Rok předtím totiž došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, při němž Vídeň nevyhověla žádosti zástupců českého národa o určitou samostatnost v rámci monarchie. Slavnost se tedy stala příležitostí k politickému protestu se slovanským podtextem.

O stavbě Zlaté kapličky či národního chrámu, jak se českému divadlu od začátku říkalo, začali čeští vlastenci uvažovat na podzim 1844. Dlouho se hledalo vhodné místo a padaly různé návrhy. Jedním z těch častějších byl Dobytčí trh (Karlovo náměstí) nebo samotné centrum Koňského trhu (Václavského náměstí).

Nakonec se však našlo zcela jiné řešení. A svým způsobem geniální. Parcela u Vltavy se nacházela v polovině přímky spojující Vyšehrad s Pražským hradem, přímo naproti posvátnému vrchu Petřín a nad vodami řeky, v níž se bude divadlo odrážet jako v zrcadle. Zároveň to ovšem bylo místo stavebně velmi náročné, protože se muselo vyřešit prosakování spodní vody a stavba se ze souvisejících technických důvodů výrazně prodražila. Architekt Josef Zítek budovu Národního divadla navrhl ve stylu italské renesance, a tím se naši předci oficiálně přihlásili k návratu k antickému ideálu chrámu múz.

Ke kameni kámen

Těžko už někdo zjistí, kdo přišel s nápadem, aby základy budovy Zlaté kapličky tvořily balvany z různých památných míst země. Původně se počítalo s jediným základním kamenem z Řípu, posvěceným pověstí o praotci Čechovi. Na Řípu byl mohutný, šestitunový čedičový balvan vylomen 5. dubna 1868. Kameníci do něj vytesali nápis Ze Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.

Desátého května se na vrcholu Řípu sešlo dvacet tisíc lidí; pak byl mohutný kvádr naložen na vyzdobený vůz, který táhly tři páry bílých koní, posléze putoval přes Vltavu na lodi a Praha jej vítala před Poříčskou branou.

Mezitím se ovšem přihlásila další významná místa: Blaník, Radhošť, Vyšehrad, moravský Hostýn, Žižkov, Svatobor u Sušice, Branka u Náchoda, Boubín, Zlatý kůň, Trocnov, Prácheň u Horažďovic, domažlický Čerchov, Buchlov, Lipník, Helštejn, Doudleby…Ti všichni chtěli, aby se i jejich kameny ocitly v základech budovy, neboť mají stejnou důležitost. Z jihomoravského Podivína zase poslali cihlu, kterou uhnětli z tamní hlíny a vody ze studánky, kde podle pověsti křtil samotný Cyril, druh Metodějův.

Doprava každého kamene se stala svátkem. Některé přicestovaly po železnici, jiné vorem po Vltavě, další přivezly ověnčené koňské potahy. Byly to triumfální jízdy, provázené spontánním jásotem a zpěvem. Balvany byly ozdobené nápisy a květinami, spolu s nimi jeli sokolové, krojovaní členové různých vlasteneckých spolků a na staveništi v Praze je čekali „otcové“ národa František Palacký, F. L. Rieger a další. Zněly písně Kde domov můj a Hej, Slované. Odhaduje se, že kamenů mohlo být celkem čtyřiadvacet.

Svatojanská pouť

Datum slavnosti k položení základních kamenů nebylo vybráno náhodně. Na 16. květen připadaly oslavy sv. Jana Nepomuckého, kdy se lidé tradičně účastnili svatojanských poutí. Ale roku 1868 se už v předvečer církevního svátku konala v Praze velká regata na Vltavě, která ohromila dosud nevídaným ohňostrojem. Hořely pochodně, na pramicích svítily lampiony, přímo na lodích hráli hudebníci symfonické a vokální skladby…

Druhý den se pak vydal průvod od Invalidovny v Karlíně přes celou Prahu až na staveniště. Hovoří se o 150 000 až 200 000 účastnících! Z parcely už dávno zmizela budova někdejšího skladu soli čili solnice a na jejím místě byl postaven dřevěný altán s bílou plátěnou kopulí, na stole připravena zakládací listina a džbánek s vodou z cyrilské studánky, aby se mohla rozdělat slavnostní malta.

Slavnost zahájil svým projevem liberálně demokratický politik dr. Karel Sladkovský a po projevech dalších osobností (F. L. Riegra, J. E. Purkyněho, J. Wenziga za Uměleckou besedu, architekta Josef Zítka, hraběte Jana Harracha za Matici českou, J. Huleše za Hlahol, skladatele Bedřicha Smetany, či herce Josefa Jiřího Kolára) se přistoupilo k slavnostnímu poklepání na základní kámen.

Jako první se kladívka chopil František Palacký a prosil Boha, aby požehnal této svatyni národa, pak zazněla píseň Kde domov můj, listina byla vložena do kovového pouzdra, připojen návrh stavby divadla, pamětní peníz, hrudka malty a úlomek z kamenného sedátka z Husova kostnického vězení, časopisy, listy, brožury… Pamětní schránku pak zástupci národa vložili do žulového kamene z Louňovic u Českého Brodu, v němž byl vyhlouben potřebný otvor. Následně deset zedníků ve slavnostních úborech začalo spojovat maltou všechny balvany.

Slavnost završila v odpoledních hodinách lidová veselice na Letné. Majitelé pivovarů, kaváren a pivnic dali k dispozici své prostory ubytovací komisi, vojenský velitel Čech kníže Montenuovo půjčil 3500 pokrývek a 1300 slamníků, dalších 700 žíněnek zapůjčila hradčanská věznice, něco se koupilo, něco pronajalo, aby měli všichni účastníci kde hlavy složit…

Zdroje: Miroslav Ivanov: Požár Národního divadla, Aleš Česal, Otomar Dvořák: Utajené dějiny Čech,www.horydoly.cz