Došla mi veškerá trpělivost. Něco mi říká, že Češi nemohou být tak hrozní, jak se mi nyní jeví, a že to bylo pravděpodobně pomyšlení na brzký únik, které vyneslo na povrch veškerý stres způsobený životem s nimi a způsobilo to, že se mé pozitivní myšlení sesypalo jako domek z karet. Zamračení a mrzutí prodavači, číšníci, kteří vás přehlížejí, drahé a špatně vyrobené zboží, šedá a vadnoucí zelenina, absurdní nabubřelost komunistické byrokracie dožadující se stále nových dokumentů, neslané nemastné české jídlo, zápach podpaží, která nepoznala požehnání deodorantů, a všechny ty kamenné, bledé tváře… Už to zkrátka nemohu vydržet. Když byl prodavač v novinovém stánku hrubý ke  kamarádce, která za mnou přijela na návštěvu, nevydržela jsem to a vybuchla:

„Tak tohle je další příklad českého chování se vší jeho rozkošnou slušností a skvělou péčí o zákazníky,“  rozkřičela jsem se  a ukázala na prodavače, podobně jako jsem předtím ukazovala na orloj. „Není to kouzelné? A tohle se nestává jen na Starém Městě. Celá Praha je taková!“ Křičela jsem nahlas a ani se nesnažila skrýt svůj hněv. Už toho na mě zkrátka bylo příliš. Žádám snad příliš, když chci na tváři občas uvidět úsměv? Zažít základní slušnost?

Co jsem řekla manželskému poradci

Nejhorší je, že vše zmíněné indikuje skutečně žalostný stav Čechů.  V rozvinutých světových zemích jsme k sobě slušní, protože rozumíme pravidlům hry. Každý z nás má určité povinnosti. Někdo například prodává lístky na tramvaj a já mu za to dávám peníze. Přitom chápeme, že to vše můžeme dělat jednoduše nebo složitě. Češi to však stále nechápou. Veškerá ta hloupá mrzutost ve skutečnosti znamená: „Ukážu ti, kdo to tady má na povel, ty nafoukaná zákaznice! Možná tě musím obsloužit, ale nic v pravidlech se nepraví o tom, že by to pro tebe měl být příjemný zážitek!“ Ještě pořád žijí, jako by byli neustále utlačovaní komunistickým režimem. A to se projevuje v každé oblasti jejich života. Nežijí, pouze  přežívají.

Místo toho, aby byl zdejší život ve znamení bohaté nabídky, kterou poskytuje nádherné město, je  expat z rozvinuté země nucen vybrat si úzkou cestu lemovanou  pustinou lhostejnosti a zlosti. Nakupovat je nutné v této zelenině, protože tady občas mají fenykl (a někdy je dokonce i čerstvý) a květák není šedý. Jíst se musí v této restauraci, protože se tu obsluha usmívá a chová mile, kávu si musím kupovat v této kavárně, protože do ní nedávají trvanlivé mléko. Hlavní ulice jsou v rozvinutých zemích prosycené lahodným aroma asijských a afrických restaurací, kterých je všude spousta a jídlo je zde levné. V Čechách se vietnamské restaurace obtížně hledají a ty skutečně dobré jsou raritou.

Co jsem trochu později řekla manželskému poradci

Jako v každém manželství i já jsem zažila příjemné chvíle, a to hlavně na začátku mého pobytu. A právě tyto vzpomínky si uchovám i do budoucna. Srdečnost a velkorysost českých přátel, zábavný český ostrovtip, milá vlídnost, nádherné město, mladí Češi s dredy na hlavě zabývající se jógou a učící se hrát na didgeridoo. Myslela jsem si, že by mladá generace mohla zemi zachránit a zbavit ji dědictví komunismu, ale teď pochybuji. Bylo to vždy takové? Můj otec je původem Čech  (odjel do Austrálie, když mu bylo 17), a tak jsem váhala, zda mu povědět, co si o jeho mateřské zemi skutečně myslím. „Píši teď čím dál víc ponuře,“ řekla jsem, protože jsem k němu chtěla být upřímná, „tahle země mě vysála.“

Já vím, holčičko!“ řekl tatínek. „Proč si myslíš, že Kafka psal tak, jak psal?“