Tam už kdysi tito malí šikulové pobývali - žili v cípu bizoního výběhu. Jenže se jim více líbilo vedle u velbloudů, a tak se k nim podhrabali, posléze pak do okolí, kde žili volně. To se však nelíbilo chovatelům, proto malé, čiperné hlodavce odchytili a přesunuli do vyzděného výběhu dole kousek od lemurů. Ten byl ale zase malý, navíc se v těchto místech začíná stavět australský pavilon.
A tak se nyní psouni vrací k bizonům, kde získali nový, zděný domov. Za výběhem bizonů v horní části zoo se tak nabízí velmi zajímavá podívaná, jak tam celkem 14 psounů – sedm samiček a sedm samců – pilně hloubí své nory.
Inspirace prérií
„Otevíráme sice malou expozici, ale domnívám se, že spoustě lidí tady chyběla. Protože psouni, co si budeme povídat, ať už byli kdysi tady nahoře u bizonů, nebo poslední léta dole, vždy patřili k velmi populárním zvířatům,“ komentoval otevření nového výběhu ředitel zoo Miroslav Bobek.
Pražská zoo se při budování nové expozice pro psouny inspirovala severoamerickou prérií, kde tato zvířata žijí. To se promítlo na výsadbě kolem výběhu. V samotném výběhu toho moc nenajdete, psouni jsou prý velcí ničitelé a s oblibou hrabou, navíc mají rádi otevřený terén a slunce.
Rodinné nory
Jak napovídá jejich „příjmení“, jsou psouni obyvateli travnatých severoamerických prérií, kde si budují rozsáhlá podzemní města, v nichž často žije i mnoho jiných druhů zvířat, od hadů po tchoře černonohé. Psouni jsou nesmírně společenští, a třebaže každá rodina vyhrabává svou vlastní soustavu nor, mají je vzájemně propojené. Když se skupina rozroste tak, že se již do svého obydlí nevejde, zůstanou mláďata v původních norách a zkušení starší jedinci začnou osídlovat nejbližší okolí.
A jak přišli k českému názvu? Psouni jsou denní zvířata, často je tedy ohrožují predátoři. A tak zatímco se někteří v kolonii věnují jiným činnostem, ostatní hlídají a před případným nebezpečím varují štěkavým hlasem.