Jan Zajíc se narodil 3. 7. 1950 v obci Vítkov na okrese Opava v rodině Marty a Jaroslava Zajícových. Měl staršího bratra Jaroslava a o pět let mladší setru Martu. Honzova máma byla učitelkou na místní základní škole, kde učila český jazyk a některé přírodovědné předměty. Otec byl drogistou. Prostě taková zcela běžná rodina oněch let.

Jan Zajíc vychodil základní školu ve svém rodném městě a v roce 1965 byl přijat na Střední železniční průmyslovou školu v Šumperku. Přestože navštěvoval střední školu zaměřenou technickým směrem, rád četl a to i básně, které se později pokoušel také skládat. Rok osmašedesátý a především dění v něm, stejně jako většina, přivítal a v Šumperku se aktivně účastnil řady mítinků a schůzí, na kterých také aktivně vystupoval. Srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy odsoudil a otevřeně litoval, že jsme se vojensky nebránili. Sám se chtěl také přihlásit do případné domobrany a bránit svou zem se zbraní v ruce.

Sebeupálením Jana Palacha se nechal inspirovat. Ve škole nahlásil, že je nemocný a vrací se domů. Místo domů však odjel do Prahy, kde se u sochy sv. Václava zúčastnil protestní hladovky, která trvala do Palachova pohřbu. Během února se pak pevně rozhodl, že bude Palachova příkladu následovat. Svým rozhodnutím se mezi svými přáteli nijak netajil a svůj záměr ventiloval veřejně. Nikdo mu ale nevěřil, snad ani ti tři ze spolužáků, kteří ho 25. února 1969 doprovodili do Prahy. Ví se, že mezi nimi byli Dáša Adámková a Jan Nykl. Oba studenty po Janově činu před vyšetřovateli Bezpečnosti zachránil redaktor tehdejších Lidových novin Vlado Príkazký, který je nechal hospitalizovat v léčebně na Albertově. Tam si je také druhý den vyzvedl jeden z profesorů průmyslovky Miloslav Svatoň.

Jan Zajíc do Prahy odjel jen s kufříkem, kde měl několik dopisů a také výzvu občanům Československé republiky. Až v Praze si koupil několik lahví benzínového čističe, pastu na parkety a kyselinu. Pastou na parkety si na toaletě potřel tělo, benzínovým čističem se okolo půl druhé odpoledne v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí polil. Těsně před zapálením vypil kyselinu. Jeho záměrem bylo zapálit se a vyběhnout na Václavské náměstí. Vzhledem k množství hořlavin a vypité kyselině na to však již neměl sílu a po pár krocích se skácel k zemi a rychle zemřel. Nepodařilo se mu dostat ani z průjezdu.

Je zajímavé, že až nyní se díky Miloslavu Svatoňovi prozradilo, že jeden z dopisů, který dal Honza Dáše a Honzovi Nyklovi byl určen jeho kamarádce Evě Vavrečkové. Dopis byl zalepen, pak ho na přímluvu přítele Svatoň přece jen rozlepil. Mimo prohlášení k občanům v něm byl i lístek z úschovny na hlavním nádraží. Byl v ní uložen kufřík a v něm potřebná výbava k sebeupálení se a k tomu všemu ještě písemná instrukce. V té mimo jiné stálo: „Namaž se (myšleno pastou na parkety) a udělej to u Muzea.“ Eva Vavrečková se měla stát pochodní číslo 3 a svůj čin měla uskutečnit 8. března. Eva, před kterou dopis utajili, ale dávali na ní pozor, dramatickou dobu díky rodičům a lidí kolem sebe přežila bez úhony. Později emigrovala do Kanady, kde žije dodnes.

Jan si přál, aby byl pohřben v Praze, to však bylo zamítnuto, protože bezpečnost se obávala podobných protestů a demonstrací, které provázely pohřeb již dříve upáleného studenta Jana Palacha. Jan Zajíc byl nakonec pohřben 2. března 1969 v rodném Vítkově. Na jeho pohřeb přišly tisíce lidí.