Dary, ale i nákupy či dědictví, to vše bylo zdrojem pro stále se rozšiřující sbírku obrazů, soch a plastik. Díky ní má Praha kromě Národní galerie i svou vlastní galerii, která možná nemůže konkurovat Národní galerii šířkou svého záběru, ale rozhodně konkurovala a ještě konkurovat bude v přípravě projektů, které jsou unikátní a nabízejí nové pohledy na různé etapy českého umění.
Zdálo by se, že galerie je jen jakýmsi skladištěm, které občas smete prach na uložených dílech. Jenže opak je pravdou, obrazy tu žijí už proto, že například některé z nich zdobí ku potěše návštěvníků místnosti magistrátních veřejně přístupných prostor. Další velkou prací je péče o veřejné sochy a plastiky a neméně i o veřejné budovy, protože i těch má galerie svěřeno do péče poměrně dost, a navíc jde opět o unikáty – Bílkovu vilu, Dům U Kamenného zvonu, Bílkův dům v Chýnově, Trojský zámek a v neposlední řadě i o Dům U Zlatého prstenu.
Zapomínat nelze ani na činnost galerie v oblasti restaurátorské a samozřejmě i v publikační činnosti. Pro odborníky pak je galerie neuvěřitelně cenným zdrojem informací, protože to, nad čím laik uznale pokývá hlavou, uvádí často odborníka do vytržení. A pro Pražany je galerie zdrojem poučení a zábavy, protože i její činnost publikační, tematické přednášky či workshopy pro děti a mládež zasahují do života města.
Městské galerie mají jen skutečně významná světová města a je pýchou Prahy, že svou vlastní galerii stále rozvíjí.