Sbor národní bezpečnosti v Praze měl v 80. letech několik ikon k nepřehlédnutí. Šlo o sídlo Správy SNB Prahy a Středočeského kraje, které sídlilo v Bartolomějské ulici v pověstném Kachlíku. Celá ulice byla zaplněny různými dalšími institucemi SNB a přes dvůr se království rozšířilo až do Konviktské, kde sídlila kriminálka, výjezdovka, technici….
V Kachlíku sídlili i pracovníci státní bezpečnosti a také vedení správy, které až do konce roku 1989 velel generál Bohumil Carda, mstní neodmyslitelná figura. Postoj veřejnosti k SNB byl rozpačitý, právě proto, že nešlo jen o policii, ale i o represivní složku, která měla pronásledovat vnitřního nepřítele. Součástí SNB byla totiž i státní bezpečnost, která se přílišné oblibě netěšila.
Případů jen pomálu
O SNB se příliš nepsalo, kriminalitě se v novinách a televizi věnovalo jen málo místa. Mělo to jednoduchý důvod, kriminalita v socialistické společnosti byla přeci jen okrajovým jevem. Ale šeptandy o různých kriminálních činech, které proudily Prahou, ukazovaly opak. SNB většinou hrdě mlčela, navíc ani vedení tehdejších novin neměla o případy přílišný zájem. Snad jen Signál, který se věnoval práci bezpečnostních složek, přinášel informace o kriminálních případech, pak to byla Večerní Praha, která držela tradici už od 60. let a věnovala se jak policejnímu, tak soudnímu zpravodajství, a pak to bylo i Svobodné slovo, které jako jediný centrální deník přinášelo pravidelné zpravodajství ze soudních síní. A tak třeba lidé bydlící u Vídeňské ulice viděli policejní vůz, z něhož kdosi střílel (snad ze samopalu) na auto jedoucí před ním a nikdo netušil, že v ukradeném voze jede muž, který uprchl od soudu.
Na kriminálce jsme byli docela rádi, že se o ničem nepíše, nikdo nás neobtěžoval, jen občas některý z šéfů pustil na doporučení nejvyššího velení velký případ. Třeba když kriminálka na počátku 80. let zadržela vraha žen Ladislava Hojera, tak si její šéf pozval redaktora Večerní Prahy a informoval ho o okolnostech dopadení. Vše bylo zveřejněno, protože se o vraždách vědělo, takže bylo nutné dát najevo, že nehrozí nebezpečí. Podobné to bylo i se spartakiádním vrahem Jiřím Strakou, protože fámy a šeptanda, mimochodem velmi přesná, se nedaly zastavit, vzpomíná na situaci v 80. letech Petr Link, někdejší kriminalista a pozdější tiskový mluvčí pražské policejní správy.
Tehdejší Večerní Praha věnovala případu Hojer, který se táhl celá 80. léta, nejen první článek o dopadení (a to na tři sloupce), ale dokončil celý případ i s uvedením rozsudku. Mimochodem, Hojer byl posledním popraveným v dějinách české justice.
SNB byla ochotna pouštět případy na veřejnost skutečně jen po rozhodnutí velení. Někdy také pracovníci tiskového odboru vedení Správy SNB Prahy a Středočeského kraje vypustili informace z některé obvodní kriminálky jako prevenci, například proti rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (§ 132). Jenže přišel listopad 1989 a vše se rázem změnilo. Události šly překotně kupředu.
Kriminalita se zvýšila
Kriminalita v Praze byla do roku 1990 téměř neměnná, vyšetřovalo se ročně kolem 25 vražd. Většinou šlo o vraždy sexuálního charakteru, jako byl případ spartakiádní vrah Jiří Straka, nebo loupežný motiv, to se často stávalo na ubytovnách, a na třetím místě byly ty, kterým říkají kriminalisté až příliš důvěrně domácí zabijačka, tedy domácí neshody končící smrtí. Také objasněnost vražd se pohybovala za rok kolem 95 a někdy až 100 procent, objasněnost u ostatní kriminality byla samozřejmě také vysoká, přesahovala často 70 procent, vzpomíná na dobu před rokem 1990 Petr Link.
Po listopadu 1989 kriminalitu ovlivnila podstatně hned na začátku Havlova amnestie. Věznice se téměř vyprázdnily, byl zrušen trest smrti, takže třeba Zdeňka Vocáska, kterého dělala pražská mordparta v 80. letech za dvě brutální vraždy starých mužů, bachaři nakonec neoběsili, ač měli exekuxi vykonat ještě před zrušením trestu smrti. V ulicích bylo opravdu živo, jedna loupež za druhou, vloupání do obchodů, vykrádání aut na denním pořádku, bylo toho najednou moc. Ale řekl bych, že do tří let se podařilo ten obrovský nárůst kriminality zastavit a dokonce i snížit, protože se opět podařilo vychytat všechny ty lumpy. Jenže situace ve společnosti už byla úplně jiná, říká Petr Link.
Proč tiskový mluvčí
Zásah na Národní třídě v listopadu 1989 vytvořil určitou
nedůvěru vůči policii. To zasáhlo nejen ty složky tehdejšího
Sboru národní bezpečnosti, které byly poplatné komunistickému
režimu, ale bohužel i kriminální službu. Hlasy rozumných lidí o
nutnosti mít kvalitní policii zanikly ve všeobecném odsouzení.
Proměny a reorganizace, propouštění lidí a dosazovaní těch,
kteří s problematikou policie neměli nic společného.
Kriminálky, kde jsem tehdy sloužil, se změny sice dotýkaly, ale ne tak často, jako jiných složek policie. Navíc jsme začali spolupracovat i s policisty z jiných zemí, třeba z Rakouska, Německa, jezdilo se na zkušenou do USA, a odsud jsme si přivážely poznatky, že česká kriminálka se od té americké, rakouské nebo německé nijak zvlášť neliší. Dokonce způsob práce naší kriminálky v jiných zemích skutečně oceňovali. To, co nám ale chybělo, byl větší kontakt s veřejností, hlavně s médii, který by pomohl vrátit prestiž policii. Jako kriminalista jsem z toho moc nadšený nebyl: vždyť tolik případů, které policie zveřejnila, nakonec skončilo patem, protože právě to, že se na veřejnost dostaly některé detaily, narušilo vyšetřování, vzpomíná Link.
Když se Pavel Hofman (budoucí ředitel pražské policie), tehdy ještě šéf pro město, vrátil z jedné ze zahraničních cest, dospěl k závěru, že je nutné, aby policie měla tiskového mluvčího. Věděl, že nejde jen o kriminální případy. Prostřednictvím zveřejňovaných úspěchů chtěl trochu vylepšit pochroumanou pověst policie.
Tak jsem se stal mluvčím. Znali jsme se z Prahy 9 z kriminálky a on chtěl, aby byl mluvčím kriminalista. Věděl, že by laici mohli napáchat spoustu škod tím, že by zveřejnili detaily, které kriminálka nechtěla. Začal jsem dělat to, co jsem vlastně ani nechtěl, říká Link.
Nové druhy kriminality
Po roce 1990 se objevily nové druhy trestných činů. První vraždu na objednávku zaznamenala média v roce 1993, kdy byl 9. července v Karlíně zastřelen manželský pár kvůli majetku. I konec Ivana Jonáka, který dodnes sedí v kriminále, poznamenala nájemná vražda.
V polovině 90. let se třeba roztrhl pytel s pašeráky kokainu z jižní Ameriky. Pašovali ho v zavazadlech i v žaludku, vzpomíná Petr Link. Asi nejzajímavější, zvlášť pro média, byl případ Kolumbijky zemřelé přímo na druhém nástupišti hlavního nádraží. Policisté netušili, co se děje, a snažili se ženě, která vypadala jako při epileptickém zásahu, pomoci. Zavolali záchranku, ta ji odvezla a žena po hodině zemřela ve Vinohradské nemocnici. Při pitvě se našlo v jejích útrobách 84 ampulí s kokainem, z nichž jedna byla prasklá. Kolumbijku by tedy stejně žádný lékařský zásah nezachránil. vzpomíná mluvčí.
Objevily se i další trestné činy, které byly před rokem 1989 výjimkou, nebo jsme na ně ani nenarazili: únos spojený s vydíráním. Obětí byly podnikatelé nebo jejich blízcí. Naprosto nejkurióznějším případem, který jsem jako tiskový mluvčí zaznamenal, bylo vydírání jednoho pražského podnikatele prostřednictvím poštovního holuba. Případ se nepodařilo objasnit. Jeden z podnikatelů dostal poštou balíček, živého poštovního holuba. U něj byl dopis, aby mu připnul čtyři bankovky (šlo tuším tehdy o marky nebo dolary v nominální hodnotě jednoho tisíce) a holuba pustil. I když holuba sledoval vrtulník (není na tom nic tak neobvyklého, protože holuby při závodech někdy vrtulníky sledují) nedoslal se nikdy na místo určení,
Cizinci na scéně
Kriminalitu ovlivnil i příliv cizinců do Prahy. Rusové, Ukrajinci, Italové, Bulhaři, občané bývalé Jugoslávie, kosovští Albáncovi, Číňané… Jejich přítomnost hodně ovlivnil růst počtu vražd po roce 1990. V 90. letech se objevilo hodně mafiánských vražd, různé klany se střílely ze samopalů, často se vraždili ukrajinští dělníci, i v čínské komunitě se objevily vraždy. Některé z nich byly nájemné, často pachatel do Prahy přijel jen na pár hodin, a pak zase odjel. Pašování drog, především heroinu, bylo doménou kosovsko-albánské mafie. To se na zvýšení kriminality samozřejmě také podílelo. Dnes uvádějí policejní zdroje, že asi třetinu kriminality na území ČR mají na svědomí cizinci, myslím, že v 90. letech to bylo podobné, možná i větší procento, odhaduje Link.
Přišly první demonstranti
Zrušení pohotovostního pluku, který byl používán při umravňování demonstrantů po celý rok 1989, bylo zřejmou politickou nutností. Ale bylo také zcela jasnou chybou, že místo této pořádkové jednotky nevznikl podobný útvar, který by uměl zasáhnout při demonstracích v ulicích.
Ukázalo se to velmi brzo. Určitě si vzpomenete na Sládkovu demonstraci 28. října v roce 1994, kdy se sjely tisíce příznivců republikánů z celé republiky, pak se do toho zamíchali skini a anarchisti a policie ani městští strážníci neměli síly ani prostředky události usměrnit, popisuje Link. Ostatně, hned po demonstraci začal žádat tehdejší primátor policii, aby měla větší počet koní vycvičených pro zásahy při demonstracích. Ještě horší to bylo při street party, kdy zasahovali jen policisté z pohotovostní motorizované jednotky, tedy ti, co jezdí na zavolání na linku 158. Bylo jasné, že už je na čase vybudovat velkou pořádkovou jednotku. To se nakonec podařilo a dnes už se nad tím nikdo nepodivuje, říká Petr Link.
Městská policie má zelenou
Na počátku 90. let vznikla v Praze městská policie. Lidé, kteří do ní přicházeli, byly buď pracovníci bezpečnostních agentur nebo policisté. Dnes je vidět, že řadu zajímavých zkušeností z policie přebírá právě městská a řekl bych, že je často lepší, než státní kolegové. Nevím, kam vývoj dospěje, ale když vidím oddíly jízdní či říční nebo pracovníky městské policie v metru (kdysi býval u SNB oddíl Metro) tak je jasné, že organizačně zvládá městská policie svou práci velmi dobře, navíc má obrovskou podporu města. Sebere práci některým částem Policie ČR, říká Link.
MP má ještě jednu výhodu před Policií ČR, změny šéfů jsou minimální. U Policie ČR se mění ministři každou chvíli a navíc politici, když sbírají body u voličů, útočí proti ní, mnohdy naprosto bez znalosti situace.
Případy, které otřásly Prahou
Veřejností vždycky otřásaly hrdelní zločiny a v Praze to nebylo, není a nebude jiné. V 80. letech to byly asi dva tři případy, o kterých se mluvilo hodně dlouho, to byl Hojer, Straka a Stehlík, vlastně všichni tři sexuální devianti. V 90. letech, kdy se prolnul svět showbyznysu a zločinu, to byla asi kauza Jonák, který lákal do svého Discolandu všechny počínaje Karlem Gottem až po Vítězslava Janáka, a pak uprchlý trestanec Winkelbauer, o kterém se sice vědělo, že utekl, ale lidem nějak unikala podstata jeho zločinu, vzpomíná Petr Link. Za zmínku by stál i podnikatel Zimmermann, který nejdříve ničil své nájemníky v Jugoslávské ulici a nakonec ho nechala zastřelit jeho vlastní manželka. Některé z těch zločinů jsem si musel vychutnat na vlastní kůži, už ne jako vyšetřovatel, ale jako tiskový mluvčí. Někdy to bylo hodně těžké.