Kdo byli jedni z prvních archeologů?

KAREL ABSOLON

(1887–1960)

Zoolog, speleolog a paleoantropolog, profesor Univerzity Karlovy, popularizátor přírodních věd. Vnuk známého moravského archeologa MUDr. J. Wankela. Založil jeskynní sekci, jejíž členové poprvé prozkoumali krápníky v Punkevních jeskyních, sám několikrát sestoupil do Macochy, poznatky shrnul v publikaci Kras moravský. Hlavním oborem v archeologii se stává starší doba kamenná. Proslavil se výzkumy v Dolních Věstonicích v letech 1924–1938.

JAN AXAMIT

(1870–1931)

Lékař chorob nosních, ušních a krčních v Praze. Český archeolog samouk, do archeologie zasvěcen Břetislavem Jelínkem. Aksamit sám pak přivedl k archeologii ještě Jaroslava Petrboka. Za 1. světové války vedl krátce pravěké oddělení Národního muzea. Od r. 1918 konzervátor památkové péče. Spolupracoval se Státním archeologickým ústavem v Praze na výzkumech jeskyní Českého krasu. Jeho bohaté archeologické sbírky jsou dnes uloženy v Národním muzeu v Praze.

KAREL JOSEF BIENER, rytíř z BIENBERKA

(1731–1798)

Topograf, inženýr opevňovacích prací, zakladatel české archeologie. Podílel se na výstavbě pevnosti Josefov a na mapování Čech, Moravy a Slezska. Nejvýznamnější jsou jeho popisy pravěkých nálezů, odkrytých při přeměně Hradce Králové na pevnost. Vytvořil první přehled pravěkých nálezů v Čechách. Byl autorem několika historických prací, věnoval se také sbírání a posuzování erbů.

JAROSLAV BÖHM

(1901–1962)

Český archeolog, zaměřený na prehistorickou archeologii, po kratším působení v oddělení pravěku v Národním muzeu přešel do pražského archeologického ústavu, kde se stal v r. 1939 ředitelem. Jako habilitační práci na UK předložil knihu Základy hallstattské periody v Čechách v roce 1938. Vedl výzkumy v Třebechovicích, na Starém Hradisku u Prostějova, v jeskyni Domica a na slovanském hradišti Libušín. Propagoval velké plošné terénní výzkumy, při kterých ověřoval moderní metody. V r. 1952 stál u zrodu Československé akademie věd. O deset let později byl v Římě zvolen prezidentem Mezinárodní unie prehistorických a protohistorických věd.

IVAN BORKOVSKÝ

(1897–1976)

Významný archeolog působící zejména v Praze. Specializoval se na raný středověk a mapoval vývoj pražského osídlení v tom období. Řadí se mezi zakladatele české středověké archeologie. Od roku 1925 se účastnil velkého archeologického výzkumu na Pražském hradě, v roce 1943 výzkumné práce začal vést. Další výzkumy prováděl také v Anežském klášteře, Betlémské kapli nebo Bartolomějské ulici, účastnil se i výzkumu na Vyšehradě. Ve sbírkách J. A. Jíry, které měl na starosti, vyčlenil tzv. pražský typ raně středověké keramiky, v roce 1952 objevil kostel Panny Marie mezi II. a IV. nádvořím Pražského hradu. Při výzkumu na Levém Hradci objevil rotundu sv. Klimenta.

KAREL BUCHTELA

(1864–1946)

Český archeolog samouk. Vypracoval se až na ředitele Československého archeologického ústavu, kterým se stal v roce 1924. Byl spoluautorem Rukověti české archeologie, jež se stala moderní koncepcí české archeologie a platí stále.

INOCENC LADISLAV ČERVINKA

(1869–1952)

Původně zeměměřič, poté nejvýznamnější moravský archeolog konce 19. a první poloviny 20. století. Od roku 1903 byl konzervátorem státní památkové péče na Moravě, později pracoval ve Státním archeologickém ústavu v Praze. Ve stejném roce začal soukromě vydávat specializovaný časopis Pravěk, o tři roky později založil Moravský archeologický klub. Patří i k zakladatelům české numizmatiky. Od konce 19. století postupně vytvořil jednu z největších soukromých archeologických sbírek na Moravě.

LUDVÍK DOMEČKA

(1861–1937)

Původně vystudovaný advokát, archeolog samouk, zaměřený na období doby bronzové. V letech 1895–1922 se po sedmileté právní praxi stal ředitelem královéhradeckého muzea. Zde se soustavně věnoval rozšiřování archeologických sbírek, sám aktivně působil při průzkumech celého Hradecka. Svoje poznatky shrnul v knize Královéhradecko. Místopis soudního okresu Královéhradeckého, I., 1928, 1931, 1935. Publikoval také v Památkách archeologických, Lumíru, České politice, Zoře, Ruchu, Národních listech aj.

BEDŘICH DUBSKÝ

(1880–1957)

Nejvýznamnější jihočeský archeolog, rovněž samouk. Pracoval také jako učitel a ředitel školy na několika venkovských školách. Od roku 1911 prováděl archeologické výzkumy na Strakonicku a Písecku, věnoval se hlavně pravěké a raně středověké archeologii. Spolupracoval s Českou akademií věd a s Národním muzeem Praha, pracoval i pro Státní archeologický ústav v rámci jižních Čech. Výzkumu se věnoval téměř padesát let. Zasloužil se o poznání jihočeského pravěku.

FRANTIŠEK DVOŘÁK

(1896–1943)

Lékař a významný regionální archeolog. V roce 1924 se stal správcem archeologické sbírky muzea v Kolíně, na jejímž uspořádání se podílel už v osmnácti letech za svých studií. Jeho unikátní archeologické objevy na Kolínsku zvedly prestiž kolínského muzea jako archeologického mimopražského pracoviště. Za významnou odbojovou činnost byl v roce 1943 popraven nacisty.

JAN EISNER

(1885–1967)

Archeolog a mimořádný profesor všeobecné prehistorické archeologie na Komenského univerzitě v Bratislavě. Stal se tvůrcem moderní slovenské archeologie. Své práce uveřejňoval především v Památkách archeologie a Numizmatickém časopisu.

JAN FILIP

(1900–1981)

Archeolog a historik, profesor Univerzity Karlovy, se zaměřením na keltské osídlení na území Československa, dobu bronzovou a železnou. Habilitační prací byla Popelnicová pole a počátky doby železné v Čechách, což vyústilo v roce 1938 v udělení venia docendi pro pravěkou archeologii. V roce 1942 byl služebně přidělen Státnímu archeologickému ústavu v Praze. Do konce války inventarizoval ve venkovských muzeích archeologické sbírky a připravoval je pro poválečné instalace. V roce 1946 byl jmenován mimořádným profesorem pro obor prehistorie a protohistorie na Filozofické fakultě UK, o tři roky později profesorem řádným. Byl členem archeologické komise České akademie věd a umění, od roku 1951 se stal též mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Po vzniku ČSAV se stal nejdříve členem korespondentem, následně akademikem a předsedou historické sekce. V letech 1963–1974 pracoval jako ředitel Archeologického ústavu ČSAV v Praze, stal se i prezidentem Mezinárodní unie věd prehistorických a protohistorických. Více než čtvrt století redigoval Archeologické rozhledy, které sám založil.

FRANTIŠEK XAVER FRANC

(1839–1910)

Již od patnácti let se zajímal o archeologii, kterou v Praze také vystudoval. Později se stal sekretářem plzeňského muzea. Jeho výzkumy byly zaměřeny hlavně na mohylová pohřebiště. Zasloužil se také o objevení unikátního souboru 74 žeber ze slitiny mědi a olova z doby bronzové. Je po něm pojmenovaná naučná stezka východně od Šťáhlav.

ANTONÍN GOTTWALD

(1869–1941)

Učitel a moravský archeolog samouk, působící zejména na Prostějovsku. Jeho nejvýznamnější archeologická činnost se odehrávala mezi 20. a 30. léty 20. století. Zabýval se výzkumem žárových mohyl na Kosíři, u Slatinek a u Ohrozimi, objevil rozsáhlé germánské pohřebiště a bohaté nálezy na lužických a slezských pohřebištích lidu popelnicových polí v Určicích a v Ptení. Jeho archeologické nálezy se počítají na tisíce. V Prostějově zejména prozkoumal okolí kostela sv. Petra a Pavla při stavbě Průmyslové školy strojnické a území kolem městských jatek. Převážná část jeho sbírek je uložena v Městském muzeu v Prostějově, v Olomouci, v Zemském muzeu v Brně a v Národním muzeu v Praze.

KAREL GUTH

(1883–1943)

Původně vystudovaný právník, později první vedoucí archeologického výzkumu Pražského hradu. Od roku 1915 pracoval v Zemském památkovém úřadě v Praze, od roku 1917 v historicko-archeologickém oddělení Národního muzea. Zde se zasloužil o rozšíření sbírek a jejich nové uspořádání podle vývojového hlediska. V roce 1935 habilitoval z dějin umění. Působil i jako zemský muzejní inspektor pro Čechy a jako učitel muzejnictví na Státní škole archivní. Od roku 1919 byl také činný ve Svazu českých muzeí.

Specializoval se na dějiny počátků české architektury v 10. a 11. století, což vedlo i k archeologii. Podílel se na výzkumech českých středověkých památek a položil základy vědecky podložené historické archeologie. Řídil vykopávky na Vyšehradě, pracoval na výzkumech ostrovského kláštera u Davle, vedl archeologický průzkum Pražského hradu od roku 1925 až do své smrti. Byl členem Archeologické komise při České akademii věd a umění. Věnoval se i českému stavitelství. Napsal studii o pravděpodobné podobě někdejší kaple Betlémské v Praze a o paláci Příchovských na Příkopě v Praze.

JAN HELLICH

(1850–1931)

Lékárník v Poděbradech, archeolog samouk, který se záhy stal uznávaným i v odborných kruzích. Stal se blízkým spolupracovníkem prof. dr. J. L. Píče, s nímž po léta prováděl archeologické výzkumy. V roce 1902 založil poděbradské muzeum. Uveřejňoval své články v Památkách archeologických, psal i do Prehistorického obzoru, sám zpracoval obsáhlou stať o pravěku Poděbradska. Úzce spolupracoval s Národním muzeem, kam zároveň předával nejcennější nálezy. Založil poděbradské muzeum, kam věnoval své rozsáhlé sbírky. V roce 1919 se stal také předsedou Svazu českých muzeí.

JOSEF VOJTĚCH HELLICH

(1807–1880)

Akademický malíř, archeolog a organizátor uměleckého života. Zájem o archeologii v sobě objevil v Itálii, kam přijel v rámci svých cest po Evropě. V roce 1841 se stal kustodem archeologických sbírek Musea království českého (Národního muzea), v tomto postavení působil až do roku 1846, kdy se vrátil opět k malířství. V roce 1849 založil Jednotu umělců výtvarných a stal se jejím předsedou

FRANTIŠEK LEXA

(1876–1960)

Egyptolog, zakladatel a profesor egyptologie na Univerzitě Karlově v Praze, akademik ČSAV. Ve svých zájmech se dostal až ke studiu staroegyptského písma a přeložil jednu kapitolu Knihy mrtvých. To vedlo k doporučení a studiu egyptštiny u prof. Adolfa Ermana v Berlíně. Následuje studium démotštiny a vydání vlastního slovníku této řeči. Habilitační práce nesla název O poměru ducha, duše a těla u Egypťanů Staré říše a byla zveřejněna po skončení 1. sv. války. Nejdříve zdarma, později jako mimořádný profesor na UK mohl přednášet egyptologii. Vydání několika jeho knih přispělo ke zřízení Egyptského semináře na UK a Lexa se stal jediným řádným profesorem. Ve školním roce 1934/1935 byl zvolen děkanem Univerzity Karlovy. V 50. letech 20. století inspiroval Lexu jeho žák Zbyněk Žába k založení Československého egyptologického ústavu se sídlem v Praze a Káhiře, což se podařilo v roce 1958. Byl pověřen jeho vedením. Po jeho smrti ho vedl Zbyněk Žába.

JIŘÍ NEÚSTUPNÝ

(1905–1981)

Český archeolog, metodolog a muzeolog. Na UK byl žákem profesora L. Niederleho, který silně ovlivnil jeho zaměření na archeologii. Od roku 1925 působil v Národním muzeu, kde se v r. 1936 stal vedoucím prehistorického oddělení. Středem jeho zájmu se stal paleolit, neolit a eneolit, zároveň se zaměřil na metodiku archeologické práce. Pod jeho rukama vznikla také oceňovaná historická expozice v Národním muzeu. Vydal několik publikací, nejznámější je Pravěk lidstva. Významná byla rovněž jeho pedagogická praxe na Univerzitě Karlově. Podle něj je pojmenována také ulice v Praze 13. Archeologii se profesionálně věnuje i jeho syn Evžen.

LUBOR NIEDERLE

(1865–1944)

Antropolog a archeolog, od roku 1898 pracoval na Univerzitě Karlově, kde se stal prvním profesorem prehistorické archeologie. V letech 1927–1929 také rektorem. Byl současně také členem vědeckých akademií v Praze, Leningradě, Sofii, Bělehradě, Záhřebu a Paříži. Zaměřoval se na pravěké dějiny střední Evropy, zejména na Slovany. Stal se propagátorem moderních archeologických metod a je považován za zakladatele moderní archeologie u nás. Známé jsou jeho vědecké práce jako Lidstvo v době předhistorické se zvláštním zřetelem na země slovanské, Rukověť české archeologie (spolu s K. Buchtelou). Nejdůležitější jsou ale jedenáctisvazkové Slovanské starožitnosti, v nichž se zevrubně zabýval slovanskými dějinami. Založil a stal se prvním ředitelem Státního ústavu archeologického a Slovanského ústavu. Vychoval mnoho odborníků, mezi něž patří například Jan Eisner, Jan Filip, Jiří Neústupný.

JAROSLAV PETRBOK

(1881–1981)

Učitel, archeolog samouk. I přes pouhé základní vzdělání dosáhl díky samostudiu i kontaktům s univerzitními vědci vynikajících vědomostí. Stal se jedním z největších odborníků na čtvrtohorní období a jeho archeologické památky. Po většinu života působil jako učitel, po ukončení pedagogické kariéry se plně věnoval archeologii, paleoantropologii a malakozoologii (měkýši). Často a dlouho se věnoval výzkumům v Bulharsku, kde objevil významná paleolitická naleziště a zasloužil se o podnícení zájmu o archeologické památky. O svých bulharských vzácných nálezech vydal roku 1950 odborné pojednání. Často je spojován i se speleologií v Českém krasu. V roce 1956 vyšel obsáhlý článek Petrbokův o Českém krasu.

JOSEF POULÍK

(1910–1998)

Vedoucí osobnost československé archeologie. Ve třicátých letech se dostal jako laborant do Moravského zemského muzea, kde se však podílel na mnoha výzkumech, o nichž později i psal do místního tisku. Od roku 1942 vedl pobočku Státního archeologického ústavu v Brně. Byl také organizátorem rozsáhlého archeologického výzkumu na Moravě a vedoucí největšího československého výzkumu v Mikulčicích. Těžiště jeho vědeckého zájmu spočívá ve slovanském období. Byl jedním z iniciátorů světoznámé výstavy Velká Morava. Od roku 1974 vedl i pražský archeologický ústav, který se spolu s brněnským následně sjednotil pod ARÚ ČSAV. Působil rovněž jako profesor brněnské univerzity, akademik a místopředseda ČSAV, byl laureátem státní ceny.

ALBÍN STOCKÝ

(1876–1934)

Původně inženýr chemie a úředník finanční kontroly v cukrovarech se archeologii začal věnovat až v pozdějším věku. Přesto získal doktorát na Karlově univerzitě a středem jeho zájmu se stala doba bronzová a halštatská, dále období neolitu. Jako chemik se zabýval i konzervačními metodami. V roce 1913 byl jmenován nástupcem J. L. Píče v pravěkém oddělení Národního muzea, kde založil nový inventář. Roku 1927 byl jmenován mimořádným, následně i řádným profesorem pravěkých dějin na Karlově univerzitě. Usiloval o organizaci českého muzejnictví. Již v roce 1919 sepsal podrobnou Studii o českém neolitu. Vrcholem jeho díla byl Pravěk země české, první díl – Věk kamenný, vydaný roku 1926. Ten se měl stát protějškem Píčových Starožitností země české. Druhý díl o únětické kultuře ale zůstal nedokončený. Souběžně vydal řadu menších prací, z nichž základní význam mají tři svazky Čechy v době kamenné, bronzové a železné a studie o Praze pravěké.

BEDŘICH SVOBODA

(1910–1975)

Významný český archeolog. Působil v Archeologickém ústavu ČSAV Praha, pracoval též jako univerzitní profesor. Byl rovněž autorem mnoha odborných studií. Mimo jiné se podílel na výzkumech mohyl ze starší doby bronzové v lese „Kopcová“ u Hostů.

EMANUEL ŠIMEK

(1883–1963)

Po studiích historie, prehistorie a geografie působil jako středoškolský pedagog a úředník. V roce 1920 habilitoval na Karlově univerzitě prací Čechy a Morava za doby římské a roku 1931 začal zastávat funkci v nově vzniklém univerzitním brněnském pracovišti. Sepsal množství tzv. kritických studií, např. Keltové a Germáni v našich zemích, Velká Germanie Klaudia Ptolemaia I–IV, Západní Slované a Germáni aj. Na univerzitě skončil v roce 1958, kdy vydal knihu Poslední Keltové na Moravě.

EDUARD ŠTORCH

(1878–1956)

Známý hlavně jako spisovatel, ale i jako pedagog a archeolog, zaměřený na pravěk. Jako pedagog prosazoval, aby se žáci neučili jen strohá fakta a letopočty, ale poznávali celkový život té které doby. Proto také od roku 1935 společně s Karlem Čondlem postupně vydávali trojdílnou učebnici dějepisu s názvem Pracovní učebnice dějepisu pro školy měšťanské, jež byla na svou dobu velmi pokrokovou a vyvolala řadu polemik. Archeologii studoval u profesora Lubora Niederla. Sám prováděl výzkumy a publikoval odborné práce.

RUDOLF TUREK

(1910–1991)

Archeolog působící v Národním muzeu Praha.

Objevitel základů slavníkovského otonského kostela a knížecích paláců na akropoli libického blatného hradiska a přední odborník na období počátků českých dějin. Svůj zájem směřoval k ranému středověku, částečně se věnoval kraji kolem Mladé Boleslavi, kde se narodil, výzkum prováděl i v Domažlicích. Autor mnoha publikací.

JINDŘICH WANKEL

(1821–1897)

Lékař, krasový badatel a amatérský archeolog.

Významná osobnost moravské archeologie 2. poloviny 19. stol. Vystudoval v Praze, v roce 1848 ale promoval také ve Vídni. Úzce spolupracoval s dalšími vědci v oblasti zoologie, paleontologie a antropologie. Začínal jako asistent prof. J. Hyrtla na vídeňské univerzitě, od r. 1849 však působil jako lékař v Blansku. V polovině 19. stol. zmapoval řadu jeskyní Moravského krasu a svými výzkumy položil základy moravské paleontologie. Současně tak zachránil mnoho cenných nálezů před vykradači. Vymyslel vlastní preparační metody a sestavoval kostry diluviálních zvířat. V roce 1850 v Blansku k tomuto účelu založil 1. kenozoické laboratorium na světě, v němž sestavil první kostru jeskynního medvěda. Kostry sestavoval i pro velká zahraniční muzea, např. Mnichov nebo Bern. Výsledky svých výzkumných aktivit prezentoval na mnoha světových archeologických sjezdech.