Je mrazivé nedělní ráno a před pokladnami pražské zoo podupává skupinka lidí s dalekohledy na krku. Nejdou tentokrát do zoologické zahrady, čekají na ornitologa, tedy odborníka na ptáky Martina Smrčka, který v zoo pracuje a který nám dnes bude velmi fundovaným průvodcem po druzích, které můžeme na Vltavě vidět. 

Hned ze začátku nás však zklame. „Na pražském zimovišti v Troji už není k vidění tolik druhů severských vodních ptáků. Nejsme si jisti, čím to je, ale patrně to souvisí s povodněmi v roce 2013, které změnily písčiny a ptáci již nemají tolik prostoru,“ vysvětluje Smrček. I tak ale slibuje zajímavý zážitek. Přítomným dětem svítí oči a vybíhají napřed směrem k řece.

Racci a potápka

Jdeme po cyklostezce vedoucí podle plotu zoologické zahrady. Spolu s námi zaměstnanci zoo s velkým dalekohledem na stativu, aby bylo zajištěno opravdu kvalitní pozorování. Bude se hodit, vzácnější druhy vidíme prakticky jen zdálky, na rozdíl od běžných kachen divokých nebo labutí si nepřiplouvají pro krmení a naše malé dalekohledy příliš nepomáhají.

První zastavení je již u plotu zoo – Martin Smrček nás zde upozorní na ptačí hlasy, ozývající se z blízkého stromu. Sýkorku poznáme i vidíme, druhé ťují ťují ale neodhalíme - prý máme štěstí, slyšíme totiž ptáka, který se hlasově jinak příliš neprojevuje, a to brhlíka.

Pokračujeme k Vltavě, kde nás přivítá křik racků. Mají černé hlavičky a jsou to racci chechtaví, u nás nejběžnější druh. V jejich hejnu ale létá i vetřelec, jde o větší druh racka šedého, kterého u nás lze prý pozorovat poměrně zřídka.

Na hladině řeky záhy objeví zkušený ornitolog prvního zajímavého vodního ptáka – ta malá hnědá skvrnka se v dalekohledu promění na půvabně načepýřenou potápku malou. A potápí se důkladně, pod vodou uplave několik metrů, než se zas vynoří. Nejde o kachnu, ale druh z čeledi potápkovitých a zároveň o chráněného živočicha.

Problém zvaný kormorán

Nad hlavami nám mezitím zakroužily Pražanům už poměrně známé černé siluety kormoránů, průvodce nás upozornil i na stromy na protilehlém břehu, které jsou působením trusu těchto rybožravců bílé – a mrtvé.

S kormorány mají problém hlavně rybáři a majitelé revírů. Jak řešit jejich přemnožení je ale otázka, která do této reportáže nepatří. Pan Smrček nás pouze upozorní, že většina ptáků, které v kolonii vidíme, jsou mladí kormoráni, kteří se patrně nevylíhli u nás, ale například v Německu na Neziderském jezeře. Kromě černých elegánů jsou na písčině a březích k vidění i světlé siluety volavek popelavých, jedna nad námi i přeletí s typicky prohnutým krkem. Volavky hnízdí také v zoo, kde je v dálce vidíme na skále výběhu kozorožců.

Dobrodružná vložka

Ke břehu, kde se zastavíme k pozorování volavek, za námi k velké radosti přítomných dětí připluly jak kachny divoké, tak rodinka labutí, pár s mláďaty. Samce prý poznáme podle výrazného hrbolu nad zobákem.

A tady nám Martin Smrček vypráví, jak se labutě chytají a kroužkují – a nechá se přítomnými dětmi uprosit a celou proceduru, kdy zvíře naláká na kus žvance, popadne za dlouhý krk a vytáhne na břeh, předvede v praxi. Kupodivu to jde celkem snadno, až na to, že ornitolog je promočený a mladičká labuť ne úplně nadšená. Prohlédneme si ji zblízka, děti si ji pohladí a pak ji zas vypustíme na řeku.

Skandinávci v Praze

Po labutím zážitku konečně vidíme opravdové exoty, severské druhy, které v Praze zimují. Je to černobílý hohol severní, menší kachna s bílou skvrnou na černé hlavě, a také polák chocholačka, také černobílá kachna. Zde se nám opět hodí dalekohled se stativem, abychom mohli vzácné hosty obdivovat.

Pokud prý chceme vidět více vzácných ptáků, máme se vypravit na Novomlýnské nádrže na jihu Moravy. Ale jak vidět, i v Praze na Vltavě je leccos zajímavého, takže nikomu z účastníků ani nevadí, že jsou promrzlí na kost.