Stalo se tak zásluhou španělského královského dvora, jehož vliv koncem patnáctého a zejména v šestnáctém století značně stoupl. I když si původně Kryštof Kolumbus myslel, že Amerika je Asií, a jeho cesty i objev světadílu podrobně zdokumentoval až Amerigo Vespucci, po němž byl také kontinent pojmenován, byly Kolumbovy objevitelské cesty příčinou mnoha změn: silně katolické Španělsko vysílalo misionáře pokřesťanšťovat „divochy“, což vyúsťovalo spíše v neúprosné vyhlazování původního obyvatelstva.
Při těchto cestách se však také do Evropy dostalo neznámé koření, brambory, bohužel i zlato a další cenné přírodní suroviny, jež ještě více pobízely k drancování nových zemí. Nesmírné bohatství, které lodě přivážely, bylo důvodem, proč moc a slovutnost Španělska rostla. Zlom nastal ve chvíli, kdy Evropu začala ničit třicetiletá válka. Španělsko během ní přišlo o Portugalsko, postavení země bylo oslabeno a její úpadek dovršilo vymření španělské habsburské větve v roce 1700.
Třicetiletá válka ale paradoxně započala v Čechách a s bohatstvím nebo dobyvatelskými touhami neměl původní spor nic společného. Ten se totiž dotýkal výsostně otázek náboženských.
Jak bohatlo ryze katolické Španělsko, bohatla i jím podporovaná církev. Ta si již nějakou dobu osobovala hlavní slovo v otázkách náboženství a katolická pravda o bohu byla prezentována jako jediná správná. Kromě toho měla církev stále větší vliv i na politické rozhodování panovníků. Protestantismus, který v některých zemích včetně zemí Koruny české získával stále více příznivců, byl katolické církvi trnem v oku. A když vypukla v Čechách revoluce stavů, a v Nizozemí se rozhořela tzv. osmdesátiletá válka se Španělskem, bylo jasné, že Evropa opět změní svou tvář i uspořádání. Dopad bojů i jejich zakončení, známé jako Vestfálský mír, přineslo absolutismus (v Čechách nazývaný Dobou temna), striktní dodržení nařízení zvaného Cuius regio, eius religio (Kdo vládne, určuje i náboženské vyznání) a nový historický, religiózností silně poznamenaný a nejen vůči protestantismu pyšně se nadouvající styl zvaný baroko.
Architektura
Barokní architektury je Praha plná. Mnoho gotických staveb bylo totiž v průběhu 17. století přestavováno do nové podoby, dle nových manýr a principů. Kvůli obležení Švédy bylo postaveno mohutné opevnění a kvůli vylidňování města v důsledku války a vykupování pozemků s domy, které si nově příchozí již budovali podle nových tendencí, se Praha postupně přeměnila v jednu velkou barokní pevnost.
Stavět a přestavovat však mohli jen ti, kteří na to měli. Tedy šlechta, bohatí měšťané a především církev. Proto tolik nových církevních objektů a jen pomálu měšťanských domů. Jejich výstavba se rozvíjí až mnohem později.
Architektura sakrálních staveb je ale daná. Základem je práce s prostorem, jehož velikost musí ohromit člověka a silně zapůsobit na jeho nitro. Světlo a stín, syté barvy, často doplněné zlatou mozaikou nebo nátěrem hrají důležitou roli, zásadní jsou ale různé typy kleneb, kupole ve tvaru cibulí a silnou vrstvou omítnuté cihlové nebo kamenné zdi s bohatou štukovou výzdobou uvnitř i z vnějšku. Velmi často jsou domy i kostely stavěny na gotickém půdorysu. Takový je například kostel sv. Tomáše na Malé Straně, na jehož přestavbě se podílel významný barokní mistr stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer, malířskou a sochařskou výzdobu pak vytvořili Václav Vavřinec Reiner a Ferdinand Maxmilián Borkof. K nejvýznamnějším barokním stavbám patří již barokně vystavěný kostel sv. Markéty v Břevnově (1708–1712) ve stylu říského iluzivního baroku, který je součástí rozsáhlého klášterního komplexu, jehož počátky sahají až do 10. století. Jeho barokní podobu vytvořil Kryštof Dientzenhofer, v jeho díle později pokračoval opět i syn Kilián Ignác. Další neméně významnou stavbou je také kostel sv. Mikuláše na Malostranském náměstí z ruky stavitele de Orsiniho, kterou po Orsiniho smrti dokončil Francesco Lurago.
Velkou proměnou procházejí také zahrady. Tím, že byly vykoupeny a sceleny mnohé parcely, vzniklo mnoho rozsáhlých, barokně (tedy formálně) řešených zahrad, z nichž dnes je v Praze asi nejznámější Valdštejnská zahrada s palácem, pojmenovaná po svém majiteli Albrechtu z Valdštejna, která vznikla v letech 1627–1630. Dnes v paláci sídlí Senát ČR. Zajímavě a náročně je řešená zahrada u Trojského zámku, který sám byl vybudován jako barokní letní sídlo Šternberků. Dnes je otevřen zámek i zahrada veřejnosti a konají se zde nejrůznější kulturní akce. Ve stejném slohu jsou řešeny také další malostranské zahrady, dnes naštěstí opět přístupné veřejnosti (Vrtbovská, Pálffyovská, Ledeburská a další).
Architektonické změny se nevyhnuly ani Pražskému hradu, ačkoliv zde se jedná již o úpravy z doby pozdního baroka za vlády Marie Terezie.
Původně jezuitská kolej, dnes Národní knihovna – to je Klementinum na Starém Městě, komplex budov kolem pěti nádvoří s kostelem sv. Salvátora průchozích z Mariánského náměstí ke Karlovu mostu – jedna z nemohutnějších barokních staveb vůbec vznikala za trvalé podpory Habsburků zřejmě jako ukázka tvrdého antireformačního postupu proti nekatolíkům.
K procházce po barokní Praze patří i mnoho paláců a měšťanských domů – namátkou Černínský palác na Hradčanech (upravený ve 20. a 30. letech arch. Pavlem Janákem), některé objekty na Hradčanském náměstí (Toskánský palác, Mariánský sloup), Hradní jízdárna, do barokní podoby přestavěný Martinický palác, Morzinský nebo Thunovský palác, Invalidovna, domy v Nerudově nebo v Tomášské ulici a také mnohé usedlosti na Smíchově, v Košířích, Břevnově, Vinohradech, Libni nebo ve Vysočanech. Jednou ze zachovaných dominant je například Sklenářka v Troji, Ladronka (nově zrekonstruovaná a modernizovaná) na Vypichu nebo třeba Kotlářka na Smíchově. Některé, počátkem devadesátých let ještě využívané, vrácené v restitucích (jako např. břevnovská Kajetánka) jsou dnes již před zbouráním.
Umění a literatura
Výraznou osobností světové barokní hudby se stal Ital Antonio Vivaldi, jehož umění proniklo i do Čech. Mezi lety 1726 až 1736 bylo ve šlechtickém divadle hraběte Františka Antonína Šporka v Praze Na Poříčí provedeno šest Vivaldiho oper, z toho dvě premiéry. Jeho hudba inspirovala i české mistry, například Bohuslava Matěje Černohorského, ale zejména dalšího vrcholného barokního hudebníka Johanna Sebastiana Bacha.
Česká barokní hudba neměla kvůli pobělohorským poměrům právě dobré podmínky pro rozvoj, nejvíce se asi proslavil Adam Michna z Otradovic, P. Vejmanovský. Jestli hudba byla v útlumu, tak literatura té doby ještě více. Doba absolutismu neumožňovala téměř jakýkoliv kulturní život, a tak českých psaných textů ubývalo. Jan Amos Komenský, který se stal symbolem tohoto období nakonec strávil většinu života v exilu, kde i zemřel.
Daleko více měli možnost rozvinout své umění sochaři a malíři: Matyáš Bernard Braun, jehož sochy zdobí Karlův most nebo zámek Kuks a Plasy, Ferdinand Maxmilián Brokof, který se spolu s otcem a bratrem rovněž podíleli na sochařské výzdobě Karlova mostu, dále Klementina, kostela sv. Jiljí či Morzinského paláce, nebo Jan Jiří Bendl, autor Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který byl v roce 1918 stržen.
Z českých malířů a grafiků vynikl, a to po celé Evropě, Václav Hollar. Jeho rytiny jako cenné dokumenty dodnes poskytují mnoho cenných informací o barokní době a životním stylu. Další výraznou postavou byl Karel Škréta, Petr Brandl, Jan Kupecký a již zmíněný V. V. Reiner.
Móda
Barokní móda byla jako barokní architektura. Velká, velkolepá, výstřední a dekorativní. Šaty jsou složitých střihů, rozvolněné až rozevláté a zdobené vším, čím se dalo. Šňůry, stuhy, prýmky, lemy, zlaté nitě, šperky, brokátové vzorované látky, hedvábí, krajky… A také první paruky se zkadeřenými prameny. Luxus a okázalost začaly převládat nejen mezi šlechtou. A Francie přebírá žezlo módy na dlouhá staletí.
Ženy v baroku
Sukně vyztužená obručemi, vrchní díly rozstřižené a vykasané do stran, bohatě zdobené mašlemi i umělými květinami, hluboké dekolty, paruky bohatě zdobené, vějíře a hlavně – neskutečné množství stuh a rozevlátých plášťů a závojů. Barokní žena byla doslova zavalena množstvím textilu a doplňků. A k tomu všemu, aby dosáhla módního vosího pasu a správných proporcí, musela nosit šněrovačku! Nebyla to právě jednoduchá a levná záležitost: na její výrobu se používaly rybí kostice a na jednu takovou konstrukci spotřeboval výrobce celé jedno kilo kostic. Na šněrovačku pro domácí negližé pak kila jen půl! Ale co by ženy neudělaly pro módní vzhled. Změkčení linií přichází až s obdobím regentství Filipa Orleánského, kdy se do popředí místo brokátu dostává přece jen pohodlnější, ale mnohem dražší hedvábí. I přesto zůstává šat dále vyztužen kosticemi. Doplněn byl pouze zvláštním svrchním oděvem, který byl vzadu u krku přišitý ke spodním šatům a odtud volně splýval bez projmutí v pase až k zemi.
Muži v baroku
Kabátec zvaný just-au-corps je typickou součástí mužského oděvu. Je obvykle z brokátu (u měšťanských vrstev ze sukna), s velkými ohrnutými manžetami na rukávech, z nichž vykukuje bílá nebo zdobená košile. Kabát je otevřený a odhaluje vestu, která je prodloužená až ke kolenům a zakrývá úzké krátké kalhoty. Ty končí pod kolenem a zbytek nohy schovává už jen punčocha a nízká bota s přezkou. U panovníka hraje velkou roli i bohatý plášť podšitý hermelínem, často s královskými výsostnými znaky na lícové straně (například francouzská lilie). Paruka je nezbytnou součástí celkového vzezření.
Použité prameny:
Obrazová encyklopedie módy
Pražská architekturawww.wikipedia.cz
