Irské hrabství Clare, odkud pochází má matka a kde jsem trávil skoro každé léto, má pro současné Irsko stejný význam, jako měly jižní Čechy pro skvělého sběratele pohádek K. J. Erbena a Aranské ostrovy pro irského básníka a sběratele mýtů Williama Butlera Yeatse (1889-1939).
Erbenovo (1811-1870) hledání ‘skutečného’ Česka se dokonce uskutečnilo o téměř celou jednu generaci dříve než Yeatsova (1889-1939) honba za ‘skutečným‘ Irskem.
Stejně jako v České republice tak i v Irsku se mnoho současníků odvrátilo od legend a mýtů, které odepsali jako pouhé výplody fantasie a pověry. Zároveň se v obou zemích již může otevřeně pochybovat o katolické víře, což mnozí činí, pokud tuto víru naprosto neodmítají.
Naproti tomu západní část irského hrabství Clare, která je domovem mé rodiny, se vyznačuje neutuchajícím úsilím o skloubení víry v boha s mýty.
A to do takové míry, že se Eddie Lenihan, irský Yeats moderní doby a K.J. Erben v jedné osobě, rozhodl v této části Irska usadit - v kraji, kde většina místních usedlíků odpřísáhne, že znají někoho, kdo zažil kvílení víly banshee, viděl strašidelnou chůzi Jacka prokletého k věčnému bloudění a nesoucího zlatou lucernu, či komu pomohla čarodějnice Biddy Earl za přispění pradávných irských léčebných metod.
Musím říci, že během počátečních let strávených v České republice, kdy jsem se zcela poddával kráse a architektuře této země, mě zároveň tak trochu překvapoval strach Čechů ze všeho neznámého. Ne že bych doufal, že vstupuji do kultury, kde se převážná část populace poddává mystickým, mytologickým či dokonce paranormálním prožitkům (věřte mi, že jsem si podobných věcí užil ve svém mládí víc než dost), stejně mě však značně ohromilo až šokovalo, když mi na dotaz ohledně některé z Erbenových postav, například Polednice, bylo odpovězeno: „Ta bude asi odněkud z Moravy, určitě ne z Čech.“ Tento výrok by nejspíše Erbena neskutečně zarmoutil, protože právě on specificky vyhledával české a ne moravské legendy.
Avšak kromě nechápavých pohledů provázejících veškeré zmínky o mystických a zapomenutých bytostech, jsem se zároveň setkával s mnohými Čechy, kteří ve mně udržovali touhu a snahu po honbě za těmito tvory. A přestože by si někdo mohl myslet, že více než sedm let strávených v Čechách by mohlo zmenšit či kompletně uhasit mou zvídavost a snahu o studium české mytologie, opak je pravdou. Konec konců, Češi jsou přece hrdí na své pohádky, které každé Vánoce sledují po celé tři dny a s nástupem DVD vlastně i po celý rok. Každý rodič by vám však řekl, že české děti se nebojí postav zrozených z imaginace našich předků. Vždyť přece třeba český vodník, který byl před věkem rozumu nechvalně proslulý topením dětí a mladých dívek v rybnících a jezerech jižních Čech, se postupem času změnil v roztomilou, přátelskou a magickou pohádkovou bytost, kterou si můžete klidně pozvat na večeři. A démoni, tito pomocníci ďábla, kteří se v dávných dobách zmocňovali duší nešťastníků a doháněli je k nepředstavitelným činům, se postupem času změnili na téměř dětské, přátelské postavičky se zálibou v různých taškařicích a šaškovinách.
Jsem skutečně daleko od západního Clare, musel jsem si říkat, když jsem tak seděl v bytě tchýně, čekal na vánoční večeři a díval se na pohádky.
Samozřejmě, že toto 'zjemnělé' pojetí postav, kvůli nimž se kdysi vesničané báli vycházet v noci ven, zanechává v člověku pocit, že Erben, ten skvělý sběrač legend a pohádek, se musí obracet v hrobě. I já, který jsem vyrostl v domě, kde tyto jevy nebyly ani na chvíli považovány za reálné a hodnověrné, poněkud postrádám onen strašidelná efekt, který se Erben tak snažil odkrýt a uchovat.
Naštěstí učím několik maturantů integrované střední školy oboru knihkupectví, kteří mě sice upozornili, že věci se od časů Erbena nenávratně změnily, zároveň mě však ubezpečili, že mí vytoužení vodníci a démoni se skrývají v jižních Čechách. Okamžitě jsme se dohodli, že uspořádáme expedici. Výlet jsme podnikli bez předchozího studia a výzkumu, jež by měl člověk uskutečnit, když se chystá kráčet ve stopách takové milované postavy české literatury, jako je Erben. Plán našeho výletu vycházel z příhodného umístění chalupy jednoho z mých studentů, která nám měla posloužit jako základna operací a místo odpočinku, kde si budeme moci uvařit jídlo a popít po dlouhých nájezdech do mytologických a mystických domén jižních Čech.
Samozřejmě, byli jsme minimálně čtyři až šest generací vzdáleni od doby, kdy žil a putoval po krajích Erben. Staré generace, které byly Erbenovi inspirací pro napsání oněch hrůzostrašných příběhů, již dávno vymřely, dokladem čehož byly i reakce starších obyvatel, jichž jsem se ke zděšení mých studentů ptal, jestli nevědí, zda se o některém z místních rybníků neříkalo, že je příbytkem vodníka.
Odpovědí na tyto otázky bylo většinou mrzuté zamručení, několik zvednutých obočí a nespočet „Já nevím“. Po dvou dnech odmítání a mnoha dlouhých pochodů okolo rybníků a jezer, v nichž se nezjevil ani vodník ani jiné formy vodního života, jsme se rozhodli, že nastal čas nasednout do auta a vydat se na Čertovu stěnu. Pokud toto místo není přímým fyzickým důkazem dávného působení čerta a jeho družiny, pak je dozajista alespoň geologickým úkazem, díky němuž pověst nevymizela z místního folkloru a mýtů.
Pověst o Čertově stěně, která nebyla převyprávěna K.J. Erbenem ale Eliškou Krásnohorsku a zhudebněna národním skladatelem Bedřichem Smetanou, vypráví o skupině mnichů, kteří chtěli založit klášter v jižních Čechách u řeky Vltavy, nedaleko Vyššího Brodu, proti čemuž se rozhodně stavěl ďábel a jeho družina. A tak čert postavil zeď, která měla sloužit jako hráz, jež by klášter po jeho dokončení zaplavila. Jak už to bývá, zeď zásluhou nábožného poustevníka zkolabovala a zanechala po sobě na břehu zbytky zdi, které dodnes slouží jako upomínka na událost z ‘před-racionálního‘ období evropské historie. Jak jsme tak studovali zbytky zdi, prošla okolo starší žena. Zoufalou češtinou jsem vykoktal prosbu: „Promiňte, nevíte, kde je ten klášter, který chtěl čert zničit?“ Chtěl jsem nejen vidět budovu, která způsobila čertův hněv, ale zároveň jsem i naivně doufal, jak jistě i Krásnohorská a Erben přede mnou, že bych snad mohl najít další důkaz původu onoho mýtu a možná i důkaz, že legenda je pravdivá.
Stařenka si očividně spletla Briana, lovce mýtů ze západního Clare, s Brianem, katolíkem ze západního Clare, usmála se a ukazujíc na kameny, odvětila: „Čert udělal tohle. Co se ale kláštera týče, to se omlouvám, ale nejsem katolička. Jsem ateistka. “
Musel jsem se zasmát. Byl jsem skutečně daleko od západního Clare!
