Výstava vychází z projektu, jenž vznikl v polovině 80. let minulého století, kdy jsem na základě starých pohlednic začal fotografovat česká města, říká kurátor výstavy a zároveň jeden z autorů fotografií Jaroslav Bárta.

A hledal jsem zároveň nějaký soubor, který by odpovídal mému pohledu. Nakonec jsem našel Vilímkovu publikaci. Tato výstava je jakýmsi výtažkem z ní. Zcela záměrně jsme nevytvořili výstavu hned, ale počkali jsme deset let po vzniku poslední fotografie, takže ten odstup, 100 let mezi fotografiemi a dalších deset let v reálném čase umožňuje divákovi i jakýsi odstup a zároveň další srovnání, které má v paměti.

Podobnost není náhodná

Znalci Prahy, kteří výstavu navštíví, určitě začnou hloubat nad tím, že už něco podobného asi viděli. A budou mít pravdu. Jednak se v roce 1999 konala výstava, která připomínala celou Vilímkovu publikaci se všemi českými městy, a také si možná uvědomí, že podobné srovnání staré a nové Prahy viděli na chodbách pražského magistrátu v budově na Mariánském náměstí.

I tuto kolekci, která vznikla na objednávku magistrátu, vytvořili Jaroslav Bárta a jeho kolegové. Fotografie z výstavy si také lze z muzea odnést domů, protože vznikla kniha, která se přímo v muzeu v době konání výstavy prodává se slevou. Jaroslav Bárta má za sebou řadu publikací i výstavy, tou nejznámější je asi Starou Prahou Václava Jansy, která se také konala v Muzeu hl. m. Prahy.

Za sto let to bude jinak

Může se za sto let objevit podobná výstava, jako ta dnešní, když je fotografie mnohem dostupnější?

Už dnes jsou lidé zahlceni, ta vizualita, která kolem nás bují, je markantní a posouvá fotografii z roviny zobrazení do roviny jakéhosi obrazového jazyka. Fotografický přístroj v mobilu je příčinou, že celý prostor je skutečně zahlcen. Náš projekt byl vlastně poslední, kdy jsme využili klasické fotografie, jen ten materiál negativní i pozitivní byl trochu jiný. Pro fajnšmekry je tedy výstava zajímavá i tím, že mohou technické postupy, třeba dokreslování mraků i jinou škálu šedi – červené střechy jsou hodně tmavé, dokreslovaly se například i vrány na Bílé Hoře, na starých fotografiích jsou dělány retuše na horizontech, protože tenkrát objektivy neměly takovou rozlišovací schopnost, komentuje dnešní fotografii J. Bárta.

Kompas a trpělivost nutné

Aby vznikla tato unikátní výstava, museli mít autoři nových fotografií neuvěřitelnou trpělivost a také trochu štěstí. Používali jsme podobné velkoformátové fotoaparáty, jako naši předchůdci, řekl Jaroslav Bárta.

Tím to ovšem jen začalo. Pak museli fotografové najít místo, odkud se fotografovalo, a také vytipovat, za jakých světelných podmínek a v kterém ročním období fotografie vznikly. Polohu autoři často určovali i pomocí kompasu. Na fotografii Rudolfína ve Vilímkově publikaci vrhá socha Vítěze stín, který se zjevuje jen na velmi krátkou dobu. Takže i na ten stín se muselo čekat. Stačilo ale, že bylo zataženo dva tři dny, slunce se na obloze posunulo a museli jsme čekat další rok na stejné období, řekl J. Bárta. Patálii se stínem zažili autoři například při fotografování sally terpeny ve Valdštejnské zahradě.

Pracovali jsme opravdu velmi puristicky, chtěli jsme zachytit atmosféru podobnou původnímu snímku. Dokonce, když fotograf udělal chybu a nesrovnal linie staveb, museli jsme udělat stejnou chybu. Když naše fotografie promítnete přes fotografie z Vilímkovy publikace, zjistíte, že se prolnou.