Hrad Karlštejn, neboli Karlův kámen, nechal postavit římský císař a český král Karel IV. Hrad byl projektován jako monumentální symbol císaře i říše a jako nedobytný trezor pro nejdůležitější státní listiny a české i říšské korunovační klenoty. Stavba byla slavnostně zahájena 10. června 1348 a částečně dokončena již po sedmi letech, kdy Karel na hradě poprvé pobýval. Roku 1355 je také do funkce uváděn první karlštejnský purkrabí Vít z Bítova.
Vrcholné finále budování hradu však představovala stavba kaple sv. Kříže ve velké věži, která se uskutečnila v letech 1357 – 1367. Sama kaple byla vysvěcena v roce 1365.
Císař pobýval na Karlštejně často, což znamená někdy i několikrát ročně. Také jeho syn Václav připisoval Karlštejnu značný význam. Pravda, jeho vztah ke hradu utrpěl v roce 1386, kdy zde zemřela jeho první žena Johanka. Tvrdí se, že byla přímo na Karlštejně zadávena chrtem. Pro Václava byl hrad smolný také v roce 1397, kdy tu došlo k masakru jeho čtyř oblíbenců. Jako perličku „pro bulvární tisk“ lze označit hostinu, kterou Václav IV. uspořádal na Karlštejně roku 1412 k poctě svého hosta Arnošta Štýrského. Ví se totiž, že notně rozjařený Arnošt tehdy tancoval s Václavovou manželkou královnou Žofií po stole!
Boje husitské i politické
Po smrti Václava odvezl jeho bratr Zikmund z Karlštejna říšské korunovační klenoty do Uher a hradním purkrabím jmenoval Zdeslava Tluksu z Buřenic. Ten byl nepřítelem husitů a proto byl hrad obležen Pražany posílenými o vojsko Zikmunda Korybutoviče. Obléhání bylo zahájeno 20. května 1422 a trvalo do 11. listopadu téhož roku. Ač měli obléhatelé k dispozici čtyři – byť velmi nedokonalá – děla a sužovali hrad metáním soudků s hořícím materiálem a soudků s fekáliemi, nebylo obléhání úspěšné a skončilo ročním příměřím.
Císař Zikmund však Karlštejn až do roku 1429 nijak ekonomicky nepodpořil, a tak si žoldnéři na hradě zvyšovali svoji životní úroveň i rabováním a prodejem karlštejnských pokladů. Když pak roku 1436 dosedl Zikmund konečně na český trůn, vrátily se české korunovační klenoty na Karlštejn. Na hrad byl také umístěn státní archiv, což potvrdilo stále vynikající prestiž hradu.
V roce 1437 jmenoval Zikmund karlštejnským purkrabím Menharta z Hradce. Ten byl nepřítelem Jiřího z Poděbrad a proto jej Jiří po svém dobytí Prahy v roce 1448 zajal a uvěznil u sebe v Poděbradech. Po Menhartově smrti v roce 1449 odmítl jeho syn Oldřich Karlštejn Jiřímu vydat a korunovační klenoty dokonce odvezl na hrad Velhartice. Nakonec se však roku 1450 přece jen podrobil a o tři roky později, po korunovaci krále Ladislava Pohrobka, byly korunovační klenoty na Karlštejn vráceny. Další karlštejnští purkrabí, které vyjmenoval Jiří z Poděbrad, jako Jindřich Berka z Dubé či Beneš z Veitmile, byli již králi hluboce oddáni.
K určité změně v postavení Karlštejna došlo za krále Vladislava Jagellonského. Ten vyhověl českým stavům a potvrdil, že hradem Karlštejnem ani korunovačními klenoty nesmí král disponovat bez vůle pánů, rytířstva a měst pražských. A tak byli od roku 1488 jmenováni na Karlštejn purkrabí dva: jeden ze stavu panského a jeden vladyckého. Oba přísahali nejen králi, ale i stavovskému sněmu.
Investice proudí do přestaveb
Od konce patnáctého a po celé šestnácté století se na hradě poměrně čile stavělo. K nejradikálnějším zásahům do podoby hradu, které znamenaly jeho de facto renesanční přestavbu, došlo za císaře Rudolfa II. Realizoval je především purkrabí Jáchym Novohradský z Kolovrat, který za tímto účelem povolal císařova dvorního architekta Oldřicha Avostalise de Sala. Úpravy si vyžádaly částku 1500 kop grošů a byly dokončeny roku 1596.
Renesanční úprava interiérů císařského paláce, na kterou sněm odsouhlasil částku 5000 kop grošů, byla realizována za purkrabího Viléma Slavaty z Chlumu v letech 1605 – 1611. To však již byla labutí píseň Karlštejna jako prvořadého objektu české národní historie. Byl zde sice umístěn ještě Rudolfův majestát, ale ten byl posledním zemským privilegiem, které bylo na hradě uloženo. Hrad již totiž přestal vyhovovat jako pevnost. Korunovační klenoty a státní archiv byly odvezeny na Pražský hrad a v roce 1625 zrušil císař Ferdinand II. dosavadní statut Karlštejna, který byl od té doby pouze věnným statkem českých královen.
Úpadek a záchrana v poslední chvíli
Posledními karlštejnskými purkrabími byli Bedřich z Talmberka, Přibík Jeníšek z Újezda a Humprecht Černín z Chudenic. Císařovna Eleonora zastavila hrad roku 1626 zbohatlíkovi Janu Kavkovi z Říčan a úpadek hradu pokračoval. V roce 1648 jej vydrancovali Švédové, kteří se zmocnili celého areálu s výjimkou velké věže. Od konce sedmnáctého a polovinu století osmnáctého byl hrad pronajímán a nezadržitelně chátral. V roce 1755 darovala císařovna Marie Terezie hrad nově založenému Ústavu šlechtičen, v němž nacházely zaopatření zchudlé příslušnice šlechtického stavu. Na hrad byla přenesena hospodářská správa, ovšem jeho neutěšený stav se ani tak příliš nezlepšil.
V roce 1812 navštívil Karlštejn císař František se svou dcerou Marií Luisou, manželkou francouzského císaře Napoleona. Hrad jej zaujal do té míry, že nařídil, aby byl opraven. K alespoň částečné realizaci tohoto nařízení došlo v letech 1815 – 1818 pod záštitou Antonína Libštejnského z Kolovrat, nejvyššího purkrabího Království českého. V roce 1836 vydal nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek nařízení, aby byl Karlštejn, přestože byl majetkem Ústavu šlechtičen, opravován ze zemských prostředků. V letech 1837 – 1838 bylo na opravy věnováno deset tisíc zlatých, což znamenalo pro hrad záchranu.
V roce 1853 byla ve Vídni založena Centrální komise pro ochranu památek, jíž příslušel i dozor nad opravami Karlštejna. Z rozhodnutí komise vypracoval špičkový vídeňský odborník profesor Fridrich Schmidt plán na restauraci hradu, jehož rozpočet činil 240 000 zlatých. Polovinu nákladů hradila rakouská vláda a polovinu české země. K zahájení stavebních prací nicméně došlo až roku 1887. Uměleckým vedoucím stavby byl jmenován puristický architekt Josef Mocker, který se v mnoha bodech od Schmidtova projektu odchýlil.
Velmi tvrdé regotizační úpravy znamenaly prakticky úplné odstranění rudolfínských staveb a někde i zásahy do původního půdorysu. A tak, přestože kvalita přestavby hradu dokončená roku 1897 vykazuje velmi vysokou technickou i uměleckou kvalitu, nelze než konstatovat, že znamenala značný zásah do autentičnosti objektu. V roce 1902 byly konzervovány původní fresky a po umístění expozic byl Karlštejn už roku 1910 zpřístupněn veřejnosti.
Zdroj: Zámky a hrady a další