Na počátku byly volby

Stojí za to zopakovat si výstižné přirovnání a připomenout scénu ze skvělého Svěrákova filmu Obecná škola. Určitě si vzpomenete, že Svěrák v roli Součka jede se třídou a jejím třídním Igorem Hnízdem v podání Jana Třísky na výlet k československým předválečným opevněním. A tam vedou řeč. Hnízdo říká, že na vítěze voleb tipuje komunisty. Souček opáčí: Já taky, a proto jim hlas nedám. Voni nemaj špatnej program. Koukněte. Jsme proti zavádění kolchozů a proti jakýmkoli formám násilného združstevňování. Komunisté jsou pro zdravý rozvoj řemesel, živnosti a maloobchodu. Pak ještě vysvětlí, jak vždycky podporuje ty menší strany, aby měly víc hlasů, aby to bylo na politický scéně vyrovnaný, strany měly strach, že se to v příštích volbách přehoupne, a zbytečně se nenaparovaly.

O jakých to volbách pánové ve filmu mluvili? O volbách do Národního shromáždění v roce 1946. Situace se před nimi měla následovně:
Po válce se 5. dubna 1945 konalo zasedání v Košicích, kde byl přijat program nového společného státu a vymezila se opatření pro jeho restituci. Komunistům se podařilo prosadit většinu svých představ, protože už na předchozích jednáních v Moskvě zatlačili ostatní strany do defenzívy. K tomu posloužilo obviňování ostatních z podílu na Mnichovském diktátu a vyzdvihování vlastních i sovětských zásluh v boji s nacismem.

Základem politické moci v zemi se stala Národní fronta, jakási nucená koalice všech stran, které si činily nárok navázat na svou tradici z první republiky a byly spojeny s protinacistickým odbojem. Z ní se rekrutovali členové vlády. Zákonodárná moc ještě neexistovala, dočasně ji nahradily prezidentské dekrety.

Členy NF byly tyto hlavní strany:

V Čechách a na Moravě:

  • Komunistická strana Československa (KSČ)
  • Československá strana národně socialistická (ČSNS)
  • Československá strana lidová (ČSL)
  • Československá strana sociálně demokratická (ČSSD)

Na Slovensku:

  • Komunistická strana Slovenska (KSS)
  • Demokratická strana (DS)

Jak je vidět, komunisté se dokázali prosadit na českou i slovenskou scénu a získali tak výhodu oproti ostatním. Také je zřejmé, že zejména v Čechách fakticky neexistovala pravicová strana. Komunisté je předem vyšachovali z Národní fronty a oslabili tak pravicové voličské spektrum.

Komunisté před volbami získali velkou podporu. Volby do Národního shromáždění v roce 1946 však byly víceméně demokratické a skončily pro společný Československý stát následovně: Ze tří set mandátů získaly KSČ+KSS 114 mandátů, ČSNS 55 (mezi nimi Milada Horáková), ČSL 46, DS 43, ČSSD 37, ostatní 5.

Z toho je zřejmé, že lidé prostě komunisty volili. A hodně. Příčin, které to způsobily, bylo mnoho. Stručně ty základní:

  • Válka a vděk osvoboditelům (zejména Rudé armádě)
  • Benešův příklon ke Stalinovi v průběhu války
  • Mnichov, nedůvěra v západ
  • Nespokojenost s politikou První republiky, která nebyla zdaleka tak ideální, jak se dnes často myslí
  • Program komunistů, který nebyl špatnej
  • Nedostatek zkušeností s komunistickou stranou, důvěra v nového hráče na scéně
  • Povinnost volit a bílé lístky
  • Podcenění situace ostatními stranami, které před volbami ustupovaly komunistům na mnoha frontách, a falešně doufali, že se po volbách vše vrátí k normálu
  • Některé kroky Národní fronty (vyvlastňování německého majetku a jeho rozdělování, pozemková reforma) byly interpretovány jako pozitivní zásluha komunistů

Komunisté na tom pracovali dlouho

Někteří komunisté se dlouhodobě, už během druhé světové války, připravovali na převzetí moci v zemi, a to i cestou násilí (třeba Krčmaňská aféra, což byl pokus o atentát na tři nekomunistické ministry; připravován s vědomím Pražského vedení KSČ; při vyšetřování byly objeveny tajné komunistické sklady těžkých kulometů, automatických i obyčejných pušek a ručních granátů). Získávali do svých řad občany žijící v tristních materiálních podmínkách, ti byli snadno manipulovatelní k cestě k lepším zítřkům, na které měly padat hlavy bohatých a inteligentních.

Je také třeba vědět, že do řad KSČ za války pronikali lidé z jiných stran ve snaze rozrušit toto uskupení. Po válce tito vetřelci v KSČ zůstali jako v úkrytu a vstupovali do ní další lidé ze stran, kterým po roce 1945 hrozilo postižení ve smyslu Benešových dekretů, například z úřednicky zaměřené Vlajky.

Tak se složení této strany stalo velmi pestré. Převládl v něm úřednicky zaměřený proud zbrojící zejména proti tzv. novým pořádkům první republiky a proti sedlákům. Režim se také často zbavoval odpovědnosti za své skutky byrokratizací, kde každé rozhodnutí prošlo velkým počtem rukou a přitom nemělo jasného autora. Osobní zájmy, bezpráví a jednání odporující jak tehdejší, tak pozdější Ústavě byla schovávána za údajné vyšší zájmy, za údajné pokyny od ústředí, od Moskvy a od stalinistického Sovětského svazu. Klam a neúcta k pravdě se staly prostředkem k nastolení totalitní moci KSČ a k jejímu udržování.

Pluralitní činnost politických stran a svobodné volby byly nahrazeny diktátem a řídící činností akčních výborů Národní fronty, složených z členů KSČ. Postupně se podařilo komunistům ovládnout četnictvo, policii, tehdy se ji už říkalo Sbor národní bezpečnosti, armádu i dělnické organizace. Druhého 2. července 1946 se tehdejší předseda Komunistické strany Československa a pozdější prezident Klement Gottwald stal předsedou vlády. Komunisté využívali poválečného chaosu a radikalismu obyvatelstva, a postmnichovského zklamání i nerozhodnosti nemocného prezidenta Edvarda Beneše.

Po vítězných volbách

Buď jak buď, ve volbách komunisté poměrně výrazně vyhráli. Sestavili vládu v čele s Gottwaldem a nenápadně, avšak intenzivně, začali pracovat na získávání větší moci. Vládli sice stále v duchu jednotné Národní fronty, ale mohli naplno uplatňovat svůj vliv na jednotlivých postech.

První vlaštovku představoval pokus vyměnit soudce Národního soudu, následovaly mimo jiné přípravy vzniku lidových milicí, změny v průmyslu, zemědělské zákony, odmítnutí Marshallova plánu (s důrazným doporučením Moskvy) či milionářská dávka. Neustále se stupňovaly požadavky na znárodňování. Komunisté se také snažili dosazovat své stoupence, kam to jen šlo. Nutno dodat, že úspěšně. Blížil se...

Únor 1948

Třináctého února 1948 ministr vnitra Nosek svévolně vyměnil několik velitelů SNB za loajální komunisty. Demokratické strany požadovaly vysvětlení, ale ministr nereagoval. Začala vládní krize, v dějinách stojí, že ji vyvolalo usnesení o Bezpečnosti.

Příslušník SNB. V té době sedělo ve vládě 26 lidí: dvanáct z nich, členové demokratických stran, se rozhodlo ukvapeně podat demisi a požadovat vznik úřednické vlády. To sice bylo možné, ale zrovna tak se menšina vlády dala dle Ústavy ve funkci nahradit. Ona dvanáctka se dopředu neporadila ani s Benešem, ani se nedomluvila na jednoznačné podpoře se zbývajícími nekomunistickými kolegy, především se sociálními demokraty či Janem Masarykem. Prezident Beneš chtěl zachovat jednotnou Národní frontu a úřednickou vládu coby řešení odmítl. Gottwald začal tvrdě prosazovat svůj záměr ministry nahradit a pokračovat ve své vládě. V průběhu osmi dnů vládní krize komunisté ustavili lidové milice, zmobilizovali armádu, SNB zatýkala odpůrce. Prezident se ocitl pod ohromným tlakem odborů, který vrcholil generální stávkou. Prezident Beneš pak 25.února 1948 přijal demise a jmenoval nové ministry na Gottwaldovo doporučení.

Na místních národních výborech a okresních národních výborech došlo k výměně členů a dosazení zástupců z řad KSČ. Jim pak podléhalo místní četnictvo, které bylo personálně přetvořené na SNB, podřízené KSČ.

Následně byla 11. března 1948, jeden den po dosud nevysvětleném úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda, 9. května přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku a 30. května proběhly volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty. Druhého června ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Beneš a 14. června byl jeho nástupcem zvolen předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald. Vznikla nová vláda, jejíž předsedou byl Antonín Zápotocký.

Časový sled událostí

Jak jsme už uvedli, zasedalo v tehdejší vládě 26 ministrů. Devět komunistických, tři sociální demokraté, dvanáct tzv. nekomunistických nebo buržoazních příslušníků dalších stran a dva nestraníci.

Už v roce 1947 bylo ve vládě mnoho sporů na hranici vládní krize, k nimž přispívala také rostoucí nejistota komunistů ohledně vítězství v příštích volbách, které měly být v květnu 1948, a posílení antikomunistického křídla v sociální demokracii. Od počátku roku 1948 napětí ještě dále vzrůstalo. Nejprve v diskusích o zákonu O trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy, a také o zvýšení platů státních a veřejných zaměstnanců.

Pro další vývoj událostí byly důležitým bodem sporu změny ve velitelství tehdejší policie - Sboru národní bezpečnosti (SNB). Ty byly reakcí komunistického ministra vnitra Václava Noska na požadavky nekomunistů, aby byly vyšetřeny politicky motivované případy (Krčmaňská aféra, Mostecká aféra). Třináctého února 1948 vláda proti vůli komunistů přijala usnesení, které mělo těmto změnám zabránit.

17. února (úterý)
Začátek vládní krize. Vláda má projednávat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání Bezpečnosti komunisty, která souvisela s usnesením vlády z 13. února 1948, ale předseda vlády Gottwald to odmítá z důvodu nepřítomnosti ministra vnitra. Ministři za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu (tři nekomunistické vládní strany) plánují v případě, že usnesení vlády nebude splněno, podat demisi. Spoléhají na podporu sociálních demokratů a na značné pravomoci prezidenta. Ten mohl jmenovat úřednickou vládu a vypsat předčasné volby, případně demisi odmítnout.
Gottwald informuje Beneše o úmyslu nekomunistických stran ustavit úřednickou vládu, Beneš to odmítá a prohlašuje, že v případné nové vládě budou představitelé všech stran. Ústřední výbor KSČ vyzývá pracující lid k ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci a vyhlašuje pohotovost v pražské Státní bezpečnosti, zpravodajských odborech a u několika pohraničních vojenských pluků.

18. února (středa)
Na zasedání užší komise Národní fronty odmítá Gottwald jako její předseda jednat o vnitřních poměrech této organizace a situaci ve vládě. Tři nekomunistické strany se rozhodují bojkotovat schůze vlády, dokud nebude provedeno usnesení vlády ze 13. února. Sociálně demokratická strana je pro smír a zachování Národní fronty. Prezident jednal s národními socialisty a podle jejich vyjádření podpořil provedení vládního usnesení z 13. února. Dále byl údajně informován o plánované demisi, ale to později popírá.

19. února (čtvrtek)
V nekomunistických vládních stranách probíhají mnohá jednání, z kterých vyplývá stále jednoznačnější rozhodnutí podat demisi ministrů. Komunisté se snaží přesvědčit sociální demokraty ke změně postoje k usnesení o Bezpečnosti a ke společnému vytvoření většinové levicové vlády, ti však odmítají. Nekomunističtí ministři hodlají znovu vyžadovat na vládě splnění sporného usnesení a v případě, že se tak nestane, ihned podat demisi. Zpráva o tomto rozhodnutí je tajně doručena Gottwaldovi. Gottwald informuje prezidenta, že nekomunističtí ministři chtějí rozbít vládu. Beneš odmítá úřednickou vládu a slibuje, že v případné nové vlády bude předsedou opět Gottwald. Československá vládní krize začíná budit pozornost v zahraničí. Do Prahy přilétá náměstek sovětského ministra zahraničí Valerian Zorin, americký velvyslanec Lawrence Steinhardt přerušuje svůj léčebný pobyt a vrací se do funkce.

20. února (pátek)
Na plánovanou schůzi vlády se dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Gottwald od ministrů za Československou stranu národně socialistickou dostal jen dva formální písemné dotazy na splnění vládního usnesení. Na první z nich rovněž písemně odpověděl, že o záležitosti se bude teprve jednat. Ministři tří nekomunistických vládních stran podávají demisi a informují o tom ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten ji odmítá. Sociální demokraté trvají na tom, že nepodají demisi, ani se nepřipojí ke komunistům. Prezident republiky tedy dostává zprávu jen o demisi ministrů tří stran. Gottwald jedná s prezidentem a navrhuje mu přijetí demise a následné doplnění vlády podle komunistického návrhu. KSČ na svou podporu plánuje svolat velkou demonstraci na Staroměstském náměstí.

21. února (sobota)
Proběhla komunistická demonstrace na Staroměstském náměstí. Komunisté vyzývají k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty. Souběžně proběhlo několik o mnoho menších demonstrací ostatních stran, avšak jejich představitelé se snažili svoje členy spíše uklidnit. Prezident republiky byl vystaven nátlaku představitelů dělnického hnutí, kteří na něm písemně vyžadovali splnění Gottwaldových návrhů. Přijal také delegaci odborářů z demonstrace, kteří mu sdělili, že se musí podrobit vůli lidu. Komunisté začínají vytvářet vlastní ozbrojené složky - Lidové milice. Budují se také Akční výbory Národní fronty, jejichž členové nejsou voleni, ale jmenováni. Jejich činnost směřující k očistě veřejného života od nekomunistů bude později zlegalizována zvláštním zákonem.

22. února (neděle)
Konal se sjezd závodních rad, kde všechnu iniciativu převzali komunisté. Výsledná rezoluce vyslovila podporu Gottwaldovi, požadovala další znárodňování a schválila vyhlášení jednohodinové generální stávky na 24. února. Komunisté se stále snaží přimět sociální demokracii ke společnému vstupu do nové vlády. Prezident oznamuje, že je připraven demisi ministrů přijmout. Na základě smyšlené zprávy o údajném nebezpečí ozbrojeného puče jsou zatýkáni političtí odpůrci KSČ, ozbrojují se Lidové milice a konají se prohlídky ve stranických sekretariátech. Na příkaz ministra vnitra jsou v Praze hlídány mosty, strategické budovy a rozhlas a přijíždějí vojenské síly z pohraničních oblastí. Sovětské komunistické noviny Pravda uveřejňují text podporující československé komunisty v jejich úsilí.

23. února (pondělí)
Státní bezpečnost (policie) zatýká příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi. Lidové milice se dále vyzbrojují, probíhají akce směřující k omezení činnosti nekomunistických stran. Akční výbory vyzývají nekomunistické ministry k odchodu z ministerstev. Sociální demokraté se odmítají vyjádřit ke své účasti ve vládě, ale podporují znárodňování. Provádějí se domovní prohlídky. Představitelé nekomunistických stran stále prohlašují, že věří ve smírné vyřešení krize s pomocí prezidenta Beneše. Prezident se snaží přimět Gottwalda k udržení staré Národní fronty, ten však odmítá. Beneš trvá na svém stanovisku a informuje ministry národně socialistické strany, že komunistickému nátlaku neustoupí. Prezidenta podpořil průvod více než deseti tisíc národně socialistických vysokoškoláků a jejich příznivců, kteří se vydali na Pražský hrad.

24. února (úterý)
Ve 12 hodin začala generální stávka, které se zúčastnilo 2,5 milionů pracujících. Měla pomoci prosadit sociální a ekonomické požadavky. Byli zatčeni další funkcionáři národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčního výboru, a přestaly vycházet stranické noviny Svobodné slovo. V lidové straně byl akční výbor vytvořen a převzal kontrolu nad deníkem Lidová demokracie. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociální demokracie a následně Lidový dům. Pod tímto nátlakem se strana rozhodla k účasti v budoucí Gottwaldově vládě. Když potlačili odpor politických stran, soustředili komunisté svůj nátlak na prezidenta. V dělnickém hnutí organizovali podepisování rezolucí požadujících přijetí demise ministrů a vyhrožovali další generální stávkou.

25. února (středa)
Komunisté činí další kroky k nahrazení Národní fronty, ustavuje se Ústřední akční výbor Národní fronty. Účastní se také sociální demokraté, významné osobnosti, odbory. Představitelé národních socialistů chtějí jednat s prezidentem, ale ten je nepřijímá. Od komunistů dostává listinu nové vlády a slibuje učinit rychlé rozhodnutí. Komunisté pokračují v nátlaku a od rána připravují velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se má v případě prezidentova odporu přesunout na Hradčany. V pohotovosti je šest tisíc ozbrojených členů Lidových milicí. V 16:30 odpoledne prezident krátce jedná s Gottwaldem. Oznamuje, že přijímá demisi ministrů a souhlasí s doplněním vlády podle Gottwaldova návrhu.
Gottwald uvědomuje vedení KSČ a odjíždí oznámit událost davu na Václavském náměstí. Ve večerních hodinách proběhla přehlídka Lidových milicí a útvarů pohraniční stráže. Jediným viditelným odporem proti komunistickému postupu byla demonstrace, pochod asi pěti tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů. Přes odpor Lidových milicí se jim podařilo projít na Pražský hrad. Mnoho jich bylo pozatýkáno, uvězněno, mnozí pak museli opustit školy. Prezident je nepřijal.

Citace z projevu Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí 25. února 1948
Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.
Zvukový záznam: Projev Klementa Gottwalda (soubor MP3)

Některé mezinárodní souvislosti

J. V. Stalin okázale rozpustil Komunistickou třetí internacionálu a místo o vývozu revoluce pár měsíců mluvil o vlastenecké válce, mírových cílech a budoucí mírové spolupráci, o právech, svobodě a ochraně malých národů. Na Západě se hned rozšířila z dnešního pohledu neuvěřitelná víra, že bolševický režim není nebezpečný pro evropskou civilizaci a její společenské uspořádání. Podle českých pamětníků vlna rusofilství v Anglii zasáhla všechny od dělníků až po sněmovnu lordů a britská vláda v roce 1942 uzavřela se Sověty na dvacet let spojeneckou smlouvu. Edvard Beneš tehdy znal deklarovaný nezájem demokratických velmocí o budoucí osud Československa, proto také spěchal se smlouvou se Sověty.

Prezident Beneš s manželkou Hanou. Jan Masaryk o smlouvě v roce 1944 napsal: Jsme ovšem s Rusy dohodnuti, nebudou se nám do vnitřních věcí míchat a naše demokracie začne tam, kde v roce 1938 přestala. Byl zbytečným člověkem na místě vicepremiéra a ministra zahraničí, jestliže nepočítal s porušením smlouvy - dvacáté století bylo stoletím mnoha nedodržených závazků! Například Prusko garantovalo věčnou neutralitu Belgie a přece náčelník pruského generálního štábu von Schlieffen v roce 1905 naplánoval vpád do Belgie. Plán provedl císař Vilém II. a marné byly snahy stíhat ho jako válečného zločince.

Po válce se pokrokové Učení opět vytáhlo na denní světlo a zbavilo pachu naftalinu, jak napsal Alexandr Solženicyn. I u nás vítězilo právo Čeky, vycházející z přesvědčení, že její ideologie je nejsprávnější na světě a je jí možno zaštítit kdejakou svévoli. Nekomunističtí politici z toho dodatečně začali vinit občany: Naši občané - voliči, v roce 1946 zapomněli, že smlouva nebo program mohou být plněny, hájeny a jakékoliv jejich porušování znemožněno, stojí-li za nimi demokratická většina ochotná bránit se všemi prostředky… Tam začal soumrak čs. demokracie a naše národní tragedie.

Měl ale tehdy občan důvod bránit demokracii všemi prostředky proti bolševikům, když na její obranu burcovali jen bolševici? Dr. Hubert Ripka i dr. Prokop Drtina byli zkušení odbojáři z Londýna, ale v čase Února už zbytečnými lídry, kteří nechápali situaci. 23. února 1948 dr. Ripka odmítl zprávy o nebezpečí jako ženské paniky a ujišťoval: Komunisty držíme v hrsti. 24. února 1948 dr. Drtina tvrdil na zasedání ústředního výboru své strany, že nejdůležitější záruka bezpečnosti a nejpevnější jistota spočívá v úzké spolupráci se SSSR. Mnozí profesionální politici prohlédli až v exilu či ve vězení.

Převrat nebo politické převzetí moci?

Události těchto tří let by se klidně daly interpretovat tak, že KSČ vyhrála na základě kvalitního programu demokratické volby, v roce 1948 postupovala přesně podle Ústavy, a tak zaslouženě získala jednobarevnou vládu. A skutečně na to tak dnešní členové KSČM nahlížejí. Jenže se dá také namítnout, že volby vyhrála kampaní tak lživou, že to už nikdy nebude mít obdoby, a poté postupovala mnohdy v rozporu s ústavou či platnými zákony. Samotný akt převzetí moci pak vyprovokovala skandálním postupem.

Dnes už však převažují hlasy, že se v únoru 48 jednalo o puč. Hlavní nezákonné postupy jsou mnohými zastánci tohoto pohledu jmenovány tyto:

  • Ozbrojení vlastních polovojenských jednotek (Lidové milice),
  • obsazení redakcí a tiskáren nekomunistických novin a zabránění jejich vydávání,
  • brutální rozehnání studentské demonstrace na podporu prezidenta Beneše policií.

Jiný pohled je takový, že Únorový puč nebyl pučem v pravém slova smyslu. Nebyl reálně splněn jeden ze základních atributů, nedošlo k násilnému převzetí moci pomocí ozbrojených složek.

Klement Gottwald. Je nutné si ale uvědomit, že komunisté během celé vládní krize disponovali velkým počtem ozbrojených sil. K okamžitému zásahu byly připraveny oddíly Bezpečnosti, Lidových milicí, pohraničních pluků, na Slovensku byli aktivováni partyzáni ze Svazu slovenských partyzánů (připraveni táhnout na Prahu). Komunisté tak měli ve zbrani tisíce lidí. Je zřejmé, že v případě potřeby by tyto ozbrojené síly neváhali pro prosazení svých zájmů okamžitě použít.

Komunisté během svého postupu k absolutnímu uchopení moci neváhali porušovat ústavu, platné zákony, nerespektovali usnesení vlády, porušovali zásadní principy demokratického státu. Již od konce války budovali své pozice v bezpečnostních složkách, až je zcela ovládli. Vytvářeli sítě agentů, informátorů a tajných členů KSČ v ostatních stranách NF s cílem je ovládnout.

Během vládní krize pak nepokrytě přistoupili k politickým čistkám, propouštění ze zaměstnání, omezovali svobodu tisku a shromažďování, zatýkali funkcionáře ostatních stran atd. Velkou roli v tomto procesu sehrály Akční výbory NF, které byly vytvořeny zcela protizákonně a jejichž činnost byla v naprostém rozporu s ústavou. Totéž platí o vytváření Lidových milicí jako ozbrojené složky jedné politické strany. Tyto aspekty zcela jasně určily charakter převzetí moci komunisty jako protiústavního puče.

V rámci ústavy proběhlo technicky pouze vyřešení vládní krize. Ministři podali demisi, prezident ji přijal a doplnil vládu podle návrhu jejího předsedy. Vláda následně získala důvěru v parlamentu. Formálně šlo vše podle ústavy. Prakticky však všechny tyto kroky, především pak rozhodnutí prezidenta Beneše přijmout demisi ministrů, proběhly v atmosféře zastrašování, represí a politické zvůle ze strany komunistů.

Únorový komunistický puč proběhl jakousi pololegální cestou bez krveprolití a masových zatýkání. Opravdový bolševický teror byl však rozpoután brzy po únoru 48 a jasně tak ukázal, jací lidé a jaká ideologie se dostali k moci.

Zdroj: http://myego.cz/blog/eles , www.svedomi.cz , Wikipedia, Totalita a další