Čas se slitoval a tato tradice tu přetrvala do dnešních dnů. Hrad Karlštejn je bezpochyby nejlepším místem na darebácké popíjení zmíněného vinného nápoje, na který já osobně pohlížím s podezřením. Pražané, stejně jako cizinci, se i letos zúčastnili každodenního vzkříšení vinařské záliby Karla IV., císaře, který tak rád popíjel víno. Veselý průvod rytířů, dam, kašparů a koní pochodoval s velkou pompou. Někteří byli oblečeni v jemném, lesklém hedvábí, druzí v železném brnění. Dokonce i ochotný velbloud  a pár výstavních krajt se zúčastnilo prastaré tradice. Průvod k hradu byl jako šepotavá ozvěna dávných dnů, kdy jste na cestách mohli potkat téměř cokoli, od lukostřelců podobajících se elfům, až po rytíře na koních. Kdo ví, třeba i letícího draka? Probleskávající paprsky slunce a sladká vůně podzimu si hrály na schovávanou se žloutnoucími, ve větru se třepotajícími, listy. Den měl příchuť idyly, třebaže poznamenané studeným dechem zimy. Jakmile příval barevně oděných historických postav dorazil na hrad, divadelní koberec  se ceremoniálně a s pompou rozvinul. Následovala přehlídka žonglérů, muzikantů, bubeníků a exotických, potulných tanečnic. Zrovna, když se nádherně přírodou obdařené tanečnice chystaly  vznítit plamen svého talentu, mě má lepší polovina naléhavě zatahala za rukáv, dávajíce mi znamení, že je čas na návštěvu hradu. Svolil jsem, třebaže s lehkou nevolí… 

Vystoupali jsme spoustu, spoustu, spoustu schodů Karlštejnských věží a já žasl nad tím, jaké úsilí muselo být vynaloženo, aby se každý kámen, každá část budovy, dostaly do takové výšky. Při pohledu na vrcholky stromů se v nás závratí zatajil dech. Před vstupem na nekonečné, poskrovnu osvětlené schody, se nám naskytl dokonalý pohled na krajinu. Prošli jsme těžkými, dřevěnými dveřmi, abychom ve finále  stanuli v centru vnitřní svatyně…A protože nám štěstí přálo, byl s námi i muž ověnčený mnoha klíči, který nás uvedl do samotného srdce budovy.

Ztišili jsme hlas a v úctě se podivovali zlatem osázené nádheře Kaple sv. Kříže. Extravagantně vyzdobenými zdmi probleskovala doba, v níž nic nebylo příliš. Jaspis a ametyst zdobily zdi komnaty, která byla skutečně hodna císaře. Imitace koruny a žezla jakoby jen čekaly, až se jich panovník dotkne. Svatí, kteří ze zdí kaple po mnoho generací mlčky pozorují dění, byli svědky vzestupu a pádu království i králů, viděli i mnohé vraždy. Po celou tu dobu setrvali ve stoickém klidu, smíření se svým osudem, který jim předurčil nevidoucíma očima sledovat tragédie, omyly a vrtochy; zkrátka všechno to, co dělá lidský život vrtkavým a vzácným dobrodružstvím.