Od začátku jsem se nejčastěji setkával s Čechy díky ragby, které hraji. Ragby klub a škola, kde jsem se učil angličtinu, byla jediná místa, kde jsem přišel do styku s českou kulturou.

Kulturní rozdíly

Jako pro cizince bylo pro mě jednodušší navazovat přátelství s lidmi, kteří byli v podobné situaci jako já, tedy hlavně se studenty různých národností a kultur. Každodenní záležitosti jako nakupování, dobíjení mobilu apod. byly pro mě obtížné, protože většina lidí například v obchodech nemluví anglicky. Problémy však nebyly založené jen na komunikaci, ale také na kulturních a sociálních odlišnostech. Česká společnost má jiné vzorce chování než ta, ze které pocházím. Češi například hlasitě smrkají, říhají, ulevují větrům nebo močí na veřejných místech. Abych se přiznal, byl jsem tím zpočátku zaskočený, protože v mé vlasti je to naprosto nepřijatelné, ale po roce a půl stráveném tady už mě to nepřekvapuje.

Po škole mám vždycky čas porozhlédnout se po Praze a všude jezdím hromadnou dopravou. Ta tady má dobrou úroveň, nemívá zpoždění a já se dostanu všude, kam chci. Dnes už se ve městě docela vyznám a dokážu se o základních věcech domluvit česky, což mi značně ulehčuje život.

Pivo, doprava a zajímavosti

Jedna z věcí, kterých si v ČR cením nejvíce, je pivo. Jsem přesvědčený, že je to nejlepší pivo na světě, když jej srovnám s jinými, která jsem kdy vyzkoušel. Nejlíp chutná po ragbyovém zápase, je to u ragbistů taková tradice, pomáhá nám to relaxovat a zapomenout na bolest utrženou v zápase.

Jedna věc, která mi na Praze připadá hodně zvláštní, je fakt, že o víkendu, hlavně v neděli, je ve městě přes den méně lidí. To se v mém rodném Tbilisi nestane; o víkendu jsou tam ulice plné lidí od rána do večera.

Jsem upřímně přesvědčený, že jedním z důvodů, proč jsou mladí lidé tady tak odlišní od Gruzínců, je ten, že u nás se ženíme a vdáváme daleko dřív, a myslím, že to na naši společnost má velký dopad. Byl jsem velmi překvapený, když jsem v jedné restauraci viděl svatební hostinu, která čítala asi 23 lidí. Na gruzínské svatbě bývá hostů mnohem víc, přinejmenším tak stovka, a oslavy trvají někdy i týden, zvlášť na venkově. I způsob, jakým svatbu slavíme, je jiný než tady.

Ještě jsem se studiem neskončil, takže předpokládám, že budu v Praze žít ještě dlouho. A jsem si jist, že v budoucnu naleznu na životě tady mnoho dalších odlišností a zajímavostí.