Drtivá většina mých přátel měla za to, že jsem se pomátl, když jsem chtěl odjet. A když jsem do Prahy přijel, tak jsem sám nejdříve nevěděl, co tu hledám. Vlastně bych mohl říct, že Praha si mě vybrala sama. A já jsem jí vděčný, že to udělala. Ty líbánky už trvají sedm let.

Jízdenka

Zpočátku mi Praha připadala zároveň známá i cizí. Tak například hned pár dní po mém příjezdu mi v tramvaji kdosi ukázal jakýsi kovový odznak. V Paříži jsou lidé, kteří v prostředcích hromadné dopravy prodávají levné hračky. Zdvořile jsem ho tedy odmítl, ale ten člověk se nedal odbýt. Nevšímal jsem si ho. A on na mě nakonec velmi špatnou angličtinou zamumlal: „Kontrola jízdenek!“ Takže takhle dopadlo moje první setkání s revizorem v MHD!

Nezajímá je spokojenost zákazníka

V restauraci si často připadám jako zákazník, a ne jako host. Trvá to a zabere to několik návštěv, než se někde dočkám trochu vřelejšího přivítání a nakonec i úsměvu od obsluhy. Také mě velmi překvapilo, když jsem zjistil, že v mé bance zavírají každý den už o půl páté, takže tam vůbec nemůžu jít až po práci.

Střední cesta: sport a pivo

Před odjezdem z Paříže mě jeden můj dobrý kamarád varoval, že v cizích zemích se snadno přibírá na váze. A měl pravdu! Výsledek: 9 kilogramů za půl roku! Moji čeští kolegové usoudili, že by mě měli obeznámit se všemi značkami místního piva a všemi dobrými restauracemi ve městě. Naštěstí mě jiní kolegové naopak pozvali, abych s nimi po práci chodil hrát fotbal. A tak jsem zjistil, že v Praze nežijí jen milovníci piva, ale také lidé, kteří se s láskou starají o svoje tělo. Podobně jako buddhismus mě i Praha naučila volit střední cestu, a to tak, že o sebe víc pečuji.

Mnohojazyčné prostředí

Neuměl jsem česky a moje angličtina byla víc než chatrná. Přesto jsem neměl žádné problémy s hledáním práce a bydlení. Hodně lidí v Praze mluví anglicky nebo nějakou jinou řečí. Dost mi ulehčuje život, že jsem si našel přátele a žiji společensky. Zvlášť si pamatuji na jednu postarší paní, Češku. Jel jsem jednou metrem a četl jsem francouzskou knížku. A ona byla zvědavá, a ptala se mě mou mateřštinou, jestli jsem Francouz. Chtěla si prostě řeč procvičit, protože ji dřív používala, když pracovala na francouzské ambasádě!

Ať už se v budoucnu stane cokoli, i kdybych měl prožívat nová dobrodružství někde jinde, budu si Prahu vždycky pamatovat jako město, kde se mi náramně líbilo!