Někdy si lidé myslí, že jsem Slovák. Odhad to není špatný, ale nikoliv, nejsem, přestože se mě o tom někdo občas snaží „přesvědčit“. „Ale no tak, vždyť máš přece slovenský pas, ne?“ ptají se mě často. Jenže já jsem Maďar.
Zapadnout mezi ně? …nehrozí
Takže, jak se vlastně přihodí, že slovenský Maďar skončí v Praze? Řekl bych, že proto, že je to skvělé město ke studiu (krom spousty jiných věcí, samozřejmě…). Možnosti jsou téměř neomezené. Když se člověk pohybuje po české metropoli – no vážně, tak tomuhle městu tady říkají – všimne si, že univerzity jsou rozeseté po celém městě. Je tu celá sbírka soukromých i státních vysokých škol, kde se dá studovat umění, filozofie; instituty, kde můžete vybrousit své technické i lingvistické dovednosti anebo se po studiích stát doktorem.
Žijí tu spolu v klidu a míru mnohé národy a nemají na sebe navzájem skoro žádný vliv. Pokud se rozhodnete přijet sem a chcete se tu třeba usadit a začít studovat na některé z těch univerzit, měli byste být připravení na jednu věc: je docela pravděpodobné, že po nějaké době tu budete obklopeni svým „druhem lidí“, svými vlastními. Není to tím, že by Češi neuměli být přátelští nebo že jsou nespolečenští, odráží se v tom spíš fakt, že každý národ má svoje „reprezentanty“, kteří mají tendenci sdružovat se a trávit čas spolu. A když k tomu dojde, pak je opravdu těžké naučit se pořádně česky, protože čeština je, no zkrátka těžká…
Neřeš to, nestarej se…
O svých zkušenostech s Čechy bych mohl popsat stovky stránek; o tom, jak vnímám jejich mentalitu nebo přístup k životu. Nic ale nevyjádří můj všeobecný dojem z Čechů líp než některý z mých nejoblíbenějších českých filmů (například Jedna ruka netleská, Samotáři, Vratné lahve). Jistě, tyhle filmy nebo typy filmů jsou lehce přemrštěné, ale jsou svým zvláštním způsobem pravdivé.
V těch filmech je všechno, co bych řekl o české mentalitě, kdybych ji měl popsat. Často mě napadne, jak vůbec Češi dokázali tu revoluci. Připadá mi, že mají sklon být opravdu v klidu, nestarat se, dokonce se ani nezajímat. Tedy alespoň ti, které znám já. Ale přesto pořád nevím, jestli považovat tenhle jejich přístup za dobrý, nebo za špatný. Asi tak, ani onak, prostě takoví jsou.
A stejně vás Češi i jejich jazyk dokážou vždycky překvapit. Dokonce, i když už člověk více či méně zapadne, naučí se do přijatelné míry řeč, anebo když si dokonce i najde českou přítelkyni…, stejně si nikdy není jistý, kdy se dostane do trapné situace jen proto, že si splete třeba slova tulit a tulák v nejlepší chvíli celého zamilovaného večera. Protože to první je romantika, to druhé už zas tak ne.