Pálení čarodějnic přežilo i totalitu, snad proto, že to byl svátek připomínající pohanství, a možná i proto, že se mu někde říkalo Mírový oheň, tak jako na okrajích Prahy, kde lidé ve jménu mírových ohňů občas vtrhli do lesa a pokáceli desítky zdravých stromů. V Praze dokonce na sklonku 80. let proběhl soud kvůli takovému „mírovému“ ohni.

Už staří Kelti

Pálení ohňů je skutečně velmi staré. Už Kelti si více než 500 let před Kristem připomínali ohněm svátek Beltine, tedy dobu jakéhosi zrození, kdy se slavilo a jásalo až do rána a kdy probíhaly očistné rituály. Oheň byl tím správným způsobem jak se zbavit nečistých sil. Někteří autoři tvrdí, že zvyk je ještě starší, než je keltská kultura.

Noc plná kouzel

Pálení čarodějnic je spojeno na venkově se stavěním májky a v některých případech i soutěží mládenců ve vyhazování hořících březových košťat do výšky a skokem dívek přes oheň. I křesťané vzali tento zvyk za svůj a filipojakubská noc (v Německu Valpuržina) je považována za noc plnou čar a kouzel. Právě o půlnoci mají zlé mocnosti největší sílu a prý se slétají čarodějnice na svůj sněm sabat.

Panelová diskuse čarodějnic

Ostatně složení masti, kterou se čarodějnice prý mazaly při tomto svátku, je skutečně pozoruhodné – durman, rulík, oměj, trio bylin nacpaných alkaloidy, které mají blízko k drogám, dává tušit, že sabat nebyla žádná procházka růžovou zahradou. Čarodějnice si prý na sletu vyměňovaly zkušenosti, jak trýznit lidi, čili šlo spíše o takovou panelovou diskusi pod vlivem drog, kde se u švédských stolů podávaly lahůdky jako hadi, žáby, pavouci, což by se dalo možná přeložit jako průchod malým deliriem tremens.

Jak se ochránit před čarodějnicí

 Čarodějnice nebyly u křesťanů příliš oblíbeny, a tak se lidé chránili květem z kapradí, svěcenou křídu, hostií, chlévy se obsypávaly pískem, na hnůj se dávala zelená větévka, apod. Nařčení z čarodějnictví pak končilo tak, jak je známo z filmu Kladivo na čarodějnice. Bludy o čarodějnicích se pak staly i záminkou pro ničení protivníků a získávání jejich majetku.

Polibek pod třešní

 Naštěstí z čarodějnic zbyly jen ony očistné ohně a keltský Beltine nám dal i jinou příjemnou tradici, byl i svátkem zamilovaných. Zvyk líbat se pod rozkvetlou třešní nebo pod břízou či jiným stromem pochází také z dob keltských. I děti zplozené v době Beltine byly prý šťastné. Morana, bohyně smrti, kterou znali staří Slované, se také někdy spojuje s čarodějnicemi – je vynášena ze vsi obvykle první jarní den, ale v některých obcích tak činí právě 30. dubna. Navíc je Morana při házení z mostu či ze skály zapálena. Rozdíl mezi Moranou a čarodějnicí je podstatný ještě v jiné věci – Morana je zobrazována jako krásná žena (viz např. Mikoláš Aleš).

Obnovené tradice

 V Praze se po roce 1989 obnovovala tradice čarodějnic velmi pomalu. V roce 1991 přišel primátor Jaroslav Kořán s tím, že Praha nemá svůj svátek a že by se měl slavit 30. dubna, kdy byl v roce 1784 za prvního pražského purkmistra zvolen Bernard Augustin Záhořanský z Vorlíka. Svátek pak byl spojen s pálením čarodějnic na Kampě a speciálním ohňostrojem, který spíše vypadal jakou ohňopád, protože byl umístěn na obrubě mostu. Svátek v tak velkém rozsahu se neujal a dnes už si nikdo na volbu purkmistra Záhořnaského ani nevzpomene.

Čarodějnice v Praze

Nicméně čarodějnice drápkem uvízly na Kampě, kde se pálí každým rokem, někdy pod záštitou radnice, jindy pod protektorátem Sdružení občanů Malé Strany a Hradčan. Čarodějnice se začaly pálit i na Ladronce, připravuje je i Botanická zahrada, pravidelně i Žluté lázně. Také radnice Prahy 13 už pořádá většinou na Centrálním náměstí čarodějnice. Malé pražské obce pálení čarodějnic udržují už dlouho, a to především díky dobrovolným hasičům, kteří v obcích působí.