Čím Československo šokovalo svět

Československá vláda o tom, že se země Světové výstavy v Bruselu zúčastní, rozhodla už v roce 1955. Řeklo se tehdy, že touto svou účastí dokumentuje současný stav kulturní a technické vyspělosti i životní úroveň československého lidu, výsledky jeho práce a jeho podíl na budování lidštějšího světa. Tak se tehdy o tom psalo.

Pro expozici byl vypracován scénář, který vychází z ústředního tématu celé výstavy. Bylo zvoleno heslo Jeden den v Československu, vyjádřené ve zkratce oddíly Práce – Kultura – Odpočinek. Tyto tři části, rozpracované do dvanácti dílčích exposic, pak měly obsahovat vše podstatné a typické, čeho bylo dosaženo a co bylo dochováno z historie až do dnešního dne.

Po dohodě s belgickou výstavní společností bylo pro československý pavilón určeno staveniště u Brány parku, v podstatě izolované od ostatních mohutnými alejemi. Jistou nevýhodu určité izolovanosti a zastínění však bylo vyváženo velkou výhodu v možnosti samostatné architektonické koncepce a ve vyloučení náhodného, často rušivého, vlivu sousedních objektů.

Na projekt pavilónu byla v létě 1956 vypsána užší architektonická soutěž na podkladě scénáře a dané velikosti výstavní plochy. K realizaci byl určen projekt F. Cubra-J. Hrubého-Z.Pokorného, architektů Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Praze, kteří se stali vedoucími projektanty celé akce, tedy projektu pavilónu, objektu restaurace, vnitřních expozic, vnějších architektonických a sadových úprav, vnějšího slavnostního osvětlení i prodejních stánků v přilehlé aleji.

Stavební projekt

Tvůrci pavilonu vzali do úvahy mimo mnoha dalších faktorů také obrovskou rozlohu výstavy, množství pavilónů, spoustu dojmů a masy lidí. Počítali proto s velmi unaveným, a proto nepozorným návštěvníkem. Řekli si, že takového je zapotřebí nejprve zaujmout, soustředit a v průběhu prohlídky jeho zájem udržet, případně vystupňovat. To vše svědčilo pro nenásilné vedení návštěvníka do postupně jiných, odlišných prostředí, která ho měla povzbudit k soustředění na další úsek prohlídky.

Ve smyslu všech těchto úvah byla dislokována výstavní náplň do soustavy typizovaných hal, ve které se střídaly a kontrastně doplňovaly dva systémy. Tři typizované plné kubusy čtvercového půdorysu a dvě plně prosklené spojovací haly. Tyto základní prostory byly dále vnitřně členěny volným vkládáním výstavních plošin, zhruba ve výši prvého patra. Tak vznikla skladba sálů různých charakterů. V dispozici pavilonu bylo důsledně zachováno plynulé vedení návštěvníka od vstupní haly prostorami přízemí, mezipater a galerií až do expozice lázeňství v nádvoří. Zmáhání výšky bylo rozloženo s ohledem na únavnost tak, že vždy menší počet stupňů spojoval výstavní sály různých podlaží. Bezpečnostní schodiště byla volně připojena na vnějšku hal jako samostatné prvky architektury. K výstavním halám pak byla připojena partie s věžovou nosnou konstrukcí pro oběžné kolo Kaplanovy turbiny a samostatný objekt restaurace.

Jednou z daných podmínek projektu byl požadavek, aby provedené konstrukce po skončení výstavy mohly být s minimálními ztrátami demontovány a přeneseny a využity v Československu. Proto byly nosné ocelové konstrukce většinou šroubované.

Projekt expozice a výstavního zařízení

Hlavním scénáristou byl J.Santar. Ten se zasadil o to, že se celá československá expozice pevně držela jim vytyčených zásad. Důležitá byla především otázka volby nových a pokrokových výrazových  prostředků, které by zajistily odlišnost od ostatních účastí.

Byla také zvolena ve všech směrech kulturní poloha expozic proti obvyklejšímu pojetí, a to se silnými znaky komerčnosti. Přímými nositeli vedoucích myšlenek programu se stala výtvarná díla, která byla často monumentální povahy a která byla provedena v definitivních materiálech – v bronzu, mozaice, mramoru, skle, keramice atd. Scénář vůbec byl převážně vyjádřen uměleckou formou. Kromě toho byly některé vhodné úseky předvedeny filmem, světelnými, pohybovými nebo jinými technickými prostředky.

Nová a odlišná byla myšlenka, aby část scénáře byla obsahem průbojného představení v kulturní síni – Radokova Laterna magika" (také o tomto československém fenoménu přinášíme samostatný materiál).

Aby byl obsah výstavy pro návštěvníka přehledný a snadno zapamatovatelný, byly oddíly scénáře zpracovány co nejjednodušeji, lapidárně, s minimem textů. Byl respektován požadavek volného prostoru a nejužší výběr exponátů znamenal, že se staly typickými představiteli celých oborů.

Autoři byli od samého počátku toho názoru, že je správné, aby byli pro solitérní úkoly přizváni k účasti kromě výtvarných umělců ti architekti a výtvarníci, kteří mají zkušenosti s vytvářením scény. Právě ti převzali ztvárnění těch částí scénáře, které byly vhodné pro scénický způsob vyjádření. Byla realizována spolupráce v úseku „Děti a loutky s Jiřím Trnkou, v úseku energetiky a zemědělství s F. Trosterem, v úseku sklo a památky s J. Saalem, ve scénách expozice vkus s A. Kybalem a tak dál.

Návrat do civilizované Evropy

Československá účast na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 měla jeden zcela zásadní význam. Naše země se tu zcela jednoznačně vrátila do civilizované Evropy. Po letech ždanovovského třeštění, které se v architektuře a výtvarném umění projevilo trapnou epizodou tzv. socialistického realismu, se architektům, technikům, designerům a výtvarníkům naskytla skvělá záminka, jak toto smutné období radikálně ukončit.

Slovo radikálně" je zde na místě, neboť Československý pavilón s restaurací PRAHA-EXPO'58 nenesl vůbec prvky historismu a rovněž zvolená konstrukce, ocelový skelet, neměl u staveb z předchozí totalitní éry obdoby. Lze zde spíše spatřovat pokus navázat na styl slavného československého pavilónu na pařížské Světové výstavě v roce 1937 (arch. J. Krejcar a kol.), kde byly použity stejné materiály: ocel a sklo. Ale je tu i paralela s tehdy souběžnou produkcí špičkových studií v USA a západní Evropě, kterou tvůrci bruselských staveb pečlivě studovali (novátorské užití hliníkových panelů, subtilnost konstrukce, dovedená téměř k extrému, „pastelová barevnost interiéru, prvky tehdejšího aerodynamického art déco). Novinkou pak bylo hojné užití typicky českého produktu: drobné skleněné mozaiky. Základní ideou architektonického řešení byl kontrast vzdušných prosklených partií s mohutnými kubusy pavilónu.

To byly jistě důvody, proč v Bruselu náš pavilón s restaurací získaly hlavní cenu. Přidejme ještě působivost instalace, která poprvé – jen neřadila jednotlivé exponáty, ale měla promyšlenou strukturu a poměr výtvarných a technických prvků.

Pavilón s restaurací pro Brusel byl tedy hlasitým prásknutím dveří za traumatizujícím obdobím. Architekti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný patřili ke generaci, která vstupovala na scénu ve třicátých letech. Brusel byl tedy logicky pro tyto tvůrce příležitostí vrátit se zpět k odkazu avantgardy a po deseti letech plynule navázat na násilně přerušený vývoj. Na instalacích obou objektů pro Brusel se ovšem zúčastnila plejáda dalších autorů, mnozí z nich byli tehdy ještě studenty pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Většina z těchto architektů a výtvarníků pak patřila k těm, kteří v uvolněné atmosféře šedesátých let dokázali přivést československé umění na evropskou úroveň (namátkou pár jmen: Troster, Smetana, Svoboda, Makovský, Trnka, Kybal, Fišárek, Roubíček, Bauch, Fulla, Kovář, Svolinský, Štipl, Rossmann, Janoušek, Kotík).

Vláda se stavbami chtěla pyšnit dál v Praze

Zcela mimořádného bruselského úspěchu si samozřejmě musela všimnout i tehdejší československá vláda a v roce 1959 rozhodla, aby byly obě stavby z Bruselu demontovány a přemístěny do Prahy. Byl to čin sice neobvyklý, ale také nikterak výjimečný. Také Rakušané provedli transfer svého pavilónu z Belgie do Vídně a následně v něm umístili Muzeum umění XX. století.

Pro naše objekty byly v Praze vybrány atraktivní parcely. Pavilón byl sestaven v areálu výstaviště v Královské oboře, restaurace na ještě lepší parcele přímo na hraně Letenských sadů v Holešovicích, takže se ihned stala jednou z dominant města při pohledu z centra. Mimochodem, v Letenských sadech se tak, možná náhodou, objevily postupně dvě stavby, určené původně pro výstavní účely v jiné lokalitě a později transferované. Hanavský pavilón z roku 1891 a restaurace PRAHA-EXPO '58. Tak či onak to byl čin prozíravý, neboť nové dominanty se staly takřka okamžitě kultovními stavbami. Pražané na ně byli patřičně pyšní a bruselský styl zachvátil v následujících letech celou společnost.  

Je možná škoda, že pavilón a restaurace, které v Bruselu tvořily komplex, byly od sebe odtrženy, ale jinak se věnovala maximální péče jejich okolí, kam byly přeneseny téměř všechny další originální prvky, včetně bazénků, plastik, dokonce i Kaplanovy turbíny. Ta stála zavěšena na speciální konstrukci poblíž boční brány do areálu Výstaviště – tehdy ovšem ještě PKOJF (Park kultury a oddechu Julia Fučíka).

Také je třeba připomenout adaptaci sálu v paláci Adria na Jungmannově náměstí v centru Prahy, kde architekti Cubr- Hrubý- Pokorný upravili, samozřejmě opět v bruselském stylu, prostory pro Laternu magiku.

Pavilón i restaurace plnily po léta výborně svou funkci. Výstavní komplex byl vhodný zejména pro jarní a podzimní expozice nejrůznějšího druhu. Problémy byly jen se zimním provozem. Pavilón se nedal vytápět a v létě v něm bylo v prosklených částech příliš horko. Jak však bývá u těchto staveb typické, objekt postupně chátral a údržba nebyla kvalitní. Koncem osmdesátých let byly odstraněny působivé mozaikové obvodové panely a nahrazeny plastovými prvky. Po nevydařené Jubilejní výstavě v roce 1991 pavilón do základů vyhořel a poté už nebyl zájem o jeho obnovení, třebaže tím Výstaviště ztratilo jednu z mála polyfunkčních budov.