Čin dvacetiletého pražského vysokoškolského studenta Jana Palacha je v těchto dnech připomínán mnoha periodiky. Vznikají televizní dokumenty, vyšla šestisetstránková kniha, otevírají se výstavy, vynořují se desítky neznámých fotografií i dosud přísně střežených dokumentů, ale přes celou tuto informační lavinu zůstávají nezodpovězená tajemství. A s nimi také otázky. Především ta, kde se v Janu Palachovi vzalo tolik odvahy, aby se tak bolestivým způsobem rozhodl demonstrovat svůj odpor vůči srpnové okupaci Československa v roce 1968 a pokusil se tak probudit do rezignace upadající národ?

Na našem portálu jsme v loňském roce, ve velmi obsažném seriálu nazvaném Báječný rok pod psa: 1968, Janu Palachovi věnovali značnou pozornost. Mimo jiné jsme značně podrobně popsali jeho zoufalý čin i to, co mu bezprostředně předcházelo (viz Palachovi by bylo teprve šedesát). Je to stále fascinující čtení. Přitom otazníky zůstávají. Na některé z nich se pokusila hledat odpověď pětice mladých historiků, která v těchto dnech vydala o Janu Palachovi knihu. Jedním z autorů je i Jakub Jareš. Ten v on-line odpovědích na otázky návštěvníků serveru Aktuálně.cz o Janu Palachovi třeba napsal: „Prošli jsme řadu soukromých dopisů a textů Jana Palacha, výpovědí jeho přátel a příbuzných a na jejich základě můžeme říct, že Jan Palach byl obyčejný mladý student, ve škole možná spíš průměrný, který ale vynikal svými charakterovými vlastnostmi: pravdomluvností, upřímností, schopností pomáhat. Totéž nakonec konstatoval i posudek soudních psychologů, který dala v roce 1969 vypracovat Veřejná bezpečnost. Není to tedy, myslím, žádné vytváření mýtu, ale zkrátka fakt, že ten člověk byl charakterově čistý, byť možná až s trochu moc přímočarým přemýšlením."

Jak Palachův čin hodnotí současnost? Těžko odpovídat, když ani v čase, kdy se stal, ho mnoho lidí nepochopilo. Jakub Jareš na otázku, co si o Palachovi asi myslí současní studenti a byl by mezi nimi někdo, kdo by dnes postupoval jako on, odpověděl: „Můžu asi napsat jen to, co si myslím já. Za ostatní mluvit nemůžu. Pro mě je člověkem, který nedokázal snést rozpor mezi proklamacemi, které převážná většina společnosti pronášela v srpnu 1968 (Nezradíme; Raději smrt než nesvobodu) a tím, jak začala společnost na tyto sliby postupně zapomínat... Dnes by se jistě nikdo neupálil a je to dobře."

Tak či onak platí, že Jan Palach chtěl svým činem probudit národ z otupělosti a beznaděje a vyburcovat ho k odporu proti nastupující normalizaci. Jeho smrt politický vývoj v zemi ale tehdy nezměnila. Boj za jeho odkaz ochaboval úměrně tomu, jak tehdejší režim přitvrzoval. Jeho skutek došel naplnění až o celých dvacet let později v tzv. Palachově týdnu, který předznamenal konec totalitního režimu v Československu.