady se dá na jednom místě najít mnoho různých jazyků a kultur. Je to zajímavé, když mluvím španělsky v domnění, že mi nikdo nerozumí, ale vždycky se nějak najde někdo, kdo španělštinu ovládá. Vlastně mám dojem, že španělština je tu jeden z nejoblíbenějších cizích jazyků. Myslím, že je to proto, že jednak se ve světě španělština hodně používá, ale kromě toho my, lidé z latinskoamerických zemí, máme rádi kolem sebe spoustu přátel a často se scházíme, takže všichni moji čeští přátelé se chtějí naučit španělsky a také mi pomáhají zlepšovat se v češtině. Mně připadá mnohem jednodušší učit se jakoukoli řeč, když se o to dělíme a prožíváme to s přáteli.

Praha je kouzelná, je to město, kde je všechno v jednom, mám tím na mysli, jak je Praha romantická, mystická, nostalgická, luxusní atd. Praha mi poskytla mnoho zážitků – dobrých, zvláštních, ale i smutných; Praha je tajuplná – člověk může jít ulicemi, zabloudit a vědět přitom, že nějaká cesta ho dovede na krásné místo, kde nikdy předtím nebyl, i když tudy chodí už dlouhá léta.

Má sladká Praho

Vnímám nyní Prahu jako svůj domov; jediné, co mi tu chybí – kromě rodiny a přátel – je Karibské moře. Tady naopak bývá moře sněhu – to bylo nejtěžší, na co jsem si tu musela zvykat, třeba na dvacetistupňové mrazy – ale pak jsem přišla na to, že sníh může být taky velká zábava, takže teď se dokonce na zimu těším, na lyžování, i když každou chvíli padám, přesto se zlepšuji. A taky je krásné mít sněhobílé Vánoce, protože to v tropických zemích, jako je moje vlast, vůbec nemáme. Moc se mi taky líbí zdejší silvestr, všichni přijdou slavit na Karlův most a je moc fajn bavit se s různými lidmi z různých zemí a je úplně jedno, odkud kdo je.

Můžu říct, že ty zkušenosti, které jsem nasbírala od chvíle, kdy jsem odjela ze své země a vytvořila si domov v Praze, to bylo moje největší rozhodnutí a nikdy bych ho neměnila. Před šesti lety jsem začínala od nuly, a když někdy nastanou těžké chvíle, vždycky si říkám, že jsem na tom správném místě.