Jak jsme si už řekli, základní kámen gotické katedrály byl položen 21. 11. 1344 Karlem IV., arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a Janem Lucemburským v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství, k čemuž došlo, jak pravidelný návštěvník našeho portálu ví, 30. dubna téhož roku.

Ještě než se ke stavbě dostaneme podrobněji, je nutné dodat, že Karel IV. znal velmi dobře nový gotický katedrální sloh vzniklý ve Francii, kde byl, jak známo, po léta vychováván, a tak pojal myšlenku postavit v Praze velkolepou katedrálu, která by své francouzské vzory, zejména pak katedrály v Narbonne Rodez a Toulouse, předčila. Jeho touhy měl uskutečnit Matyáš z Arrasu, který však nemohl tušit, že bude prvním z dlouhé šňůry hlavních stavitelů chrámu, který nám dnes závidí svět...

Co možná nevíte

Možná nevíte, že současný kostel je třetím chrámem stejného zasvěcení na témže místě. Prvním byla rozměrná předrománská rotunda založená kolem roku 925 svatým knížetem Václavem, který pro chrám získal ostatek jeho hlavního patrona, sv. Víta. Nedlouho po mučednické smrti byl Václav v tomto kostele pohřben a v roce 973 se rotunda sv. Víta stala katedrálním chrámem nově založené diecéze. V roce 1060 kníže Spytihněv založil na místě již nevyhovujícího chrámu novou trojlodní raně románskou baziliku.

Roku 1344 byl v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství položen základní kámen nového, současného gotického kostela sv. Víta. Hlavním iniciátorem reprezentativní stavby byl Karel IV., později český a římský král a císař. Založil a budoval celou stavbu jako monumentální schránu zejména pro hroby českých patronů, nespočet vzácných relikvií a svatováclavské korunovační klenoty, jako pohřební místo českých králů a arcibiskupů a jako symbol a dominantu hodnou nového mocenského, kulturního a duchovního centra středověké římské říše.

 

Historie stavby

Matyáš z Arrasu stihl do své smrti v roce 1352 vystavět větší část chóru s kaplemi až do výše ochozu nad přízemními vysokými okny včetně obvodových zdí svatováclavské kaple.

Po jeho smrti probíhaly čtyři roky práce nadále podle jeho plánů a poté, od r. 1356, pokračoval ve stavbě 23letý německý stavitel Petr Parléř.  Posléze byli vedoucími stavby jeho synové Václav (v r. 1397, poté budoval katedrálu ve Vídni) a Jan (1398–1406). Po nich, do husitských válek, jež stavbu přerušily, Petr (Parléř), zvaný Petrlík, jenž některé dokončovací a opravné práce vedl až do poloviny 15. století a mimo jiné vystavěl provizorní stěnu s rozetami, zakrývající od západu chór. Tyto rozety pak byly v 16. století odstraněny a zeď opatřena freskou.

Je třeba zdůraznit, že parléřovská stavitelská dynastie v Čechách byla rozsáhlá, působil zde i starší bratr Petra Michal a jeho synové.

Tato parléřovská huť stihla dostavět východní část katedrály s chórem a věncem kaplí, se severovýchodním vnějším schodištěm a nedokončenou velkou věží, vystavěnou do výše 55 metrů, jižní stěnu transeptu, jež spojila velkou věž s jižním vnějším schodištěm. Zlatě zdobené velké okno v této stěně nad mozaikou však bylo osazeno až v roce 1909, do té doby se zde klenul prázdný gotický oblouk.

Parléřův sloh byl volnější než Matyášův a předznamenává již období pozdní gotiky, Petr Parléř byl vysoce tvůrčím architektem, zdrojem jeho inspirace byla mimo jiné katedrála v Kolíně nad Rýnem , při jejíž stavbě působil jeho otec Jindřich, a katedrála ve Štrasburku.

Vladislav II. Jagellonský, který se hlásil k odkazu Karla IV., a jeho stavitelé Hanuš Spiess a po něm Benedikt Reid, se pokusili o dostavbu katedrály. V roce 1477 byl odlit zvon Zikmund, o patnáct let později vystavěna královská oratoř propojená krytým mostem s Královským palácem a v roce 1509 byla zahájena stavba druhé velké věže symetrické k jižní a částečně bylo vystavěno i trojlodí kolem hrobu sv. Vojtěcha a následně bylo alespoň provizorně zastřešeno s dřevěnými krovy, takže v něm probíhaly bohoslužby.

Bohužel při ničivém požáru Malé Strany a Hradu v roce 1541 byla ohněm zachvácena i katedrála, shořelo vše dřevěné a byly zničeny zvony žárem i pádem. Za své vzalo i trojlodí.

Opravné práce probíhaly za Ferdinanda II., prováděli je zejména Paolo della Stella a posléze Bonifác Wohlmut. Byly odlity nové zvony, vybudována měděná střecha. Tvrdí se, že ta byla snad natřená národními barvami červenou a bílou. Došlo i na výměnu ohořelých kamenných prvků a na další úpravy včetně toho, že v roce 1567 byla dokončena stavba varhan na nově vystavěné kruchtě, která byla při neogotické přestavbě na přelomu 19. a 20. století přemístěna do severní části transeptu. Obnova byla dokončena v devadesátých letech 16. století.

Pak přišla další pohroma. Po bělohorských událostech, kdy bylo vnitřní liturgické zařízení poničeno za ovládnutí chrámu protestanty, byla katedrála znovu vysvěcena až v roce 1621.

K další velké přestavbě, a to v barokním slohu, mělo dojít od roku 1673 za Leopolda I. Práce však byly asi po dvou letech ukončeny a barokní pilíře v zamýšleném trojlodí, které po této stavební činnosti zůstaly, byly strženy až v polovině 19. století.

Z dalších pokusů o dostavbu či přestavbu chrámu stojí za zmínku úpravy při oslavách svatořečení sv. Jana Nepomuckého v roce 1721 a rovněž zamýšlená gotická dostavba, již měl vést K. I. Dientzenhofer po roce 1727. Nicméně proti plánům došlo však jen k opravným pracím a úpravám interiérů.

Nelze zapomenout ani na to, že v roce 1757 byla katedrála poničena dělostřeleckou palbou Prusů a byla poté opravena.

Definitivní dostavba chrámu se však podařila až kolem přelomu 19. a 20. století Svatovítské jednotě. Od padesátých let 19. století probíhaly opravné práce a 1. 10. 1873 byl položen základní kámen k dostavbě trojlodí podle projektu Josefa Mockera, po jeho smrti ve stavbě pokračoval . V roce 1929 byl dostavěný chrám v dnešní podobě vysvěcen při příležitosti milénia zavraždění sv. Václava.

Stavitelé

Mistr Matyáš (1290–1352), narozený ve francouzském Arrasu, byl prvním stavitelem katedrálního chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Do Prahy jej roku 1344 přivedl z Avignonu pozdější král a císař Karel IV., aby se tento zkušený architekt postavil do čela svatovítské huti. Byl vynikajícím představitelem tehdy nejprogresivnějšího francouzského stavebního stylu.

Matyášův sloh, ovlivněný zejména jihofrancouzským architektonickým cítěním, je charakterizován důsledným linearismem a rayonancí. Co možná největší snaha o abstrakci ve výrazovém rejstříku potlačuje uplatnění kamenosochařských děl v rámci architektury. Matyášova huť pokračovala ve stavbě ještě čtyři roky po Mistrově smrti. Matyášovi se také přikládá založení hradu Karlštejn a někdy i funkce lokátora Nového Města pražského.

Mistr Petr Parléř (1332/3–1399) představuje možná vůbec nejvýznamnějšího umělce činného v českém kulturním prostředí v celé naší historii. Tento vpravdě geniální architekt, sochař a řezbář byl druhým vedoucím stavitelem svatovítské huti, z níž vytvořil určující autoritu v oboru architektury a výtvarného umění v celém kulturním prostředí říše. Petra, pocházejícího z významné stavitelské rodiny z Kolína nad Rýnem, povolal do Prahy císař Karel IV. jako teprve třiadvacetiletého mladíka. Petr rychle splynul s domácím prostředím a díky svým zásluhám a schopnostem se stal váženým pražským měšťanem a hradčanským konšelem. Jeho dílo patří k absolutní špičce tehdejší doby. Je autorem zejména vysokého chóru chrámu sv. Víta, vynikajícího technického i uměleckého díla, které předznamenává nástup pozdně gotického slohu, dále Karlova mostu, chóru kostela v Kolíně nad Labem a dalších. Neproslavil se ale jen jako novátorský architekt, ale též jako špičkový sochař nastupujícího tzv. krásného slohu, na jehož formování se značně podílel. Jeho dílem je například socha sv. Václava ve svatováclavské kapli, náhrobky králů Přemysla Otakara I. a II., podílel se autorsky i na bustové galerii svatovítského triforia, kde ztvárnil první známý realisticky pojatý sochařský autoportrét v historii umění.

Petr Parléř, pokračovatel tradice významné stavitelské rodiny, byl svým způsobem také zakladatelem proslulé dynastie architektů, kameníků a sochařů. Po jeho smrti pokračovali ve vedení středověké Svatovítské huti další významní umělci své doby, Petrovi synové Václav a Jan a mistr Petrlík.

(Peter Parler, 1330–1399, narozený patrně ve městě Schwäbisch Gmünd, přízvisko Parler, které získal po otci, vzniklo z latinského parlerius = polír, stavbyvedoucí)

Václav Parléř (asi 1357–1404), činný jako kameník ve Svatovítské huti nejpozději od roku 1377, byl druhorozeným synem Petra Parléře. Václav stanul v čele huti na sklonku života svého otce a již před rokem 1397 vedl od počátku stavbu Velké jižní věže a zajisté se významně podílel i na realizaci nedochovaného západního trojlodí chrámu. Ale již počátkem roku 1398 předal vedení stavební huti svému mladšímu bratrovi Janovi, neboť byl povolán do Vídně, kde od roku 1400 vedl stavbu svatoštěpánského dómu.

Jan Parléř (asi 1359–1406) začínal společně se svým starším bratrem jako kameník Svatovítské huti. Později, po odchodu staršího bratra Václava, stanul v čele Svatovítské huti, kterou vedl do své smrti roku 1406. Pokračoval ve stavbě Velké věže a jistě i v realizaci západního trojlodí.

Posledním vedoucím stavitelem stavební huti pražského kostela byl mistr Petr, zvaný Petrlík (1385 až 1390 – kolem r. 1455). S největší pravděpodobností byl i on členem úzké rodiny Petra Parléře, ač přímé doklady o tom nemáme. S dlouhou přestávkou v době osudných husitských bouří vedl Mistr Petrlík Svatovítskou stavbu od roku 1406 až do doby kolem roku 1455, kdy zemřel. Jemu je pravděpodobně nutné připsat provizorní zastřešení západního trojlodí chrámu zničeného katastrofálním požárem roku 1541. Jedinou jeho dochovanou stavební realizací jsou tak horní partie gotické části Velké jižní věže.

Josef Kranner (1801–1871) byl pozoruhodnou osobností své doby, přední pražský a vídeňský umělec – architekt a kameník. Tento pražský rodák pocházel z významné česko-rakouské stavitelské rodiny. Většina jeho života je spojena s Čechami a zejména s Prahou, kde zanechal své nejvýznamnější realizace. Z nich nejznámější je bezesporu rozsáhlá oprava a návrh na dostavbu katedrály sv. Víta na Pražském hradě, která spadá do posledních deseti let jeho života (1861–1871). V době Krannerova nástupu do čela jednoty se nedokončená katedrála nacházela ve stavu, který vyžadoval bezodkladnou, velmi rozsáhlou a náročnou opravu. Kranner správně pochopil, že samotné dostavbě musí předcházet důkladná oprava již stojící architektury. Opravu, kterou řídil poučený architekt téměř až do jejího konce, dnes hodnotí historici umění většinou opatrně a poněkud rozporuplně. Vedle velkých zásluh na samotné stavbě, jíž vrátil Kranner její původní podobu, byly totiž za jeho vedení provedeny i velmi problematické zásahy do vnitřního vybavení chrámu v duchu purismu. Josef Kranner zemřel dva roky před položením základního kamene dostavby katedrály a z jeho projektu nebylo v rámci dokončení chrámu realizováno téměř nic.

Josef Mocker (1835–1899) patří díky často bezohlednému prosazování zásad pseudogotického puristického směru k nejkontrover­znějším postavám v dějinách české architektury. Sporné je působení tohoto nesmírně plodného architekta i v případě dostavby katedrály sv. Víta. Mocker stál v čele Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta v letech 1872–1899. Za tu dobu stačil vystavět podle vlastního návrhu velkou část dostavby včetně západního průčelí s dvojicí štíhlých věží. V nové části chrámu do značné míry zachoval tak, jak to plánoval již jeho předchůdce Josef Kranner, parléřovský stavební styl. V organismu původní gotické části se Mocker nejvýrazněji a podle mnohých bohužel dost tragicky podepsal zejména v drastické úpravě přízemí Velké věže. To patřilo mezi nejpozoruhodnější dílčí architektury katedrály, vrchol stavebního vývoje doby pokračovatelů Mistra Petra Parléře. Josef Mocker jej podle mínění mnohých odborníků naprosto znehodnotil kvůli zamýšlenému završení Velké věže v novogotickém slohu, což vyžadovalo statické zpevnění věže, poškozené požárem roku 1541.

 

Kamil Hilbert (1869–1933) dodnes platí za skvělého architekta a vynikajícího odborníka na památkovou péči. Nástupem do čela Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta roku 1899 nastal obrat v tehdy konzervativním puristickém přístupu k velkému úkolu dokončení velkolepé stavby katedrály sv. Víta. Zásadní a pozitivní obrat nastal také ve snaze poznat a zdokumentovat historický stav věcí. Vzhledem k faktu, že Mockerovy projekty byly ve velmi pokročilém stadiu realizace, nemohl již Hilbert v hrubém rozvrhu stavby mnoho pozměnit. Intenzivně se pak věnoval zejména dílčím architekturám v organismu katedrály a dalším činnostem spojeným s dokončením celého díla. Společně s biskupem Antonínem Podlahou se věnoval rozsáhlé dokumentační a archeologické činnosti. Za jeho působení byl roku 1929 chrám dostavěn a vysvěcen.

Pár základních údajů

Rozměry chrámu: délka je 124 m, maximální šířka v příčné lodi 60 m, šířka chrámu v západním průčelí 37,5 m, výška klenby 33 m. Výška hlavní věže je 96,5 m, výška průčelních západních věží je 82 m, průměr růžice v západním průčelí je 10, 4 m.

Zdroj: zhola.com, katedralapraha.cz a další