Vízum samozřejmě nebylo, a tak jsem to zkusila v týdnu po Vánocích, ale znovu jsem neuspěla. Tak jsem to zkusila zase za týden. Když mi ten člověk znovu řekl „není hotovo“, už jsem se neovládla; moje Proč ne?! znělo spíš jako naštvaný požadavek než jako otázka. Svou špatnou češtinou a z jeho špatné angličtiny (byl to asi nejlepší angličtinář z celé kanceláře, ale moje čeština byla lepší než jeho angličtina) jsem zjistila, že úřady v Praze 2 si znovu přesouvaly kompetence. Už potřetí za méně než rok. Dostala jsem dočasné vízum a telefonní číslo, kam jsem měla zavolat (Vidíte? Do ČR se dostává technologie!) a zeptat se, jestli je vízum hotové.

Jak to je

Takové jsou moje zkušenosti v Praze v uplynulých dvou a půl letech. Je to pro mě přinejmenším lekce trpělivosti a tolerantnosti. Když se člověk přestěhuje do jiné země, hledá nové zážitky, nové přátele, jenže z nějakého důvodu se vždycky vynoří něco, z čeho by se jeden mohl zbláznit. Třeba poplatky za bankovní účty nebo drahé a nekvalitní oblečení. Bytní, kteří vám přinesou účet za elektřinu skoro dva roky poté; servírky, které jsou naštvané, že kvůli vám musejí pracovat (promiňte mi, že jsem ten důvod, že jste zaměstnaná). Ale taky se najdou věci, do kterých se člověk zamiluje, jako například bizarní tradice (velikonoční pomlázka), popíjení piva v parku (vážně, tady se dá pít i na veřejnosti!), fakt, že lidi neženou nikoho před soud proto, že se sami nepodívali, jestli jim ze střechy na hlavu nespadne sníh (Cože, osobní zodpovědnost?!). Každý si jenom zanadává (nejoblíbenější způsob trávení volného času většiny lidí), pak to stráví a jde dál, s dobrým i zlým pohromadě.

A proč

Přijela jsem do Prahy na pět týdnů, což byla doba potřebná k tomu, abych si udělala kurz TEFL (výuka angličtiny jako cizího jazyka). A zůstala jsem, protože v tom městě bylo něco, co mi říkalo, že mě tu ještě něco čeká (někdy jsem tak trochu hippie). To bylo před téměř dvěma a půl lety a já si pořád užívám jak město, tak pivo, přátele, a dokonce i svou práci.

Často se sama sobě divím, proč jsem se přestěhovala z vnitrozemského státu, kde pořád svítí slunce, do ještě víc vnitrozemského státu, kde je pořád spousta mraků. Jenže ono se někdy stane, že my si místo nevybíráme, naopak místo si vybere nás, popadne nás a už nás nepustí. Včera večer se mí čeští přátelé bavili o tom, jak se nejlíp dostat z bodu A do bodu B, a zeptali se mě, jestli bych jim poradila. Odpověděla jsem jim podle orientačních bodů (ne jmen ulic) a tramvajových zastávek. A v té chvíli jsem si uvědomila, že jsem Prahou polapená taky.