Staří i mladí na mě bohužel ještě stále nezdvořile zírají jak v metru, tak i v autobusech. Samozřejmě, že jsem se něco z toho postupně  naučil ignorovat a pokud si to situace žádá, někdy i mrknu nazpátek.  První měsíce, kdy jsem se potýkal s lidmi neustále zírajícími mým směrem, byly však opravdu hrozné. Přátelé, a samozřejmě mám na mysli ex-paty, se domnívají, že se jedná o přežitek z dob komunismu. A tak se sám sebe ptám, co je to za přežitek a co má komunismus společného s českým vrozeným odtažitým chováním.  

Město, to je ovšem zcela něco jiného – najdete tu jak úžasné barokní budovy, tak i zelené ostrůvky, ukryté uprostřed betonových domů. Po ulicích si vykračují egoistické, arogantní avšak pěkné ženy v krátkých sukních, hrdé to majitelky slovanských vysokých lícních kostí a pak je tu i spousta pivovarů vařící čerstvé pivo atd. Skoro každý z pivovarů, které jsem navštívil, byl něčím odlišný a zvláštní.

I po čtyřech letech mě Praha stále nanovo okouzluje svou nevyčerpatelnou zásobou míst čekajících na objevení. Ať už se jedná o úzkou cestu vedoucí do kouzelné zahrady, podivně tmavé tunely ústící na nějakém novém místě či o místa trůnící vysoko na Vyšehradě a Barrandově, která nabízejí nádherné panoramatické výhledy a fotogenické pohledy. To vše mě tu udrželo a zřejmě ještě i dlouho udrží. Jinak bych odtud už dávno odešel.

Ve většině neanglicky hovořících zemích je jazyk pro cizince hlavní bariérou a jeho osvojení většinou pomáhá prolomit ledy. Nebo jsem si to alespoň myslel, dokud jsem nezjistil, že tak to možná funguje jinde, ale ne v Čechách. Ale to je možná typické jen pro starší generaci, ti mladší se stále více přiklání ke způsobu života, jehož součástí je přijetí globalizace a cizinců.

Jídlo!

Ňam-ňam,.. tak to je další velké plus tohoto města. Guláš, svíčková, knedlíky... obrovská pestrost pokrmů spolu s nabídkou dobrého moravského vína je zkrátka ňamózní. Neměl jsem potuchy, že čočková polévka může chutnat tak skvěle, jak je tomu v Praze. Pivní zahrádky jsou taky super. Na velkých obrazovkách tu můžeš s kamarády sledovat tenis nebo Grand Prix, popíjet pivo za pivem a zakusovat se do klobásy s hořčicí. Řekl bych, že něco takového se děje téměř každý den jen v Praze. Kromě toho mě nadchly i tématické restaurace, jako například Pod křídlem noci, která se vyznačuje jedinečnou atmosférou nabízející svým zákazníkům to, čemu říkají „zážitek ze světa tmy“. Opakovaná návštěva této restaurace změnila mé vnímání a postoj k fyzicky postiženým lidem.  

Ať už na kole či po svých, zdolávání cest, klikatících se vzhůru k hradům posazeným na vrcholcích hor, je během teplých dnů ideální formou aktivního odpočinku. Pamatuji si na kamaráda z cyklistické skupiny, celkem mohutného chlápka s obrovským pivním břichem, který zvládal zapojit veškeré svalstvo k vyšlapání několika kilometrů, jen aby zhltl několik litrů piva a připravil si tak svaly pro další občerstvovací zastávku o několik kilometrů dále. Říkejme tomu třeba balancování kalorií. Často se také přistihnu, jak v lese trhám ovoce, lesní plody, houby, oříšky a dokonce je i odnesu domů a použiji k přípravě koláče.

Život v Praze je rok od roku dražší, ale tak je tomu skoro všude. Škoda jen, že výplatní páska jaksi zůstává hodně pozadu.

Život ke mně byl zatím zkrátka přívětivý. A jestli se mi stýská po domově? Ne, zatím ne.