Vyprávění téhle sympatické čtyřiadvacetileté slečny jistě nenechá mnohé chladnými. Kdy a proč o svém dobrovolnictví začala přemýšlet? Co pro ni v Angole bylo nejtěžší, nejhorší, kdy proplakala celé noci a kdy naopak byla šťastná? Tyhle momenty, jak říká, se jí navždy uchovají v paměti. Byly totiž tak silné…

Jak to všechno začalo?

Už odmala Anička tíhla k černookým, černovlasým. Takže černoši jsou pro mě úplný top, zvláště malé děti. Nevím, čím to je. Možná tím, že většina nejbližší rodiny jsou modroocí blonďáci,“ vypráví mi Anička, která vyrůstala v katolické rodině se třemi mladšími sourozenci. Jakmile začala chápat, že africké děti na tom nejsou tak dobře jako my, chtěla jim pomoct.

„Chtěla jsem poznat tu chudou africkou část a její obyvatele. Být s nimi, stýkat se s nimi, vědět, v čem je jejich kultura skvělá a v čem naopak protivná a nepříjemná pro Evropana. Co mají rádi, jak se jim tam žije. Jak moc jsou chudí, jak moc se můžou rozvíjet,“ vypočítává milá dlouhovláska.

Přes salesiány v Angole jako první

Do Afriky vyjela přes salesiány (významná římskokatolická kongregace, která se věnuje výchově mládeže – pozn. red.). Volba padla na Angolu, kde přes tento salesiánský program dosud nebyl žádný Čech, Moravan ani Slezan. Anička byla první.

V Lueně (město ve východní části Angoly a hlavní město provincie Moxico – pozn. red.) si to zamilovala během první chvilky. „Luena je pro mě opravdu tím africkým místem, které jsem dřív znala jen z dokumentů a fotek. Místem vhodným pro pomoc a zároveň tak naplněný Afrikou: Prašné cesty, špinavé děti, které na mě neustále volaly „amiga“ nebo „branca“ (bílá),“ vzpomíná Anička, podle které angolským dětem nejvíc chybí vzdělání. A právě s tím Anička pomáhala. Učila je například matiku, hudební výchovu, angličtinu…

K obědu zbytky od druhých, k večeři...

Ačkoli jí práce s angolskými dětmi naplňovala štěstím, nevyhnula se ani pocitu beznaděje, smutku. „Bylo to třeba tehdy, když jsme byli s deváťáky na víkend v jedné osadě, asi třicet kilometrů od města. Byly tam děti, které čekaly na naše zbytky jídla. Pracovaly a pomáhaly našim kuchařkám, aby jim pak ony daly to, co zbude. A viděla jsem i, jak si vaří v malé plechovce... asi oběd... nějaké zelené listy. A večer si ty děti napichovaly na větvičku brouky, které pak zřejmě taky jedly…,“ vybavuje si okamžiky, které jí vháněly slzy do očí.

Zajímá vás, co dalšího Anna v Angole prožila? Vyhla se obávané malárii? Jak moc ji bolel návrat domů? Co jí tahle mise dala? A jak dál z Česka pomáhá angolským dětem? Přijďte si poslechnout 19. 2. do Skautského institutu.