Na tehdejší úřady se s žádostí o povolení demonstrace obrátilo pět subjektů. Charta 77, Hnutí na obranu lidských práv, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Nezávislé mírové sdružení a České děti. Tato vesměs opoziční hnutí žádala o povolení shromáždění při příležitosti 40. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. K překvapení všech jim bylo vyhověno. Pravda, povolení neplatilo pro zamýšlené Václavské náměstí, ale pro plochu mnohem menší a tak trochu stranou centra. Přesto se mnohým, kdo tu dobu zažili, zdálo neuvěřitelné, že na Škroupově náměstí budou moci uvidět a uslyšet třeba Václava Havla, kterého znali snad jen z vysílání Rádia Svobodná Evropa, či že po dlouhých letech téměř zapomnění jim Marta Kubišová do mikrofonu zazpívá národní hymnu.
Je nutné předeslat, že v tomto případě vůbec nešlo o nějaký postupný ústup tehdejší komunistické moci. I to se sice mnohým zdálo, zvláště když věděli, jak krok za krokem získává opozice v sousedním Polsku a i Maďarsku půdu pod nohama. Pro Československo roku 1988 to neplatilo, vždyť v něm i ruské slovo „perestrojka“, se kterým přišel tehdejší generální tajemník sovětských komunistů Gorbačov, bylo pomalu protistátní!
Tak proč najednou takový obrat? Za ním je nutné hledat jméno tehdejšího francouzského prezidenta. François Mitterrand byl prvním mužem francouzské republiky, který se rozhodl přijmout pozvání a socialistické Československo navštívit. Měl však podmínku. Během jeho návštěvy ustanou perzekuce opozice a on si bude moci k sobě na francouzskou ambasádu pozvat, koho uzná za vhodného. Zda souhlas doprovázelo skřípání zubů tehdejších mocných, známo není, ale ona prosincová trochu pozdní snídaně na francouzském velvyslanectví v Praze se stala disidentskou legendou.
Tisíce odvážných
Podle tehdejších agenturních zpráv přišlo na Škroupovo náměstí 1800 lidí. To byla oficiální čísla publikovaná tiskem a připomenutá i v krátkém televizním zpravodajském šotu. Podle policistů v civilu, kteří akci bedlivě monitorovali, se těch lidí na nevelké náměstí nakonec vešlo asi pět tisíc. Do jisté míry šlo o odvážné muže i ženy. Je nutné si totiž uvědomit, že pokusy o demonstrace v srpnu a v říjnu byly v Praze razantně rozehnány, organizátoři byli perzekvováni a mnozí prostí účastníci pocítili problémy. Lidé té doby byli natolik zkušení, že tušili, že ačkoli je demonstrace oficiálně povolena, budou fotografováni a filmováni a že tyto záznamy mohou být proti nim použity prakticky kdykoli.
Přesto lidé na náměstí dorazili v hojném počtu. Na místě samém poté vyslechli projevy Václava Havla, Ladislava Lise, Václava Malého a dalších. V těch vystoupeních zazněly věty vyjadřující naději, že vedení státu ustupuje od násilného potlačování opozice. Před závěrečnou hymnou, kterou zazpívala Marta Kubišová, účastníci manifestace schválili deklaraci vyzývající k dodržování lidských práv, uznání činnosti pro nezávislé skupiny a propuštění politických vězňů.
Stalo se to v den, kdy do 17. listopadu 1989 chybělo ještě 342 dnů…