Zajímavé v této souvislosti je, že mnichovské září roku 1938 je synonymem zrady i pro generace, které vystřídaly přímé pamětníky. Mnohé se v tomto směru nezměnilo ani v posledních dvou desetiletích, kdy bylo možné o tématu příčin mnichovské zrady a co na to česká nátura svobodně diskutovat.

A možná je to všechno právě naopak. Čím větší časová linka nás od té které historické události dělí, tím menší možnost objektivního zhodnocení. Na jedné straně jsou k dispozici kilometry archiválií, dokumentů všeho druhu a ze všech možných zdrojů, na straně druhé samo zhodnocení vychází a vycházet jednoznačně musí ze současných zkušeností a dnešních pohledů na dění ve světě. Navíc každé zhodnocení je nutně subjektivní. Je normální, že jednu a tutéž věc vidíme každý jinak. A tak stejně, jako jinak viděli mnichovskou dohodu z 29. září 1938 Adolf Hitler, Neville Chamberlain, Eduard Daladier, Benito Mussolini a doma prezident Edvard Beneš, vidí ji jinak každý z nás, a to i po sedmdesáti letech.

Zvláštní fenomén

Mnichov 1938 má v českém prostředí opravdu výjimečný rozměr. Poznamenal ho vlastně dvakrát – jak odtržením oblastí, které byly tradiční součástí českého státu, tak zrodem fenoménu, který poznamenal všechny zdejší generace. A zatímco první se obnovením původních hranic a uznáním mnichovské smlouvy za neplatnou již vyřešilo, druhé je stále otevřené a nedaří se s ním vyrovnat.

Při hledání podkladů ke zpracování tohoto tématu jsem narazil na spoustu zajímavých úvah. Jedna druhé se mnohdy ani zdaleka nepodobaly. Utvrdilo mě to v jednom z názorů, že historicky se vlastně mluví o dvou „Mnichovech“. První představuje historickou událost s tím, co jí předcházelo a následovalo, druhý pak její výklad utvářený a budovaný během uplynulých desetiletí. Tento druhý život Mnichova, jak kdosi umně napsal, by sám o sobě nebyl nijak výjimečný, v českém prostředí však dosáhl nečekaných rozměrů a vlastní historickou událost postupně vytlačil na okraj zájmu. Kvůli tomu možná každý z nás byl minimálně jednou postaven před jednu z nejhypotetičtějších českých historických otázek: měli jsme se v roce 1938 bránit, anebo ne?

Na hranicích se bojovalo, a ne že ne…

Předem nutno sdělit, že Československo v roce 1938 bojovalo. Zhruba od půlky září bylo totiž vystaveno opakovaným útokům početným nepřátelských skupin, nejprve německých, později také polských a maďarských. Tato záškodnická či dnešní terminologií teroristická válka trvala prakticky nepřetržitě až do března 1939 a vyžádala si na dvě stě obětí ze strany československých vojáků, četníků, policistů a příslušníků finanční stráže. Přestože řada těchto ozbrojených střetů měla rozsáhlý charakter, do českého historického povědomí se ale nedostala.

Avšak zpět k otázce bránit se, nebo ne? Abychom se mohli bránit, musel by na nás někdo zaútočit. V tomhle se odstup času ukázal jako výhodný spojenec. Mnohé totiž nasvědčuje tomu, že k otevřenému válečnému střetu nebyla v době „Mnichova“ vůle nejen z naší strany, ale ani ze strany hitlerovského Německa. Dokumenty dokazují, že k válce nebyla připravena nejen Československá, ale ani německá armáda. Není to proto možná jen zdání, ale fakt, že Německo, od něhož se útok všeobecně očekával, dalo v září 1938 přednost politickému řešení a poprvé – a dodejme, že opravdu naposledy – se rozhodlo dohrát riskantní hru o svých „opravdu posledních požadavcích“ až do konce.

Tato myšlenka není nijak revoluční, ale jako každá jiná i ona s sebou nese známý dotaz – co by bylo, kdyby…? Zaútočil, nebo by Hitler nezaútočil, kdybychom mnichovský, mějme na paměti, že mezinárodní, diktát odmítli? A zase jsme u hypotéz. Německo by vědělo, že Francie a tím spíše Anglie by do případného konfliktu nijak nezasáhly, vždyť „na vině“ by bylo Československo, které odmítlo za cenu vlastní potupy mírové urovnání. Ale stačilo by to přimět německou generalitu k rozkazu k válce ještě zdaleka ne tak dobře připravené armády proti početně sice slabší, ale poměrně dobře vyzbrojené Čsl. armádě? Kdoví?

A zrovna tak se to má s desítkami dalších teorií, pravd, polopravd i docela jasných mýtů.

Beneš nebyl kapitulant a „mnichovanství“ nebylo vlastní zdaleka všem

Předesílal jsem, že pohled na sedmdesát let staré události jsou a ještě nějakou dobu asi budou ryze subjektivní. Takový musí nutně být třeba i pohled na roli tehdejšího československého prezidenta Edvarda Beneše. Osobně se přikláním k názoru, že on sám byl jednou z největších obětí „Mnichova“ a že to byla událost, která ho silně poznamenala a nálepku kapitulanta, kterou dostal hned po „Mnichovu“, v sobě nosil až do smrti. Je to prostě tak, že Edvard Beneš, jehož zásluhou bylo Československo asi jako jediné v Evropě připraveno čelit Hitlerovi, byl a u mnohých stále ještě je vydáván téměř za hlavního viníka mnichovské katastrofy.

Podobně se to má s dalším „mnichovským mýtem“. Všeobecně se říká, že podrobení se mnichovskému verdiktu znamenalo nenapravitelné škody na morálce národa a stalo se příčinou všeho zlého, co naši zemi následně postihlo, tedy třeba okupace, nástupu komunistů, osmašedesátý rok a tak podobně. Odhlédneme-li od faktu, že nikdo neví, co by přinesl odlišný vývoj, tedy případná obrana, je všeobecně rozšířená teorie postavena jen na přáních a na faktech vytržených ze souvislostí. Oporu ve skutečném historickém základě totiž nemá. Stačí připomenout rozšířené přesvědčení o masové kolaboraci a minimálním odboji v okupovaných českých zemích. Tohle tvrzení nemá šanci obstát tváří v tvář historické realitě. Již v roce 1939 se totiž zrodil rozsáhlý odboj, který přes vážné ztráty vytrval až do osvobození, což byl vzhledem k tomu, že žádný jiný národ a žádná jiná země v Evropě nebyly za II. světové války tak dlouho okupovány, že tuto zemi dělila od zahraničních odbojových center největší vzdálenost anebo že Češi a Slováci měli historicky minimální zkušenost z odbojové práce, více než úctyhodný výkon. Není jistě náhodou, že ztráty důstojnického sboru bývalé Československé armády patřily v boji proti nacismu mezi Spojenci k nejvyšším, což ale česká společnost stejně jako v případě bojů z let 1938 a 1939 odmítá vzít na vědomí.

…

Těžko odhadnout, kolik času bude ještě třeba, než pro nás téma Mnichova roku 1938 přestane nosit osudovou nálepku. Možná nikdy a možná už jen za několik let. Myslím si, že člověk je už tak nějak zařízen, že se má spíše dívat dopředu, byť to zpětné zrcátko je taky hodně důležité. Jenže to „čelní sklo“ je přece jen důležitější…