Archeolog Martin Tomášek popisuje téměř dvacetidenní cestu ryze české výpravy do části egyptské Sahary, dosud téměř nikým neprozkoumané. Díky němu přináší redakce unikátní fotografie z míst, kam turistické kanceláře zájezdy příliš často nepořádají.

Byly téměř dvě hodiny ráno 3. 11. 2008, když se na káhirském letišti sešla větší část účastníků české vědecké expedice do oblasti Gilf Kebír, ležící u hranic Egypta s Libyí a Súdánem. Na letišti se k vedoucím expedice, egyptologovi Miroslavu Bártovi, geodetovi Vladimíru Brůnovi a archeologovi Martinu Tomáškovi, připojili další členové výpravy, kteří právě dorazili z Prahy. Specialista na paleolit a archeolog Jiří Svoboda, geolog Václav Cílek, specialista na dobu římskou a archeolog Jiří Musil, botanik Petr Pokorný a Josef Jíša, jenž se měl starat o dobíjení všech nutných přístrojů solárními články. Když se k výpravě ráno připojil ještě Martin Frouz, fotograf českého National Geografic, byla výprava kompletní.

Obavy z únosů nás zdržely

Duší výpravy a přirozeným vedoucím pro svou hlubokou znalost prostředí i egyptské arabštiny byl Miroslav Bárta z Českého egyptologického ústavu FF UK. Právě na něm spočinulo vyřizování nutných byrokratických povolení, která jsou pro cestu do této oblasti nutná, i logistické zajištění expedice spřátelenými beduíny z Baharíji. Po nedávném únosu turistů, ke kterému došlo jen nedaleko od Gilf Kebíru, byly z egyptské strany podniknuty všemožné kroky vedoucí k tomu, aby se do oblasti dostalo co nejméně návštěvníků. Také naše povolení tím utrpělo. Dostali jsme je později a omezen byl také počet dnů, kdy jsme mohli zůstat v nebezpečné blízkosti hranice se Súdánem.

Po stezkách za zaniklým osídlením

O den později jsme opustili Káhiru a vydali se na jihozápad. Co bylo důvodem a cílem naší cesty? Čeští egyptologové působí v Egyptě již padesát let, a to převážně na pohřebišti v okolí královské nekropole v Abúsíru. Jedna z českých expedic ale vyrazila v roce 2004 také do egyptské západní pouště, kde zkoumala stopy po zaniklém osídlení v oblasti el-Hajez v oáze Bahreja. Tato oáza není v poušti jediná. Dodnes žijí lidé v pěti z nich (Siva, Baharíja, Farafra, Dachla, Charga). Na mnoha dalších místech této části Sahary ale lidé v minulosti žili dávno předtím, než se zde vlády zmocnila poušť. Mezi jednotlivými oblastmi i potom v historických dobách vedly cesty. Právě po těchto starověkých stezkách, vedoucích k dosud málo známým pozůstatkům lidské kultury v oblasti Gilf Kebír, jsme se rozhodli vydat. Své síly při organizaci výpravy spojily Egyptologický ústav FF UK Praha, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i., které pro tento účel získaly grant GA ČR. Podstatná byla i pomoc sponzorů, kromě mediálního partnera, kterým je National Geografic ČR, to byly zejména společnosti EMERAN, JÍŠA a JÍŠA RENTCAR, INSET, MIBCON a Severočeské doly.

Zrnotěrky a rytiny

Do pouště jsme vjeli v konvoji šesti terénních toyot a v doprovodu sedmi beduínů a jednoho příslušníka egyptské rozvědky, který nás měl za úkol hlídat o den později nedaleko Dachly. Prvním postupným cílem byla tzv. Džedefreova vodní hora. Místo, kde jsou kromě prehistorických skalních rytin také rytiny a malby datované např. kartuší se jménem stavitele největší pyramidy Egypta, faraona Cheopse, do období egyptské Staré říše (obr. 1). Díky informacím známého německého průzkumníka pouště Carla Bergmana jsme pak měli téměř jako první možnost vidět řadu lokalit se skalním uměním, které v posledních několika letech objevil, ale dosud nepublikoval. Námi pořízená dokumentace je tedy unikátní. Obrazy pocházejí z doby, kdy krajina této části Sahary byla plná jezer, řek a velké zvěře. Slony, žirafy, gazely, pštrosy zde dávní obyvatelé zobrazili několika styly, které lze obtížně datovat, většinu z nich ale vytvořili až lidé žijící v neolitu, pastevci a zemědělci (obr. 2). Člověk zde zanechal kromě rytin také kamennou industrii. Artefakty ze starého, středního paleolitu, epipaleolitu a neolitu jsou zde celkem běžné. Krásné jsou příklady zrnotěrek, které jako by čekaly na návrat hospodyně (obr. 3). Tato část Sahary se v poušť mění někdy od šestého tisíciletí před Kristem. Lidé odtud musí odejít a směřují především do údolí Nilu, kde se jednou budou podílet na vzniku egyptského státu. K tomu se ale ještě dostaneme.

Ve stopách karavan

Zmínili jsme se již o tom, že jsme se vydali po stopách karavanních cest. Hmatatelným důkazem toho, že jsme sledovali stopy dávných karavan na cestě zvané Tarík Balas, jsou stanice, kde byly skladovány zásoby vody. U jedné z nich, Mahatty el-Bír, jsme dokumentovali ojedinělý důkaz přítomnosti starých Egypťanů, když jsme našli fragment velké zásobní nádoby ze Staré říše s vyrytým písmenem H (obr. 4).

Historie na stěnách skal

Konečně jsme vstoupili do oblasti Gilf Kebír. Také zde jsou dochovány unikátní příklady skalního umění, z nichž asi nejznámější je díky filmu Anglický pacient tzv. Jeskyně plavců. Právě v ní jsme byli po dva dny nejblíže libyjské (asi 20 km) a súdánské (asi 150 km) hranice a náš beduínský doprovod často a s obavami hleděl k jihu, nespatří-li prach z terénních aut súdánských band. Překvapila nás však naštěstí pouze výprava patnácti francouzských turistů důchodců. Ve Wadi Suře, kde Jeskyně plavců leží, jsme tedy naše terénní vozy skryli za jeden z četných skalních útvarů a celí nedočkaví chvátali do nejvzdálenějšího cíle výpravy: skalního abri s unikátní malovanou výzdobou scén, kde jsou zobrazeni tzv. plavci, ležící postavy v různých polohách (obr. 5). Stav zdejší výmalby je bohužel ale tristní. Odhadem tak dvě třetiny výzdoby jsou již zničeny za přispění návštěvníků, kteří pro pořízení lepší a jasnější fotografie navlhčovali skalní stěnu tak dlouho, až z valné části opadala. Beduíni nás pak zavedli do nedaleké Wadi Sury Gedidy, kde jsme fascinováni hleděli na stovky otisků rukou (obr. 14), stovky lidských postav, dravých zvířat bez hlav a podobně. Právě zde shledal Miroslav Bárta pozoruhodné paralely mezi skalními obrazy, které vytvořily dávné kmeny, a uměním nejstaršího egyptského umění z počátku egyptského státu. Takzvaní plavci jsou pravděpodobně padlí nepřátelských kmenů a na malbách jsou tak zobrazeny historické události, jako byly boje s jinými kmeny, ulovení dravých nebezpečných zvířat, jako byli lvi (obr. 6). Dokumentace obrazů zabrala fotografovi výpravy a National Geografic Martinu Frouzovi značnou část noci. Naše povolení bohužel nedalo možnost zde zůstat déle a zabývat se důkladným rozborem. To musí počkat do Prahy. Osobní zkušenost s malbami je ale neopakovatelná a jedinečná a nová interpretace jistě vzbudí v odborných kruzích značnou pozornost.

Od žiraf k akáciím a zelenému kameni

Další cesta vedla přes náhorní plošinu Gilf Kebíru (asi 1000 m nad mořem) do Wadi Hamry, kde jsme napočítali devět stromů akácií (obr. 7). Botanik výpravy Petr Pokorný kromě toho identifikoval pět druhů dalších rostlin a všichni jsme se mohli přesvědčit, že kdyby zapršelo, je poušť připravena se zazelenat. Také zde je dochováno skalní umění a krátkým průzkumem jsme mozaiku doplnili o lokalitu, o které se domníváme, že nebyla dosud známá. Unikátní obrazy žiraf okusujících akácie a uvázaného dobytčete byly prakticky posledním, co jsme z Gilf Kebíru viděli.

Zejména pro geologa pak byla zastávka v Silice Walley. Nachází se zde unikátní nerost silica, zvaný také libyjské sklo. Nazelenalý, průsvitný, až průhledný křemen nejasného původu. Snad produkt výbuchu meteoritu či sinic. Nevíme. Kámen je to ale krásný. Zdobil i jeden ze šperků, které provázely do posmrtného života faraona Tutanchamóna.

Poslední směr – přes zaniklé oázy zpět do Káhiry

Další cesta již směřovala na sever, do oázy Síva. Zde jsme čekali na povolení další cesty západní pouští směrem k zaniklým oázám Areg a Bahrayn, kde kvetlo osídlení na sklonku doby římské, tedy již v našem letopočtu. Oáza Síva je sama plná památek a je snadno dostupná. Slavný chrám orakula, který navštívil Alexandr Makedonský, který se zde z Amónových úst dozvěděl, že je synem Dia a Amona, je dnes obklopen pozůstatky středověkého města z nepálených cihel, které zničil liják v roce 1926. Podobně dopadlo i další středověké město, Šálí (obr. 8 a 9).

Také Sívě jsme ale ukázali poměrně rychle záda. Zaniklý život v oázách Areg a Bahrayn byl naším jasným cílem. Další ze starověkých cest mířila ze Sívy do Baharíji a dále k Nilu. Vykradené hrobky i pozůstatky helénistického chrámku jsou dokladem minulého osídlení (obr. 10).

Poslední noc jsme strávili v Bílé poušti (obr. 11) a přes Baharíju se vrátili do Káhiry, kde program expedice skončil 22. 11. Každý z nás přispěje svým dílem do knihy o západní poušti, která vyjde v příštím roce. Geolog získal cenné poznatky o vývoji Sahary, botanik o charakteru zde rostoucích rostlin i žijících zvířat. Archeologové o paleolitickém a neolitickém osídlení oblasti, jiní pak o radikálním úpadku osídlení od 4. století našeho letopočtu po většinu středověku i raného novověku. Egyptolog formuluje smělé teorie týkající se počátku staroegyptského státu. Každý z nás doplní mozaiku našich dosavadních znalostí o nové pohledy, které bychom bez této expedice neměli.

Z poznatků i dojmů vznikne kniha

Cesta to byla pro každého z nás zajímavá i z jiného hlediska. Poznali jsme alespoň zběžně svět písečných dun i plání, kde je možné jet až 100 km rychlostí. Poznali jsme poušť kamenitou, s nádhernými skalními útvary, a prožili krásné soumraky i svítání (obr. 12). Celou dobu nás provázelo oněch sedm beduínů, kteří se o nás vzorně starali. Vezli dostatek vody, nafty i potravin. Jen každodenní tuňák s cibulí se nám poněkud přejedl.

Tato expedice by nebyla bez ročního úsilí Miroslava Bárty a Vladimíra Brůny myslitelná (obr. 13). Naše přispění bylo skromnější. Doufáme, že svůj „dluh“ splatíme záhy na stránkách připravovaných publikací.

V Káhiře 21. 11. 2008

Foto: Martin Tomášek

Poznámka: Mezititulky a perex redakce