Projdete-li skleníkem až do poslední – třetí – části, která přibližuje drsné prostředí vysokých hor, otevře se před vámi doslova ráj masožravek. Objevíte tu jak ty miniaturní, tak i středně velké, ale i takové, které jsou až metr vysoké.

Jak lákají kořist?

Masožravé rostliny se živí převážně hmyzem. A to tak, že kořist do pasti nalákají svou specifickou vůní, kterou běžně člověk nerozpozná, svým zbarvením nebo vytvořeným nektarem a lapený hmyz (mušky, komáři, mouchy) je ztracený.

Právě pasti jsou na masožravkách nejzajímavější, na první pohled zaujmou nejdříve. Rostlinám totiž dodávají netradiční, exotický, vzhled.

Jaké mají pasti?

Rozlišit lze celkem pět způsobů lapání kořisti. Jsou to pasti lepivé – listy s drobnými tyčinkovitými výrůstky s kapičkou lepu. A právě na tu se kořist přilepí. Gravitační pasti jsou takové, které hmyz lapají do „nálevky“  - takzvaných láčků. Kořist do ní spadne a na dně se utopí v trávicí tekutině.

Čepelové pasti také hned poznáte. Skládají se ze dvou čepelí, které se po podráždění rychle sevřou. Nejdrobnější jsou podtlakové pasti – miniaturní měchýřek se záklopkou, který kořist doslova vysaje. Poslední jsou pasti detentivní, které pracují na principu tunelu s protichůdnými chloupky. Když do nich hmyz vleze, ven už nemá šanci se dostat.

Heliamfory: jedny z nejatraktivnějších masožravek

Trojská botanická zahrada je skvělým místem, kde masožravky můžete prozkoumat do nejmenších detailů. Navíc se pyšní nejrozsáhlejší sbírkou špirlic mezi evropskými botanickými zahradami a největší sbírkou masožravek heliamfora v České republice!

A právě heliamfory patří k opravdovým vzácnostem, některé rody byly popsány teprve po roce 2000. Jde o rostlinu s gravitační pastí a je považována za jednu z nejatraktivnějších masožravek. Její zeleno-červené láčky jsou vzpřímené, zevnitř vystlané chloupky. Mají kuželovitý tvar, často s nápadným zúžením ve spodní části.

Jejich přirozeným prostředím jsou náhorní plošiny stolových hor v jižní Americe, které jsou vysoké až 3 000 m n. m. a rozlehlé i několik stovek kilometrů čtverečních. Právě jejich vzdálenost způsobila, že se na každé hoře vyvinula unikátní populace rostlin a živočichů, které procházely vlastním vývojem po tisíce let.

Bublinatky: nejhojněji zastoupený rod masožravek

Ve skleníku Fata Morgana objevíte i bublinatky (latinsky Utricularia), jejichž jméno je odvozeno od malých patiček o průměru 0,2 - 12 milimetrů, které vyrůstají podél stonků a listů. Jde o nejhojněji zastoupený rod masožravek – ve světě existuje přes 200 druhů bublinatek.

Bublinatky jsou vodní, pozemní nebo epifytické. A kromě vyloženě suchých území je najdeme všude. I u nás. Především v rybničných a rašeliništních oblastech, které po celé léto zdobí množstvím krásných bílých, žlutých nebo modrofialových květů

Sací síla bublinatek je obrovská

Zajímavostí je, že právě bublinatka se řadí mezi nejrychlejší. S tímto závěrem přišli před sedmi lety vědci z univerzity ve francouzském Grenoblu, kteří zjistili, že se své oběti zmocní asi za půl tisíciny sekundy. A co víc, sací síla, kterou tahle malá masožravka vyvine, aby do sebe vtáhla kořist tělním otvorem, je 600násobkem gravitační síly! Vědci uvedli, že jde o sílu mnohokrát vyšší než ta, která vystřeluje piloty z kokpitu letadla při katapultování.

Mucholapka: královna mezi masožravkami

Asi nejoblíbenější a nejznámější masožravkou, která rovněž nechybí ve skleníku Fata Morgana, je Dionaea muscipula, nebo-li mucholapka podivná. Její latinské jméno připomíná Dione, matku Afrodity z antické mytologie. Dione i Afrodita někdy bývají ztotožňovány s Venuší. Proto se v Americe, kde mucholapka roste, nazývá "Venus flytrap".

Opravdovou královnu masožravých rostlin z ní dělají její jedinečné lapací pasti, které jsou složeny ze dvou polovin čepele. Každá má na svých okrajích zubovité výrůstky bránící kořisti v úniku a uprostřed tři citlivé spouštěcí chloupky.

Past silná jako pasti amerických lovců vlků

I tahle noblesní rostlina se své kořisti zmocní velmi rychle (i když oproti bublinatce 200 krát pomaleji) - prudkým zaklapnutím pasti, která je téměř stejně silná jako pasti, jež umísťovali v Americe lovci vlků, bobrů nebo dokonce medvědů. Potrava je uvnitř téměř bez šance – je pomocí enzymů uvolňujících se ze žláz na povrchu listu pomalu trávena a vstřebávána.

Za zmínku také stojí to, že právě mucholapka byla první rostlinou, u které byla zjištěna masožravost. Tento americký druh tak drží primát před evropskými druhy masožravých rostlin.

Jako v přírodě

Tropický skleník Botanické zahrady hlavního města Prahy se pyšní i jinými druhy masožravých rostlin. Mnohé z nich, ačkoli vesměs patří mezi velmi pomalu rostoucí, obsadily svými pastmi stromy a keře, a tak se výsledný vzhled začíná podobat stavu v přírodě... Přijďte se přesvědčit.