Ve skutečnosti však toto umění, které poznamenalo Evropu téměř na čtyři sta let, nemělo s Góty nic společného. Vyrůstalo ze stejných kořenů jako umění románské a bylo jen docela přirozeným pokračováním jeho vývoje. Do Českých zemí začala gotická kultura pronikat zhruba od 2. poloviny 13. století z Francie, kde v 2. polovině 12. století vznikla. Vzhledem k tomu, že tento sloh vládl Evropě již výše zmíněná čtyři staletí, je samozřejmé, že se během té doby vyvíjel a proměňoval. Proto hovoříme o takzvané gotice rané (v Čechách období přemyslovců), vrcholné (doba lucemburská) a pozdní (jagellonská doba).

Gotika se stala výrazem životního stylu využívajícího pokroku v řemeslné výrobě a zároveň stylu, jehož středem bylo úsilí lidí co nejvíce obrátit myšlení a cítění od pozemského strádání k víře v Boha a k představě posmrtného života v jeho blízkosti v nebi.

Architektura

Zřejmě nejvýrazněji se gotika projevila v architektuře. Stavěly se majestátní kostely a katedrály, hrady a tvrze, ale také městské radnice, měšťanské domy, mosty a opevnění. Stavebním materiálem se stal kámen. Právě tato nová technika dovolila stavět nebývale vysoké prostorné budovy, do kterých vnikalo světlo velkými okny. Kostely se vypínaly do výše, jakoby chtěly svými věžemi dosáhnout samotného nebe, oproti románskému slohu však již měly poměrně tenké zdi, které bývaly doplněny opěrným systémem.

Typickým znakem gotického stavitelství se pak stal lomený oblouk, jímž stavitelé uzavírali klenby oken a vchodů. Gotická architektura je plná náboženské symboliky: lomený oblouk připomíná ruce sepjaté k motlitbě, vznosná architektura povznáší mysl věřících, tvar chrámových prostorů coby „lodí“ zase připomíná záchranu archy Noemovy. Kámen, novinka ve stavebnictví, dostal prostor i coby ozdoba exteriérů: téměř všechny stavby se zvenku pyšnily ozdobami jako například fiálami, růžicemi, chrliči vody podobně. Interiér zdobily většinou deskové obrazy a sochy ze dřeva a kamene, ke slovu se dostalo i zlatnictví a kovotepectví.

Nejvýznamnější pražské gotické památky:

  • Chrám svatého Víta      
  • Karlův Most
  • Karolinum – Karlova Univerzita
  • Betlémská Kaple
  • Chrám Panny Marie před Týnem
  • Kostel sv. Martina ve zdi
  • Prašná brána
  • Věž Staroměstské radnice

Rozvoj města

Zatímco románskou kulturu u nás pěstovali a rozvíjeli kněží a mniši v klášterech, nositeli gotické kultury byli obyvatelé měst. Měšťané si stavěli kamenné domy a zřizovali prostory pro provozování obchodu a řemeslnou výrobu. V roce 1348 Karel IV založil Nové město pražské. Velkou roli v jeho půdorysu sehrála geometrie: jeho základem se stala tři náměstí, tehdy řečeno trhy (Koňský, Dobytčí a Senný). Hlavním centrem Nového Města se stal Koňský trh (dnešní Václavské náměstí), vedený pod úhlem 45 stupňů tak, aby dal osu jak celému Novému městu, tak vltavskému ohybu a oběma zbývajícím náměstím (dnešnímu Karlovu a Senovážnému).

Pro rychlý postup samotné výstavby vymyslel císař skutečně chytrý plán: vyhlásil, že když měšťané postaví kamenný dům do osmnácti měsíců, dostanou zvláštní privilegia, především pak veškeré odpustky na daních po dobu dvanácti let. Není se proto čemu divit, že Praha v té době byla třikrát větší než Paříž. Jen Dobytčí trh (Karlovo náměstí) byl 550 metrů široký a 152 metrů dlouhý a ve své době se tak stalo největším náměstím ve střední Evropě. Některé ulice dosahovaly šířky až 26 metrů, jako například ulice Ječná. Hradby Nového města sahaly až na Vyšehrad.

Ruku v ruce s rozvojem města sílil i hospodářský vývoj. Pražským kupcům bylo oficiálně přiznáno monopolní postavení v domácím obchodě: cizinci směli v Praze prodávat své zboží pouze prostřednictvím domácích kupců a to pouze na jednom jediném tržišti – v Týnském dvoře (Ungeltu). Mezi pražskými obchodníky měli důležité postavení židé, kteří se v důsledku ekonomických omezení daných jejich náboženskou příslušností, mohli uplatnit pouze v obchodě a v půjčování peněz na vysoký úrok – lichvou.

Na Starém městě začala tradice výročních trhů: svatováclavské a svatovítské. Při těchto výročích se na Starém trhu (Staroměstské náměstí) a Novém tržišti (u kostela sv. Havla) konaly týdenní trhy s potravinami. Kromě výše uvedených tržišť existovala i další specializovaná tržiště, kam hospodyně pravidelně vyrážely kvůli obědu či zabezpečení domácnosti: uhelný trh na Kozím plácku, ovocný trh na Malém rynku, kuří trh u kostela sv. Mikuláše tandlířský trh na Staroměstském náměstí a dřevěný trh u svatého Valentina. Na Ovocném trhu se pak každou sobotu konal trh masa, takzvaný Frajmark.

Díky nálezu stříbra v Kutné Hoře se v Praze začaly razit stříbrné pražské groše. Stejně tak, jako zbytek Evropy, postihl i Prahu koncem čtrnáctého století mor. Měl však i své světlejší důsledky: následkem morové epidemie, která se městem přehnala v roce 1380, vydala totiž městská rada přísný zákaz vypouštění vody ze sladoven a lázní do ulic a jakékoliv znečišťování hradeb a příkopů odpadky a fekáliemi. Město se tak pomalu přestalo topit ve svých vlastních výkalech a typickém středověkém zápachu.

Začalo se také platit mýtné za vozy, přijíždějící do města: dávky měly být použity na zaplacení dláždění pražských ulic. Od placení byly osvobozeny pouze vozy, které přivážely kamení z lomů. Na Starém Městě vznikly první veřejné lázně. Jmenovaly se „Na Hrobce (in colle) a dle dobových zápisů „stávaly v čp. 679.“ Jen o kousek dál, na Malém rynku, vznikly tři lékárny: v domě U mouřenína to byla lékárna Augustina, v domě U lilie lékárna Onofria a na západní straně náměstí lékárna dvorního lékaře Karla IV., Angela Florentského.

Vzdělání, literatura a umění

Od raného středověku sloužily školy při klášterech a farách především ke vzdělávání kněží. Teprve v gotice začaly školy zakládat i bohatí měšťané, kteří do nich posílali své děti aby se učily číst, psát, počítat a vzdělávat se v latině. Latina byla totiž v té době nejenom jazykem církve a učenců, ale také oficiálním mezinárodním jazykem Do městských škol chodili synové patriciů, obchodníků a bohatších řemeslníků. Chudí žáci, pokud se do školy dostali, byli často živi z milodaru.

Nejvyšší vzdělání poskytovaly univerzity. Univerzita, řízená rektorem, měla obvykle 4 fakulty, v jejíchž čele stáli děkani. Kdo úspěšně skončil studie, mohl dosáhnout titulu bakaláře nebo vyšší titul mistra a doktora. Bakaláři většinou vyučovali na městských školách. Tu pražskou, založil Karel IV. sedmého dubna 1348. Skládala se z fakulty teologické, právnické, lékařské a artistické (filozofické). V čele stál kancléř, kterým byl zvolen pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.

Po roce 1200 se začaly psát knihy a úřední písemnosti nejen latinsky, ale také v národních jazycích. K těm nejstarším česky psaným literárním dílům patří rýmovaná kronika Dalimilova. Po ní následovala další kronika, Zbraslavská, Petra Žitavského a Husitská kronika Vavřince z Březové. Mnohá literární díla se již nevěnovala pouze náboženské tematice, ale objevily se i satirické knihy, kritizující společnost a byly sestaveny texty k prvním divadelním vystoupením.

Právě divadlo doznalo v té době značného rozvoje: zpočátku se dramatizovaly zejména latinské texty evangelií. Tyto části zpívali kněží, ale postupem doby si brali na pomoc laiky – ti však začali přidávat komické scénky v národním jazyce. Tak se stalo, že církev výstupy vykázala z kostelů na veřejná prostranství. Dramatické hry a komedie se stávaly oblíbeným zastaveníčkem Pražanů, jdoucích za pravidelnými nákupy na některé z vyhlášených tržišť. Z dochovaných pramenů se dočítáme, že zřejmě největšími dobovými „hity“ byly především následující tři divadelní představení:

  • MASTIČKÁŘ - divadelní hra, 3 Marie jdou nakupovat masti, aby mohly nabalzámovat Kristovo tělo, nákup těchto mastí rozvádí hra do podrobností, hlavním tématem je výsměch pochybnému léčení středověkých šarlatánů
  • HRA VESELÉ MAGDALÉNY - zesměšňuje náboženská témata (Magdaléna je představena jako prostitutka), obsahuje lidové písně a je velice dobře zpracovaná jako divadelní hra
  • O KRISTOVU ZMRTVÝCHVSTÁNÍ - nezaujímá příliš uctivý postoj k náboženství

Móda

Přiléhavý oděv, cípaté v koncích rozšířené rukávy, špičaté boty, šněrovačka, vlečky a závoje. To jsou typické znaky gotické módy, která vystřídala románský šat, který do té doby připomínal spíše řeholní roucho, nežli módní oděv. Ten šel v období gotiky ruku v ruce s kulturou rytířů, která dala výraz novým estetickým ideálům. Mužský idol již nebyl chrabrý bojovník, oděný do hrubých kalhot a škorní: byl to zženštilý chlapecký mladík s dlouhými nakadeřenými vlasy zdobenými kvítím.

Jednoznačnou novinkou v tehdejší módě byly šněrovačky: ty spínaly živůtek ženských šatů tak těsně, že sotva umožňovaly pohyb. Sukně se prodloužila do vlečky a rukávy se od loktů rozšiřovaly do dlouhých cípů, které leckdy dosahovaly až na zem: v Čechách se jim říkalo „pachy“, protože se prý za kráčející postavou táhly jako pach.

K tradičním oblekům patřil v období gotiky plášť, v Česku klok, měl polokruhovitý střih a podšívku většinou z kožešiny. Na prsou se spínal ozdobnou sponou nebo páskou.
Velký důraz se v té době dával na vlasy: módní byly kadeře a tak si nejenom ženy, ale i muži denně pálili vlasy horkými želízky. Ideálem básníků byla dívka s dlouhými kadeřavými vlasy na ramena, do kterých měla vpletené diadémy a pestré květiny.

Zatímco mladé dívky se mohly svými vlasy chlubit na veřejnosti, vdané ženy si zakrývaly hlavu nákladnými rouškami. Ve 14. století byly ve velké oblibě takzvané „české kukly“, které zdobily hlavu jako svatozář. Česká móda z období Lucemburků byla ostatně známá po celé Evropě: v roce 1382 ji přenesla do Anglie princezna Anna, když se na tamější dvůr provdala. Stejně žádané byly i české vatované kabáty pro muže, které se šily v Praze a vyvážely do ciziny.
 
Střevíce, šité většinou z jasně červené kůže, měly dlouhé špičky. Říkalo se jim „čapí nosy“ a pro mnoho mravokárců té doby byly ztělesněním veškerého pokleslého přepychu a zhýralosti. Došlo to tak daleko, že český král Jiří z Poděbrad tuto obuv roku 1464 zapověděl a poprosil své věrné, aby její zhotovování ševcům zakázali. Nicméně špičaté střevíce vydržely – stejně tak jako dámské vlečky – až do 16. století a předznamenaly další vývojový směr v módě: renesanci.