Toto nostalgické obracení se k předešlým slohům jako by dokazovaly, že neodvratně nastal konec celistvým stylům, že biedermeier, který se usídlil především v interiérech a oděvní módě, už nemá sílu promítnout se také do architektury a celkového jednotného vyznění dané doby a stylu. Tato určitá roztříštěnost nicméně pouze odrážela celkové dění a změny ve společnosti.

Upadající vliv šlechty spolu s narůstajícím sebevědomím bohatnoucích měšťanů, do té doby nevídaný rozvoj techniky, průmyslu a vědních oborů, které stále přicházely s novinkami, objevy a vynálezy, to vše nutilo člověka rychle se přizpůsobovat změnám, které po něm současně vyžadovaly zaujetí tzv. rozumného postoje, převládnutí racionality nad citovou stránkou. To se přirozeně dostávalo do rozporu s cítěním člověka 19. století, který měl ještě stále potřebu souznít více s přírodou než technizovaným městem, více se oddávat romantickým představám a ideálům. Koneckonců, značný rozvoj okultismu a spiritismu na straně jedné, psychoanalýza na straně druhé, touha navracet se k idylické minulosti prostřednictvím stavebních slohů, a v neposlední řadě i romantická literatura, nebo výtvarné umění, zpodobňující jak přírodu, tak ale i smrt, lásku, duchovní bytosti, romantické ideály, to vše je důkazem, jak si mezi litinou a ocelí, novými stroji a továrnami, razila cestu lidská citovost a zaujetí vlastním nitrem.

Architektura

Po období střízlivého klasicismu nastupuje romantismus, a to jak v architektuře, tak literatuře, malířství, sochařství i hudbě. Krajinky na obrazech, vznikající anglické parky s umělými zříceninami, vodopády a jeskyněmi ve skutečnosti, a nápodoba anglické, popřípadě francouzské gotiky v architektuře. To se týkalo zejména sakrálních staveb a zámků, jejichž šlechtičtí majitelé - stále více bez vlivu, si důležitosti chtěli přidávat tím, že přestavbou zámku v patřičném historickém slohu zdůrazní příslušnost ke starobylému rodu. Volba padla na gotiku.

Životní styl byl ale od středověku přece jen značně vzdálen, takže kopírování se odehrávalo pouze zvnějšku: fasády a vnější ornamentika, popřípadě tvarosloví věží. Interiéry byly zařizovány sice také v duchu návratu do historie, ale přece jen bylo upřednostňováno zařízení, které umožňovalo mnohem větší pohodlí a využití dostupného komfortu té doby. Jinými slovy: člověk devatenáctého století prostě neuměl a nechtěl žít jako člověk století patnáctého. A ač v té době vznikly i zajímavé stavby, které jsou dnes předmětem obdivu a turistického ruchu (například Sychrov, Hluboká, ale třeba i vydařená dostavba katedrály sv. Víta), a mnozí i tuto etapu do jisté míry ospravedlňují, přece jen by se nemělo zapomínat, že tyto kopie jsou… prostě jen kopie předešlého, kdysi originálního ducha.

Totéž se týká i staveb, které byly budovány v novorenesančním, novobarokním či novorokokovém a novoklasicistním stylu. To je třeba budova Národního divadla (novorenesance 1881, po požáru 1883) nebo současná budova Akademie věd ČR, palác Lažanských s kavárnou Slavia (jejíž interiér ovšem pochází z jiného období), Rudolfinum, ale i například Filosofická fakulta UK nebo UMPRUM či Průmyslový palác na Výstavišti v Holešovicích, Národní muzeum a jiné, nepochybně řemeslně skvěle zvládnuté stavby uvnitř mnohdy s nádhernou uměleckou výzdobou.

Zapomenout nelze ani na nově vzniklé parky a sady - Stromovka, nově upravená a zpřístupněná veřejnosti od roku 1804, o něco zmenšená výstavbou zmíněného výstaviště, Chotkovy sady, úpravy se týkaly i Letné, Kinského zahrady, Petřína, vše v duchu anglických parků přírodního stylu. Návraty k historickým slohům však nakonec vyvrcholily až v tzv. eklekticismus, který znamenal smíchání všeho dohromady. A tak ke gotickým prvkům přibyly barokní, renesanční a další ornamenty, a to vše na jednom místě, domě, fasádě… Takovéto stavby už ale patřily především nové buržoazii, vzniklé ze stále více bohatnoucího měšťanstva. V jejich interiérech té doby převládal biedermeier, který se promítl i do předmětů denní potřeby a módy.

Umění

Ta doba byla nová a žádala i nové směry. Pochopitelně, že největší umělecký šum a ruch panoval v hlavním městě, které bylo ovládáno hlavně myšlenkami na český stát. A i když po hudební stránce v Praze stále dozníval mozartovský genius, Praha se otevřela i mnoha dalším. Koncertoval zde Paganini, Liszt, Berlioz, lidé ale hlavně slyšeli Fidlovačku a v ní Škroupovu skladbu, z níž se stala po roce 1918 státní hymna, byla založena pražská konzervatoř vyučující mladé umělce. Vycházely české knihy, časopisy a jiné tiskoviny, některé propagující osvícenské ideály, vědecká, ale i módní literatura, romány a povídky. Mezi jinými i Květy české, později jen Květy, jejichž redaktorem byl několik let i Josef Kajetán Tyl. František Čelakovský naopak psal do Pražských novin a jejich přílohy Česká včela, po něm pak Karel Havlíček Borovský.

V malířství značně vzrostl zájem o zachycení pražského života, jedním z výrazných autorů se stal Antonín Mánes nebo portrétista Antonín Machek, v nástěnné malbě pak Josef Navrátil. Zájem o obrazy však byl poněkud bídný, a tak se většina malířů musela spokojit s trochu jinou malbou - velmi často vydělávali jako malíři pokojů. V sochařství převládl novoklasicismus, a tehdy vynikl Ignác F. Platzer, později Fr. X. Lederer a hlavně Václav Práchner s dílem Alegorie Vltavy (lidově Terezka) na Mariánském náměstí. V pozdější době se proslavili také malíř Josef Mánes, M. Aleš, J. Ženíšek, V. Brožík a V. Hynais, ještě později J. Schikaneder, ze sochařů J. V. Myslbek, B. Schnirch nebo architekt J. Zítek (např. Rudolfinum, Národní divadlo) nebo A. Wiehl. J. Fanta, J. Koula, J. Mocker a další.

Ženy v době biedermeieru a historismu

Vzhledem k tomu, že ve společnosti zavládl romantický duch, ani výzdoba bytů, domů a oděvů tomuto trendu neunikla. Krajčičky, dečičky, kvítka živá i umělá, stuhy, vůně (vzpomínáte na Královské fialky?), hrníčky a kafíčka… životní styl šlechty se postupně přenesl i mezi, dnes bychom asi řekli střední vrstvy. A dámy se nenechaly zahanbit ani ve výzdobě domácnosti, ani v tom, co na sebe.

Zatímco mužský oblek dále spíše střízliví, ženský šat obohacuje jednak tzv. blůza, opět se začal používat korzet pro zdůraznění pasu, sukně se mírně zkrátily, zato rukávy nabyly značných rozměrů - názvy jako šunkové, pagodové nebo dokonce skopová kýta nenechají nikoho na pochybách, že se jednalo o rozměry skutečně grandiózní. Jejich vzedmutí bylo dokonce třeba udržovat kosticemi. Spolu s tím se ovšem zvětšil i výstřih, jehož okraje odhalovaly i horní část ramen, z čehož měli muži jistě radost. Odhalená šíje poskytovala mnohou inspiraci jistě nejen básníkům. K tomu dopomáhaly i rafinované a velmi složitě vytvářené účesy, které tvořily nakadeřené lokny obvykle rámující obličej a různé copy omotané kolem hlavy nebo stočené do drdolu. Doplněny byly samozřejmě stuhami, nebo květinami, mašličkami a jinými ozdobami, a protože vyčesané vlasy by donedávna nošený čepec pocuchal, dámy daly přednost klobouku.

Do módy přišly opět i drahé šperky v množství ne právě malém, a některé ženy se spokojily i s napodobeninami! Tak moc bylo nutné nějaký ten šperk na sobě mít. V zimě se přes šaty ještě přehodila pelerína. Netrvalo však dlouho, rukáv byl zúžen, na šatech převládl kostkovaný vzor, živůtek postrádá dekolt a sukně se opět nepatrně prodloužila. Ale přibyly jí volány. Po čase však kostky vystřídají kvítka, mění se i účesy a umně zapletené uzly se posunují směrem do týla.

Druhá polovina 19. století se v módě odehrává ve znamení tzv. druhého rokoka. Na světlo světa se dostávají krinolíny. Hedvábí, mušelín, taft, brokát… to byly hlavní látky, používané na šaty se sukněmi, které při sezení zabíraly místo snad pro tři lidi. Nosilo se pod ně až šest ručně šitých spodniček! Technický pokrok ale zavítal až pod dámskou sukni - elastické ocelové obruče vystřídala v roce 1856 jakási perka, přidržující konstrukci z lehčího materiálu. Zmizely spodničky, sukně dostala nový tvar i pohyb a umělá krinolína začala být vyráběna strojově. Jak uvádí literatura: Krinolína napomáhala vznešené póze, kterou předepisoval jak ceremoniel na dvoře královny Viktorie, tak na dvoře císařovny Eugenie… budovala jakýsi piedestal pro poprsí a hlavu, ponechávala ovšem na vůli svých nositelek, jakým dotykem krinolínu pozvednou, jakým způsobem ji rozhoupají. Je to typická móda druhého císařství a bývá považována za symbol vlády žen.
 
Sukně široká, rukávy úzké - už se to skoro stalo pravidlem, že je vždy něco velkého vyváženo něčím malým a naopak. Nicméně velké sukně se nejlépe předvádějí na velkých róbách, a tak samozřejmě ty nejkrásnější a nejdražší šaty bývaly předváděny na plesech, kterých nebylo málo.

Jezdí se ve fiakrech, kočárech, dostavnících, a kdo může, jezdí vlakem. Tehdy to byl velmi vznešený dopravní prostředek. Krinolína ovšem sotva oslavila svých deset let na výsluní módy a v roce 1867 je jí nenávratně konec. Na řadu přichází ženský kostým, pláště do deště a typ štíhlé ženy. Nabírání, volány, mašle a cingrlátka ustupují jednoduchosti a eleganci, silueta je rovná a štíhlá, a jediné, co z ženy nedělá úplnou tyčku je turnýra - česky honzík. Tedy sukně vzadu od pasu rozšířená a u kolenou zúžená, přecházející ve vlečku. Živůtek byl tak obepnutý kolem těla, že sotva umožňoval dýchání a nezbytností se stal slunečník. Dámy musely mít alabastrově bílou pleť.

Muži v době biedermeieru a historismu

Oblečení mužů sice nezaznamenávalo tak radikální změny jako ženské, i ono ale postupně měnilo svůj charakter. Cylindr i frak, barevná vesta a výrazná vázanka sice nejdříve odolávají změnám, ale svrchní kabát už se formuje podle postavy a stává se běžnou součástí pánského šatníku. Módní kalhoty jsou ovšem velmi úzké a dlouhé, vpředu je dolní okraj vystřižen do oblouku, aby se nehrnul po botách, většinou světlé barvy. Kabát býval buď hnědý, modrý nebo zelený, případně šedý. A jako u dam, i zde přichází do módy kostka, tentokrát na vestě. Z celkové čím dál větší umírněnosti se vyřazují pouze límec, tvrdý a naškrobený, trčící vzhůru k tvářím a manžety, které jsou ohnuté a vyčnívají z rukávů kabátu. Až na konci období se límec klopí na polovinu tak, jak to známe dnes, a pod ním je kravata.

Nenosí se vousy. Maximálně tzv. malá muška pod nosem, později i bradka, vlasy bývají více nakadeřené. Cylindr postupně střídá plstěný měkký klobouk. Na scénu přicházejí boty zvané perka (která občas samou novotou vrzala) a jsou hladké bez šněrování. Od těchto běžných oděvů, které nijak nevykazovaly známky romantismu, se silně odlišovaly oděvy umělců a bohémů, kteří se záměrně chtěli vydělit. A tak nosívají výstřední klobouky, barevné kalhoty a jiné atributy, kterými na sebe poutají současně i pozornost. Do té doby černé oblečení, které stálo na okraji zájmu a bylo spíše znakem úpadku, nakonec básník Baudelaire povýšil na šat moderního hrdiny. Do otázek módy se pouští i spisovatel Balzac, který množství barev na šatech považuje za špatný vkus.

V období dámských krinolín se postupně frak mění v sako bez šosů, s límcem a kapsami zdobenými kožešinou nebo atlasovým páskem. Cylindr se ale nosí stále. Od roku 1870 je frak už zcela nemožný a pánský oblek se podobá tomu, co známe i dnes - sako, vesta, kalhoty, vše ze solidních anglických látek. Postupně se přidává také sportovní a pracovní oblek.

Použité prameny: Obrazová encyklopedie módy http://www.zamek-sychrov.cz
Dějiny Prahy II.