Nejsem cyklistickým nadšencem, tak a před každým strmějším stoupáním sesedám ze sedla, abych šetřil síly. Do pražských ulic jsem na kole vyrazil jen párkrát, částečně z lenosti, částečně ze strachu o zdraví. Co mě ale nahlodává k vážným úvahám o cestování jinak než MHD, je elektrokolo – dopravní prostředek, při kterém nemusíte mít zpocené triko.

Asistent na plné obrátky

V půjčovně elektrokol Pražké energetiky na Masarykově nábřeží mi na půlden svěřili terénní kolo Agogs Uphill, které se na první pohled neliší od kola normálního: samo o sobě je dost těžké, masivní rám svírá mohutná kola. Na levé straně vedle přehazovačky je ale malá krabička, kterou znalci nazývají „asistent“ – v podstatě je to ovládání motoru ukrytého pod sedadlem, které si můžete nastavit podle toho, jak moc chcete pomáhat.

Já jsem měl celou dobu asistenta na maximum, to snad nemusím ani dodávat.

Pomáhá mi neviditelná ruka

První metry na náplavce nedopadly úplně nejlépe, chvílemi se mi kolo samo zastavilo, nešlo do kopce rozjet a já musel seskočit. Jezdí se na tom úplně stejně jako na běžném kole, jenže chvíli trvá, než si na asistenta zvyknete v kombinaci s přehazováním. Tohle kolo totiž nejede samo, není to motorka, ale využívá energii, kterou do něj vložíte.

Zásadní pocit, který na elektrokole získáte, je ten, že vás neviditelná ruka drží za sedadlem a tlačí vás vpřed. Šlapete, ale nemusíte tolik, i do kopců je průměrná rychlost o 5 km/h vyšší než vlastními silami, což si můžete ověřit po vypnutí asistenta.  

Zároveň na elektrokole nejde dělat vylomeniny, jak je těžké, a tak i přejezd přes obrubník může skončit pádem, protože ho za jízdy moc nezvednete. Elektrokolo je stroj, který musíte umět ovládat, a on vám pak bude dobře sloužit – já jsem se s elektrokolem skamarádil během pár minut a vyrazil do města.

Frčím rychlostí 20 km/h

Vyzbrojen přilbou a mapou, kterou mi v půjčovně dali, jsem se vydal na jimi doporučovaný turistický okruh městem: vede od Mánesu přes Kampu a Nerudovu ulici na Hrad a poté přes Letnou, Strossmayerovo náměstí, Petrské náměstí, Obecní dům a Židovské Město zpátky k půjčovně. 

Mezi auty na Jiráskově mostě získávám jistotu, na silnici sedím pevně a díky elektromotoru se cítím rovnocenný k motorovým vozidlům. Frčím pěkně, moje průměrná rychlost je kolem 20 km/h. Projedu Kampu, a když pak přejíždím na kostky u Malostranského náměstí, necítím žádné silnější vibrace a myslím na to, jak se tady musí jezdit na skládacím nebo městském kole, které v půjčovně také mají.

Nerudovkou bez zaváhání

Příjemným šokem je pro mě Nerudova ulice – tu mám často problém vyjít pěšky, ale z elektrokola jsem ani jednou neslezl, ba co víc, ani jsem si na něm nemusel stoupnout do pedálů, abych získat sílu do nohou. Ne, seděl jsem a šlapal na nejlehčí převod a najednou jsem byl na Hradčanském náměstí. Žádná námaha, srdce zůstává ve svém rytmu a já se kochám okolím. A hlavně: od Mánesu až k prvnímu nádvoří jsem to zvládl za 15 minut!

Z Hradu, kde mě z kola sundal policista s upozorněním, že je tu pěší zóna, už to dolů ulicí Milady Horákové jede úplně samo, Letnou díky dobré cyklostezce téměř proletím a Staré Město za řekou si už vychutnávám jako turista.

Z první cesty centrem města jsem nadšený, projel jsem kus Prahy a nejsem propocený ani k smrti unavený, naopak si užívám perspektivu ze dvou kol a rychlost, se kterou se to všechno děje.

Cyklistický král v Modřanech

Moje druhá cesta vedla po nábřeží a podél vltavských břehů až k nádraží v Komořanech. A tady se elektrokolo projevilo jako tank, který si pevně razí cestu vpřed.

Míjím vycházkáře na náplavce a svištím po Podolí kolem bruslařů – nejvíc moje ego zvedne trasa v Modřanech, kde já, sportovní antitalent, nechávám za sebou vycvičené mladíky v trikotech. Jejich silniční kola mému stroji nestačí. A já přitom volně šlapu s nejtěžším převodem a moje rychlost skáče nad 25 km/h. Připadám si jako cyklistický král. Je mi ale jasné, že na takovou jízdu je elektrokolo zbytečné.

Jeho přednosti jsem nejvíc využil při cestě městem a hlavně tam, kde hrozí stoupání. To zářijové dopoledne jsem najel 30 km bez nehod a zdravotních následků v dalších dnech – prostě jsem šlápl do pedálů a jel a jel a jel..., a kdybych elektrokolo nemusel vrátit, jezdil bych na něm šťastně dodnes.