Děti z valné většiny školního věku, které chtěly zažít něco nevšedního, dát si do těla, překonat sami sebe a svůj strach, byly s nadšením a odhodláním připraveny na stanovišti i přes mírnou nepřízeň počasí hned ráno, tedy v deset hodin, kdy akce s názvem „Poklad lanového centra v Loděnici Vltava" odstartovala.
Na odvážlivce čekalo deset lanových překážek v osmi metrech nad zemí. Na každé z nich se nahoře pohupoval barevný klíč, který měl být cílem každého lezce. Nebylo to nic jednoduchého, někteří se u toho pořádně zapotili. V momentě, kdy děti měly svazek osmi klíčů, hrající každý jinou veselou barvou, mohly se vydat k tolik očekávanému pokladu. „Tati, mám ho, je to poslední klíč, jupí," křičela radostně Barborka a běžela k truhle s pokladem, která slibovala každému sladkost nebo poukázku na dobrý buřt opékaný při vodáckém táboráku.
Těžce ukořistěné klíče každého mladého lezce většinou pečlivě střežili jejich rodiče, kteří své ratolesti v osmimetrové výšce bravurně motivovali a hlasitě podporovali. „Míšo, jsi dobrá. Pusť se toho sloupu, pořádně se natáhni, udělej velký krok a chytni se toho provazu a takhle pokračuj až do konce lana," povzbuzovala Míšu do výšin maminka. „Pusť se pravou rukou, abys dosáhla levou na ten druhý provaz, ničeho se neboj, já tě jistím," přidala se v zeleném fosforově zářícím tričku jedna z deseti instruktorek, která Míšu zezdola jistila. Instruktoři byli po celou dobu akce přítomni na všech stanovištích, aby zajišťovali bezpečnost. „Lanové centrum je naprosto bezpečné. Největší nebezpečí, které zde hrozí, je tak skřípnutí vlasů," dodal humorně Martin „Olan" Kašík, vedoucí Loděnice Vltava.
To dáš, už tam skoro budeš, vydrž
Radost a silné odhodlání dětí byly vidět na první pohled. Horlivě se podporovaly navzájem. „To dáš, už tam skoro budeš, vydrž," z plných plic volala malá holčička na svého sourozence, který se šplhal po síťovém lanu pro klíč jako o závod. Do zdolávání překážek se zapojili i někteří tatínkové či maminky, kterým nechyběla odvaha vyzkoušet si adrenalinové atrakce na vlastní kůži. Jen okénko s teplým občerstvením, kávou, čajem či nějakou sladkostí, bylo rušivým elementem, který dokázal na chvíli odpoutat pozornost všech účastníků od dobrodružného outdoorového centra. Zaslouženě tak všichni doplnili energii a honem zpátky na lano.
Táborák, kanoe a počasí
„Za chvíli se rozhoří táborák a začneme opékat buřty," připomněl Martin Kašík další průběh dne a s úsměvem poznamenal, že buřtů je pro každého dost. Netrvalo dlouho a malý táborák nedaleko lanového centra opravdu plápolal v obležení prvních hladovějících, kteří se nemohli dočkat, až začnou opékat přichystané dobroty.
Celodenní program byl doplněn i o kanoistiku, kdy si děti i rodiče mohli prakticky otestovat hladinu slepého ramene Vltavy - otevřel se jim tak zcela odlišný pohled na Prahu, a to z koryta řeky. „Byla to moc příjemná projížďka," komentoval návrat tatínek Barborky a začal ji sundávat vestu. „Tati, tamhle jsme ještě nebyli," zajásala Barborka a urputně táhla tatínka za ruku na další stanoviště.
Za celý den se na sportovišti vystřídalo několik desítek ratolestí společně s jejich rodiči. „Jsem moc rád, že zájem je tak velký," řekl vedoucí centra Kašík a dodal, že ho těší i to, že nakonec ani počasí je úplně nezradilo.