• Jste kurátorem savců v pražské zoologické zahradě, co Vaše práce obnáší?

Kurátor řídí provoz svěřeného chovatelského oddělení – vyhledává nová zvířata, zajišťuje odchody odchovaných mláďat, navrhuje a kontroluje podmínky chovu, který řídí, provádí manipulaci se zvířaty, navrhuje expozice i chovatelská zázemí, sleduje chovatelské i expoziční trendy, komunikuje s ostatními chovatelskými zařízeními – v našem případě zejména se zahraničními, přijímá nové chovatele, zpracovává některé materiály pro medializaci a v neposlední řadě úřaduje. Je toho zkrátka hodně.

  • Jaký je Váš pracovní den?

Každý je jiný, někdy trvá 6 hodin, někdy 16. Neexistuje v podstatě žádná pravidelnost, jen některé schůzky se pravidelně opakují a alespoň dvakrát týdně strávím celé dopoledne kompletní „obchůzkou“ úseku. A hlavně pracovní den nikdy nekončí odchodem domů, protože i večer ještě obvykle řeším poštu, připravuju si program na další dny, čtu zoologickou literaturu.

  • Jak jste se k současné pozici dostal?

Vystudoval jsem Přírodovědeckou fakultu UK a Biologickou fakultu JU. V zahradě jsem začínal téměř před dvaceti lety, rovnou na pozici kurátora. Ale poprvé jsem přišel do pražské zoo před zhruba 40 lety, pak jsem se záhy stal členem tehdejšího Kruhu přátel pražské zoo a už jsem u zahrady zůstal. Profesně mě pak do ní přivedl pan profesor Veselovský, dlouholetý bývalý ředitel.

  • Na jaké zvíře či expozici jste nejvíc pyšný?

Nejsem pyšný na jednotlivosti, jsem pyšný na zahradu jako celek. Na to, že je jedním z předních světových zařízení svého druhu a že představuje rozmanitost života v šíři, kterou dnes málokde uvidíte.

  • Je nějaké zvíře, které podle Vás návštěvníci opomíjejí, ač by neměli? Nějaký takový skrytý klenot?

Každé zvíře je něčím zajímavé. Někdy mám pocit, že návštěvníci míjí mou oblíbenou skupinu – ptáky – a preferují savce. Běžte se přitom na jaře podívat do expozic ptačích mokřadů, stále se tam něco děje a různorodost svatebních šatů a tvarů vodních ptáků je až neuvěřitelná.

  • A je nějaké zvíře, se kterým máte jiný, osobnější vztah?

Zvířata beru trochu jinak, jako chovatel – hospodář, jehož úkolem je svěřené jedince rozmnožit a jejich potomky předat dalším generacím, ne jako domácí mazlíčky a jedince. Navíc za dvacet let mi prošlo úsekem na tisíce jedinců. Takže bližší vztah mám zejména k těm, kteří tu byli už při mém nástupu – a takových je, vzhledem k relativní krátkověkosti většiny savců, už jen hrstka. Jako lidé máme výsadu výjimečné dlouhověkosti a leckdy si ji vůbec neuvědomujeme – ale třeba velké kočky se dožívají obvykle „jen“ 15 – 20 let.

  • Jakého savce byste pro zoo rád získal a proč?

Každý chovatel má svoje sny, já už jsem si řadu splnil, a z určité pověrčivosti nebudu raději mluvit o těch dosud nenaplněných. Ale jedním z kandidátů je třeba laoš – hlodavec, který „vstal z mrtvých“ – živý byl objeven nedávno v nepřístupném krasu na pomezí Laosu a Vietnamu, ale z fosilií starých desetitisíce let byl znám už mnohem dříve.

  • Jak se těšíte na pandy velké, které by zoo v blízké budoucnosti měla získat?

Panda je pro každého zoologa chovatelská výzva. Žádný kurátor na světě Vám neřekne, že panda je jen marketing, každý ji bude očekávat s napětím. Vždyť ještě za mých studentských let, kdy cestování nebylo samozřejmostí, jsme se jezdili do Berlína dívat na pandy s téměř nábožnou úctou.

  • A jaký druh pro Vás byla největší výzva z hlediska náročnosti - ať už chovu nebo rozmnožování?

Jednoznačně ty druhy, u kterých se nám v posledních dvaceti letech reprodukce z nějakého důvodu nedaří. Takže ačkoli mám za sebou účast na řadě zajímavých pražských prvoodchovů (třeba slon, gorila, panda červená, dva druhy tapírů, chápani, medojed, binturong, manul), tak mě teď nejvíce iritují dva druhy velkých koček – indičtí lvi a malajští tygři, jejichž odchov by přitom neměl být tak složitý. U malajských tygrů ale hraje velkou negativní roli agresivita samců, u lvů indických jsme zase velmi dlouho hledali cestu k chovným zvířatům.

1

  • Jak se mění styl práce se zvířaty v současných zoologických zahradách?

Práce se zvířaty se zásadně vyvíjí v metodice chovu, která je stále propracovanější a na vyšší a vyšší úrovni, ale také v limitech chovu daných legislativou, dokonalejšími metodami k detekci veterinárních „nákaz“ i omezováním chovu kvůli uzavřenému prostoru evropských zahrad. Svět se zkrátka mění a staromilec, který se ze mne stává, si někdy posteskne – doba historek z knih pánů Veselovského, Felixe a Volfa je bohužel dobou minulou. Jsem rád, že jsem konec tohoto období ještě stihnul na vlastní kůži.

  • Čím si myslíte, že je pražská zoo v českém nebo i světovém kontextu výjimečná?

Na mnoha místech se dočtete, že máme výjimečný terén – to je jistě pravda, ale stává se z toho trochu klišé. Jen polohou se mimořádnost pražské zoo vysvětlit nedá. Cítím kvalitu v chovatelské tradici, v obrovsky různorodé kolekci zvířat i v týmu lidí, který zoo dělá – nejen zoologů, ale i dalších profesí, zoo je přece průnik zvířat a veřejnosti.

  • Jste Pražák. Kde trávíte volný čas, pokud ho trávíte v naší metropoli?

Nemám to takhle jednoduše nastavené. V Praze jsem se narodil a strávil o něco víc než půlku života, ale v podstatě se považuju všude za „náplavu“. Volný čas nejradši trávím v přírodě, čím liduprázdnější, tím lepší.

  • A jaké má takový kurátor savců koníčky?  

Koníčky jsou dobrá věc - pokud se zabýváte chovem zvířat, kdy jde vlastně neustále o otázky základního koloběhu život-smrt, tak nějaký relax v podobě koníčků potřebujete. Já patřím do birdwatcherské komunity, pozoruju ptáky, soutěžím v počtech pozorovaných druhů, ptáky kroužkuji, fotím africké druhy – zkrátka na chvíli zapomínám na savce a problémy jejich chovu.