Tak jako nic nevzniká samo o sobě na zelené louce, nedošlo jen tak k rozpadu rakousko-uherské monarchie, k vytvoření zcela nové mapy Evropy a vzniku nových samostatných národů.
Válka, jako katalyzátor
Vypuknutím první světové války v roce 1914 došlo k odsunutí národnostní otázky v Rakousko-Uhersku do pozadí. To vedlo české politiky k prosazování samostatnosti před federálním uspořádáním monarchie. Po počátečních represích zůstávali čeští politici doma pasivní a snažili se nevytvářet záminky k postupům proti nim. Naproti tomu český exil v čele s Tomášem G. Masarykem prosazoval po celou dobu války u mocností osamostatnění Československa. Tomu napomáhaly československé legie složené z dobrovolníků, kteří odmítali bojovat za Rakousko-Uhersko a Německo, čímž vytvářeli povědomí o nespokojenosti českého a slovenského národa z tehdejšího státního uspořádání.
Doma však pasivita pokračovala. Došlo to až tak daleko, že v roce 1917 kritizovali nečinnost českých poslanců spisovatelé. Nicméně domácí politici se objevili na scéně až při Tříkrálové deklaraci na počátku ledna 1918.
O co šlo? O dokument, který reagoval na zdánlivě bezvýznamné jednání o separátním míru s Ruskem, na které nebyli pozvání zástupci národů Rakousko-Uherska. Deklarace obsahovala požadavek samostatnosti a nebylo v něm ani slovo o Rakousko-Uhersku. Tím byl zahájen společný postup osamostatnění doma i v zahraničí.
Masaryk v polovině roku 1918 dosáhl příslibů uznání nezávislosti od mocností Dohody. V Paříži ustanovil prozatímní československou vládu. Mezitím se politické strany doma dohodly na vytvoření Národního výboru, který se měl připravovat na převzetí moci.
Hledal se důvod pro revoluční vystoupení. V reakci na vyvážení potravin z Česka byla vyhlášena na 14. října generální stávka. V Písku dokonce došlo k předčasnému vyhlášení samostatného československého státu. Během převratu byly strhávány symboly mocnářství z radnice a ve městě zavlály trikolóry. Vše se změnilo po příjezdu železničářů z Prahy. Řekli, že se vyhlášení republiky odložilo. Revoluční dav se rozprchl a do města byl přidělen oddíl uherských vojáků, který začal okolnosti převratu vyšetřovat.
28. říjen 1918
Toho dne zahájila v Ženevě delegace Národního výboru vedená Karlem Kramářem jednání s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem Benešem o utvoření a podobě samostatného československého státu. Mezitím doma ve stejný den, jen už v devět ráno, se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem. Podmínky obsahovaly i uznání autonomie národů Rakousko-Uherska, které si lid vyložil jako uznání nezávislosti. Tato zpráva se stala impulzem k živelným demonstracím, při nichž lid jásal v ulicích a ničil symboly Rakousko-Uherska. Navečer téhož dne vydal Národní výbor první zákon – zákon o zřízení samostatného státu československého. Týž den byli do Národního výboru přibráni 4 slovenští zástupci.
Co přinesly další dny
Následující den jednal Národní výbor s rakousko-uherským místodržitelem Juliusem Coudenhovem o faktickém převzetí moci. Výsledkem byl kompromis, když se Národní výbor přihlásil k prozatímnímu zřízení veřejné správy. Navečer se pražské vojenské velitelství pokusilo vyprovokovat s Národním výborem střetnutí. Téhož dne se němečtí poslanci usnesli vydělit ze severního pohraničí Čech provincii Deutschbőhmen a začlenit ji jako autonomní jednotku do příštího Německého Rakouska.
Ve dnech 29.–30. října se konstituovala československá státní moc v Brně, Plzni, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové, Pardubicích a na dalších místech.
Sám 30. říjen byl závěrečným dnem pražského převratu. Rakouské vojenské velitelství kapitulovalo před Národním výborem, protože maďarští a rumunští vojáci odmítli bojovat. Na Slovensku byla přijata Martinská deklarace (zmiňujeme se v samostatném materiálu), na základě které se Slovensko připojilo k českým zemím.
V Ženevě mezitím vrcholila jednání představitelů Národního výboru. Sudetoněmecký poslanec R. Lodgmann von Auen jednal s Národním výborem, který chtěl získat německé politiky na vytvoření čs. státu. Lodgmann však tuto spolupráci odmítl. Němečtí poslanci z Moravy a Slezska v čele s R. Freisslerem prohlásili utvoření severomoravské provincie Sudeteland a její připojení k Německému Rakousku.
Revoluční čas pokračoval a tvořilo se území republiky
Nový stát se nerodil snadno. Po vyhlášení samostatnosti Československa se sice konaly ve městech i v obcích oslavy, slavnostní průvody a bohoslužby, lid jásal nad nabytou samostatností i nad koncem války. Docházelo přitom k ničení státních symbolů Rakousko-Uherska, ale bohužel i k ničení věcí, které habsburskou monarchii jen připomínaly. Příklad za všechny přinesl 3. listopad v Praze. O zničení mariánského sloupu píšeme na jiném místě. V porovnání s řešením národnostních otázek však šlo o malichernosti. Velké potíže byly hlavně s německy mluvícím obyvatelstvem. V den, kdy v Praze Franta Sauer rozbil sloup, zástupci německého obyvatelstva na jižní Moravě proklamovali ustanovení provincie Deutschsüdmähren a zástupci Němců v jižních Čechách vznik provincie Bőhmerwaldgau, které měly být připojeny k Německému Rakousku.
Zatím ve Skalici byla 4. listopadu ustavena prozatímní slovenská vláda. Na Slovensko zároveň vstoupil první oddíl českého vojska.
Už 13. listopadu vyhlásil Národní výbor prozatímní Ústavu, která přenášela moc na jednu sněmovnu. Následujícího dne se konala první schůze Národního shromáždění, na níž byla prohlášena republikánská forma čs. státu, T. G. Masaryk byl v nepřítomnosti zvolen prezidentem a byla ustavena vláda v čele s Karlem Kramářem. Národní shromáždění dále přijalo zákon o zrušení šlechtických titulů a řádů a zákon o osmihodinové pracovní době.
O den později, 15. listopadu, vydala maďarská vláda prohlášení proti postupu českých jednotek na Slovensko a sama tam vyslala vojenské oddíly.
Rodící se Čs. armáda obsadila 29. listopadu Most a zahájila tak vojenskou likvidaci sudetoněmeckých provincií. 19. prosince vydalo francouzské ministerstvo zahraničí prohlášení, že Československo jako spojenecký stát má právo podržet až do rozhodnutí mírové konference území v rámci historických hranic českých zemí.
Těsně před Vánocemi roku 1918, přesně 21. prosince, se do Prahy vrátil prezident T. G. Masaryk. Při jeho triumfální cestě ho v železničních stanicích na trase do hlavního města vítaly tisíce občanů.
Na Štědrý den 24. prosince se Maďarsko podvolilo nótě Dohody o stanovení demarkační čáry na Slovensku, a tak do 20. ledna 1919 zbytek Slovenska obsadila Čs. armáda. Hned následující den zaslala čs. vláda polské vládě memorandum, které fakticky ohlašovalo vojenské obsazování Těšínska. Došlo k bojům, ty trvaly do 30. ledna, a dohoda o nové demarkační čáře byla podepsána 3. února.
Dne 25. února 1919 byl vydán zákon o okolkování bankovek Rakousko-Uherské banky a bylo zahájeno vytváření vlastní československé měny. 25. března bylo na Slovensku vyhlášeno stanné právo proti vůdcům bolševického hnutí, což bylo reakcí na vznik Maďarské republiky rad a o dva dny později překročily oddíly Čs. armády demarkační čáru s Maďarskem a zahájily intervenci proti Maďarské republice rad.
Už 16. dubna byl přijat zákon o pozemkové reformě, který rozhodl o záboru pozemkového majetku nad 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů půdy vůbec.
Tragickým dnem se stal 4. květen, tehdy zahynul při letecké nehodě Milan Rastislav Štefánik. 8. května se v Užhorodě uskutečnila porada rusínských národních rad, která potvrdila výsledek plebiscitu o připojení Podkarpatské Rusi k Československu.
20. května přešla Maďarská republika rad do protiútoku a vtrhla na Slovensko, kde byla 16. června vyhlášena Slovenská republika rad. Po bitvě u Zvolenu však musela maďarská vojska ze Slovenska postupně ustoupit a Slovenská republika rad zanikla.
28. června 1919 byla podepsána Versailleská mírová smlouva, ve které Německo uznávalo nezávislost Československa, odstupovalo mu Hlučínsko a zavazovalo se mu poskytnout na dobu 99 let svobodná pásma v přístavech Hamburk a Štětín.
10. září se uskutečnil podpis mírové smlouvy s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye. Rakousko tím mimo jiné uznávalo nezávislost a územní nedotknutelnost ČSR, zříkalo se nároků z dřívější příslušnosti čs. území k Rakousko-Uhersku, odstupovalo Československu malá území na jihu Čech (Vitorazsko) a na Moravě (Valticko).
29. 2. 1920 schválilo Národní shromáždění ústavu, která formálně prohlásila Československo za demokratickou republiku, v jejímž čele stojí prezident. Zákonodárnou moc vykonávalo Národní shromáždění, skládající se z Poslanecké sněmovny a ze Senátu.
Československý národ
Ne vše vyšlo podle předpokladů. Po vzniku Československa bylo snahou jeho zakladatelů, reprezentovaných třeba T. G. Masarykem, ale i E. Benešem či M. R. Štefánikem a mnoha dalšími vytvořit jednotný, centralisticky „národní stát“, založený na ideji čechoslovakismu, čemuž příkladem a garantem se stala Francie.
Logiku to mělo. Na území nového státu se hovořilo více než půl tuctem jazyků – česky, slovensky, německy, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími ukrajinskými nářečími, dále pak se tu užívaly jazyky jako jidiš, romština, rumunština a mnoho nářečí.
Tehdy navrhované federativní uspořádání s ochranou a integrací menšin podle příkladu Švýcarské konfederace bylo zakladateli ČSR odmítnuto. Za státní jazyk byl prohlášen jazyk československý.
Zdroj: Dějiny ČSR, Wikipedia a další