Co tomu předcházelo, jak první hodiny okupace probíhaly, jak reagovali obyvatelé Prahy, co Němci a jejich vojáci a kde byla naše armáda, jsou některé z otázek, na které se pokusíme najít odpověď.
Již v úvodu jsme se dopustili malé nepřesnosti. K 15. březnu 1939 zde žádná Československá republika nebyla. Vnucený mnichovský diktát a následná anexe pohraničí daly vzniknout státnímu útvaru, pro který se vžil název II. republika. Oficiálně, nyní ať pamětníci „pomlčkového sporu“ zbystří, se tento stát jmenoval Republika Česko-Slovensko. Proti první republice byla chudší o více než čtyři miliony obyvatel a značnou část průmyslu. Její vnitřní pevnost se uvolnila vyhlášením autonomie Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny, kde byly nastoleny autoritativní režimy. A rovněž v českých zemích šel vývoj cestou výrazného omezování demokracie.
Všudypřítomný duch Mnichova
Vítěz z Mnichova se od října 1938 stal také pánem nad životem a smrtí československého státu, devastovaného územně, hospodářsky i politicky. V zápase s Československem přinesl Mnichov Hitlerovi sice jen „půl“ vítězství, ale byla to ta významnější polovina. Nemínil se s ní spokojit.
Nacistická média řízená státem a jedinou stranou zprostředkovávala světu obraz „neklidných poměrů“ v Česko-Slovensku. Lži o hrůzostrašném chaosu a pronásledování nevinných Němců v okleštěném Československu přejímal tisk zemí spřátelených s třetí říší, což opět jako důkaz pravdivosti komentovaly německé noviny. Byla to klasická ukázka propagandistické výroby lživých obvinění.
Aby nebyli sudetští Němci vydáni jen vlivu goebbelsovského rozhlasu, začal pražský rozhlas už před Mnichovem vysílat i v němčině. Toto vysílání pokračovalo i v období druhé republiky. Jedním z redaktorů tohoto vysílání byl i Petr Lotar, srdcem Čechoslovák z Prahy, národností Žid vychovaný v německé kultuře, profesí herec hovořící česky a hrající divadlo na českých scénách. Historii svého pražského mládí popsal v autobiografickém románu ...domov můj:
Marek jako málokdo dokonale ovládal němčinu i češtinu, k tomu navíc ještě francouzštinu a angličtinu. Když přišel do rozhlasu nabídnout své služby, byl přijat s otevřenou náručí. Byl šťasten, že může sloužit dobré věci nejen jako zástupce Čechů. Od otce znal velmi dobře i oprávněné potřeby Němců. Doufal, že přispěje ke spravedlnosti a k porozumění.
Šéfredakor mu svěřoval vládní provolání a zvláštní hlášení. Marek četl nejdříve česky a pak německy. Často rovnou spatra překládal. Ve zbylém čase odposlouchával nejdůležitější anglické a francouzské pořady.
Hlas z Berlína však duněl ze všech ampliónů. „Bijí naše lidi, v pražských ulicích teče německá krev.“ Tak ječel Goebbelsův přeskakující hlas. Kdo to přišel o rozum, ti v Berlíně, nebo my tady v Praze? Široko daleko byl naprostý klid a mír. Na Příkopech se sem tam konala obvyklá paráda německých studentů v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách podle Henleinovy módy. Zabírají vyzývavě celou ulici, chtěli by se poprat, zřejmě z vyššího pověření. Ale druhá strana se tomu naprosto vyhýbá. Byla varována. Marek to hlásil stále znova: „Dodržujte kázeň! Nenechte se vyprovokovat! Nic by nebylo osudnější. Naším úkolem je dokázat, že chceme dorozumění a mír.“
Berlínský rozhlas však denně přinášel zprávy o výtržnostech české lůzy, o tom, jak týrají německé děti, jak znásilňují německé ženy. Zajímavé. Muselo se to odehrávat někde v skrytu, nikdo to neviděl. Říšské ministerstvo propagandy k tomu důvěrně sdělilo, že trochu krve v pražských ulicích by zdárnému průběhu událostí jen prospělo.
Od podzimu 1938 byl život v okleštěné Československé republice prosycen nejen hořkostí a rozčarováním, ale i oprávněnými pocity ohrožení a strachu z budoucnosti.
Pomnichovské Česko-Slovensko, geograficky a hospodářsky zmrzačený a vojensky bezbranný státní útvar, se stále zřetelněji dostávalo do postavení vazala hitlerovského Německa, které neomaleně zasahovalo i do jeho vnitřních záležitostí. Vnitropolitický život země byl ve znamení nástupu krajně pravicových a fašizujících sil, jež zatlačovaly demokratický tábor do defenzivy a usilovaly o postupnou přeměnu dosud demokratického státu ve stát totalitní. Zlá doba vyvolávala zlé duchy, o slovo se hlásili ambiciózní kariéristé, tisk byl plný ostrých útoků, osočování a příznačného „hledání viníků“. Deziluze radikalizovala i mnohé vzdělané a do té doby slušné lidi, kteří najednou zatracovali i to, co ještě před rokem vyznávali a v co věřili.
Domovní štítek u Olgy a u Karla Čapka někdo rozbil. Před vchodem ležely výkaly. Zdi kdosi pomaloval hákovými kříži. Marek zazvonil. Nikdo nepřicházel. Nebylo divu. Okna v přízemí byla rozbitá. „Dobře mu tak,“ napsaly jisté noviny. „Kdo neustával po dlouhá léta šířit humanistické pošetilosti starého blázna Masaryka? Kdo nás přivedl s takzvanou demokracií do pěkné bryndy a sám přitom se svými komplici vybíral jen ta nejtučnější sousta? Kdo nakonec bránil tomu, abychom už dávno pochodovali bok po boku mladých sil nové Evropy?“
Marek se zimomřivě zahalil do límce svého kabátu. Zazvonil znovu. Proč neštěká Dášeňka?
Ve dveřích se konečně objevila stará hospodyně. V očích jí bylo možno číst odmítnutí.
„Směl bych...“Rozhodně zavrtěla hlavou. V té chvíli se objevila Olga a naznačila mu, aby vstoupil, ale zároveň si položila prst na ústa.
Olga ho nevedla tak jako vždy, ale šla po schodech nahoru až do podkroví. Tady Marek nikdy nebyl. Ale když konečně otevřela jedny dveře, věděl to hned: to je ta místnost, do které směl vstoupit jen Karel a jeho přátelé pátečníci. U jedné z podélných zdí puritánsky zařízeného pokoje stála řada židlí. Na jedné z nich ležel malý věnec suchých květů. Ta patřívala Masarykovi.
Naproti pod oknem stál prostý stůl. Na stole ležely dvě hromádky papírů. Ta menší byla prázdná, ta větší popsaná. „Tu knížku už nedopíše,“ řekla konečně Olga. Marek se na ni tázavě podíval.
„Umírá.“
Sestoupili po schodech až do kuchyně. Vedle sporáku ležela na polštáři Dášeňka. Starý foxteriér ztěžka zvedl hlavu a zase ji položil.
„Ten pes to ví,“ řekla Olga.
Napětí houstne
Napětí houstlo začátkem března 1939, kdy Hitler přistoupil ke konečné likvidaci Česko-Slovenska. Protichůdné fámy střídavě zneklidňovaly a uklidňovaly českou veřejnost. Předzvěsti blížící se katastrofy však chvílemi zanikaly ve zdánlivě normálním tepu každodenního života. V neděli 12. března byl za účasti 307 zahraničních firem slavnostně zahájen Pražský vzorkový veletrh, pět tisíc diváků se zúčastnilo leteckého dne v Ruzyni a davy Pražanů navštívily tradiční matějskou pouť. Avšak zároveň se toho dne v Praze poprvé objevily říšskoněmecké vlajky, vyvěšené se souhlasem policejního ředitelství pražskými Němci na oslavu „Říšského dne hrdinů“. Události se však valily. V poledne 14. března 1939 odhlasoval slovenský sněm v Bratislavě vytvoření samostatného slovenského státu.
Téhož dne zaslala maďarská vláda do Prahy ultimativní žádost, aby Československá armáda vyklidila Podkarpatskou Rus. Po poledni obdržel prezident Hácha prostřednictvím německého velvyslanectví pozvání k cestě do Berlína na schůzku s Hitlerem.
Postaven před hotovou věc
Dr. Hácha zřejmě netušil, co ho v Berlíně čeká. Spád událostí v příštích hodinách netušil ani ministerský předseda Beran a další členové vlády. Prezident se s nimi ostatně neradil a svým rozhodnutím jet do Berlína je postavil před hotovou věc.
Prezident Hácha a ministr zahraničí dr. Chvalkovský zatím sedí ve zvláštním vlaku do Berlína. Nevědí, že nacistická vojska začala postupovat směrem k Moravské Ostravě. Fašisté nepočítají s odporem. V Místku je však vítá ostrá palba. Vojáci 8. pěšího pluku umístěného u řeky Ostravice v Čajánkově továrně odmítají porušit vojenskou přísahu. Obranné boje bude řídit kapitán Karel Pavlík. Nacisté mu to nezapomenou, zahyne v koncentračním táboře. V pražském rozhlase panuje vzrušení. Redaktoři přijímají poslední telefonát svých ostravských kolegů: „Loučíme se s vámi, německé tanky jsou již v dohledu...“
Minula půlnoc. Je patnáct minut po jedné hodině, když doktor Hácha a doktor Chvalkovský vstupují do budovy nového kancléřství v Berlíně. Jsou uvedeni do velkého sálu s dlouhým stolem. Stojí tu prominenti třetí říše v čele s Hitlerem. Ten štěká slova o anarchii v Čechách a na Moravě a o útlaku německých občanů a konečně oznamuje, že německé oddíly se daly na pochod k českým hranicím, aby připojily tuto zemi k německé říši. Hácha má podepsat poníženou žádost o ochranu Čech a Moravy vojsky třetí říše.
Šestašedesátiletý prezident se hroutí a je povolán lékař. Hitlerův tlumočník Paul Schmidt se tehdy hodně vyděsil: „Jestli nám tu umře, tak svět řekne, že jsme ho zavraždili!“ Když je Hácha ošetřen, je československá delegace pozvána k podpisu předem připravené deklarace. V tu chvíli se Goering přitočí k Háchovi a řekne mu: „Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit tak krásné město, jako je Praha. Ale musel bych to udělat, aby Angličané a Francouzi věděli, že moje letectvo je schopno vykonat stoprocentní práci. Oni tomu totiž stále ještě nechtějí věřit a já bych jim to chtěl dokázat!“
Hácha pak vstupuje do kancléřovy pracovny a podepisuje prohlášení o tom, že vůdce bere český národ pod ochranu německé říše.
Tak šťastný prý Hitler nikdy nebyl
Historikové po 70 letech odkryli další detaily několikahodinové osudové schůzky Adolfa Hitlera s československým prezidentem Emilem Háchou. Nacistický vůdce hrál 15. března 1939 vabank, sliboval autonomii a pak hrozil vyvražděním národa. Když vyjednal, že Československá armáda nebude klást odpor, byl nebývale nadšený. Pro nejbližší spolupracovníky vůdce nacistického Německa Adolfa Hitlera to byl šok. Diktátor se totiž před nimi až dosud tak spontánně nikdy nechoval. Když se třeba smál, zmohl se nanejvýš na jakési pištivé zachichotání.
„Najednou se pod náporem dvou esesmanů prudce otevřely dveře a Adolf Hitler k nám běžel s úplně změněným výrazem: Děti, křičel, rychle mi dejte pusu na obě tváře. Rychle! Mám pro vás dobrou zprávu. Hácha podepsal,“ vzpomíná na ten den Hitlerova sekretářka Christa Schröderová.
Až nyní – po sedmdesáti letech – vychází podle historiků díky nově prozkoumaným německým dokumentům najevo, v jak velkém stresu Hitler při osudové schůzce byl. Se znalostí toho je pak jasné, že po jednání s Háchou Hitler doslova křičel: „To je můj největší životní úspěch! Vstoupím do dějin jako největší Němec. Děti zlaté!“ vykřikoval před sekretářkami vůdce. Ty mu prý celé ohromené jeho neuvěřitelné přání splnily a políbily ho.
V březnu 1939 si Hitler stále nemohl dovolit válku, wehrmacht nebyl dozbrojen a vycvičen. Vůdce tedy potřeboval čas, tanky a děla. A to vše mohl získat obsazením Československa. Ale bez boje. Proto na Háchu tolik naléhal, aby se mu zbytek republiky bez boje podrobil.
Teprve teď je zjevné, jak moc se Hitler ozbrojeného konfliktu obával. Československá armáda po mnichovském ponížení ani zdaleka nerezignovala a byla ke všemu odhodlána. I když si její velitelé museli být vědomi, že by vedli předem prohraný boj.
Hitler: Zajistím vám lepší život...
Hitler v úzkých Háchovi sliboval tak rozsáhlou autonomii, jakou prý „Češi neměli ani za Rakousko-Uherska“. Ale i to, že „po vojenské intervenci Československa se wehrmacht do několika měsíců stáhne, aby si mohli Češi rozhodovat o svých záležitostech sami“. „Jedni ať žijí jako Češi a my chceme žít šťastně jako Němci. Chceme být vůči Čechům nepředstavitelně velkorysí,“ zapřísahal se v precizněji přeloženém dokumentu Hitler.
Ze stenografického záznamu jednání je patrné, jak moc byl diktátor nervózní. I proto na Háchu brutálně tlačil. Na uzdě držený wehrmacht už téměř překračoval hranice a stále nebylo jasné, zda se neschyluje k válce, kterou si Hitler rozhodně nepřál.
„Buď se podrobíte, anebo vás vyvraždíme,“ stupňoval svůj tlak Hitler, když Hácha stále váhal. „Za pět hodin vstoupí německá armáda ze všech stran do Čech a německé letectvo obsadí česká letiště. Jsou dvě možnosti: vstup německých oddílů povede k boji a pak bude odpor zlomen všemi prostředky brachiálního násilí, anebo se vše odehraje ve snesitelné formě a potom pro mne nebude těžké poskytnout Československu velkorysou svébytnost, autonomii a zaručenou národní svobodu. Nepřejeme si žádné odnárodňování. Říše chce být vůči českému území nepředstavitelně velkorysá,“ zapřísahal Háchu již zoufalý Hitler.
„Toto prohlášení má pro nás, pane kancléři, nejvyšší důležitost,“ ujistil jednáním již zlomený a na nejvyšší míru zastrašený Hácha. A pak jen do telefonu nařídil ministru obrany Syrovému, aby armáda nekladla wehrmachtu odpor.
Konec státu
Vláda se sešla 15. března 1939 po třetí hodině ranní. Ministerský předseda Rudolf Beran a ministr obrany generál Syrový hovořili již předtím telefonicky s prezidentem Háchou, který je z Berlína informoval o Hitlerově rozhodnutí. Tehdejší ministr školství a národní osvěty univerzitní profesor dr. Jan Kapras začal hned telefonem burcovat svoje podřízené a nařídil jim, aby se hned odebrali do svých kanceláří a zlikvidovali všechny seznamy a doklady z archivů. Totéž měli udělat jeho manželka a syn doma. Pohotovost, s jakou doktor Kapras nařídil likvidaci dokumentů, byla bohužel ojedinělým případem. Podobná duchapřítomnost představovala totiž toho rána spíše výjimku než pravidlo, a to i v resortech, kde by se zdála být samozřejmostí.
Eduard Táborský, tajemník tehdejšího ministra zahraničí, vzpomíná: „Brzo ráno se na ministerstvu začali scházet úředníci. Někteří z nich stejně jako já zahajují čistku svých stolů, jiní pobíhají v nejistotě sem a tam. Vzápětí přichází rozkaz nechat vše tak, jak je, nic nepálit. V trezoru jsou šifry, všechny kódy a všechny depeše. Rovněž v osobním oddělení zůstaly všechny spisy nedotčeny. Jaká to trestuhodná nedbalost, nic včas nepřipravit. Vždyť nebezpečí tu existovalo už od Mnichova. A nyní? Naši byrokraté se starají, aby byl vyšší rozkaz nic nespalovat proveden, to aby na ně později nikdo nemohl.“
Po páté hodině ranní se republika začíná probouzet. Z rozhlasu jsou slyšet tóny Smetanovy Vltavy a monotónní hlas oznamuje, že vojenské jednotky třetí říše překročí československé hranice, aby na žádost prezidenta Háchy převzaly nad Čechami a Moravou ochranu.
Zaměstnanectvo, nechť koná za všech okolností bezvadně službu a každý nechť vychází vstříc orgánům německého vojska, aby bylo zabráněno jakýmkoli incidentům. Hlášení štábu ministerstva národní obrany: Voláme posádkové velitelství v Čechách a na Moravě. Z rozkazu prezidenta republiky odevzdejte velitelům všech jednotek tento příkaz: „Německé vojsko zahájí dnes, 15. března, o šesté hodině ranní...“
Zatímco jedni zatínají pěsti a polykají slzy, horlivci z řad domácích nacistů si berou na mušku obchody židovských občanů, rozbíjejí výlohy, malují nápisy Jude a dopouštějí se fyzického násilí a týrání...
Rozkas pro Obyvatele a na Hitlera číhal atentátník
Na nárožích se objevuje „Rozkas pro Obyvatele“ psaný hrůzostrašnou češtinou. Ze zbytku bývalého Československa se stává Protektorát Boehmen und Moehren. V důsledku šoku dochází k mnoha náhlým úmrtím a řada občanů především židovské národnosti spáchá sebevraždu. V následujících dnech jsou noviny plné úmrtních oznámení, ovšem bez udání příčiny a okolností smrti.
V odpoledních hodinách prvního dne okupace přijíždí na Pražský hrad Hitler v doprovodu říšského ministra zahraničí Ribbentropa. Kochají se vyhlídkou a jsou v rozverné náladě. Hitler už je tedy na Hradčanech, ale kde je Hácha? Teprve po desáté hodině večerní došla zpráva, že prezidentův vlak přijel po různých peripetiích do Prahy, kde byl slavnostně a s vojenskými poctami přivítán parádní jednotkou nacistického vojska.
S tou Hitlerovou cestou do Prahy se to má tak, že vůdce cestoval vlakem do České Lípy a odtud v koloně vozů, ten jeho je třetí v pořadí, a v doprovodu nejvyšších hodnostářů, mezi nimiž nechyběli Keitel, Ribbentrop, Himmler a dokonce ani Heydrich, míří ku Praze. Počasí je špatné, padá mokrý sníh.
Tou dobou se už začíná plnit Hradčanské náměstí. Postaraly se o to zástupy především německého obyvatelstva. Někde mezi nimi je jistý Jicchak Shimkin. Oděský Žid, úspěšný obchodník z Palestíny, který svůj dobře se rozvíjející obchod hodil jednoho dne za hlavu jen proto, aby zabil Hitlera!
Shimkinova cesta do Prahy je plná záhad. Někdo tvrdí, že přijel 14. března z Budapešti, jiní se domnívají, že tu už několik dnů byl. Jisté je, že Hitlera se pokoušel zabít už po „anšlusu“ Rakouska, ale nestalo se. Každopádně v Praze 15. března 1939 před 19. h byl Shimkin na Hradčanském náměstí a k hrudi tiskl aktovku s bombou. Počítal se sebevražednou misí, to mu ale bylo jedno.
V 19.15 h náměstím projíždí kolona vozů, nezastavuje však, žádný z nich není otevřený a všechny rychle mizí uvnitř Hradu. Nic se nestalo. O mnoho let později inženýr z Haify vzpomínal, že vše se odehrálo až moc rychle. Vůbec nepočítal s tím, že Hitler bude v uzavřeném voze, a tak v té rychlosti prý připravený atentátník ani netušil, ve kterém z projíždějících aut Hitler je...
Jak Němci vyjedli české cukrárny a uzenářství
Jásot vítajících davů Hitler uvnitř Hradu nevnímal. Přesto byl prý ve velice dobré náladě. Dokonce on, zapřisáhlý vegetarián, neodolal a spořádal pořádnou porci šunky, kterou zapil vychlazeným plzeňským.
V Čechách a v Praze zvlášť však debužírovala i Hitlerova armáda. Pamětníci hovoří o tom, jak němečtí vojáci vyjedli české cukrárny a uzenářství. Nebylo to jenom tím, že zde byla proti Německu hojnost všech druhů potravin, ale především tím, že byl stanoven kurz 1 marka rovná se 10 Kč, takže zatímco doma v Německu si za marku nikdo nic nekoupil, u nás dostal za marku 10 vuřtů nebo několik zákusků. Proto se nelze divit, že se vojáci doslova a do písmene přežírali a mnohdy jim bylo velmi zle...
Konec Čs. armády
Postavení Čs. armády se po Mnichovu zhoršovalo každým dnem. Nové politické vedení státu totiž počítalo se snížením jejího početního stavu i s omezením jejího vlivu, a to z důvodů hospodářských, finančních a také politických – vzhledem k mírovému řešení československé krize byla početná armáda zbytečná a její redukci přímo žádalo Německo. Politické důvody zcela převážily po nástupu vlády Rudolfa Berana v prosinci 1938, která hodlala udržovat s Německem přátelské vztahy a armádu tomuto cíli postupně obětovala.
Nový předseda vlády Rudolf Beran považoval za jedinou cestu k přežití dobrovolné omezení československé státnosti na její základní znaky a armáda podle jeho názoru měla být rozhodně menší. Radikálněji se vyslovovalo ministerstvo zahraničí, jehož šéf František Chvalkovský nemohl přijít vojákům na jméno a činil je odpovědnými za krizi v květnu 1938. Jeho blízký spolupracovník Hubert Masařík se velmi nepříznivě vyjadřoval jak o ministrovi obrany gen. Syrovém, tak o náčelníkovi hlavního štábu generálu Krejčím.
Hlavní úkol po skončení demobilizace představovala reorganizace armády, jejíž základy byly navrženy již v prosinci 1938. Počítalo se se snížením mírového počtu vojáků z 200 na 150 tisíc a zachováním dvouleté vojenské služby. Nová armáda měla být podle hlavního štábu sice menší (místo 23 jen 12 divizí), zato moderně vyzbrojená. O reorganizaci jednalo velení armády počátkem února 1939 s prezidentem Háchou.
Reorganizace ani nezačala
Vývoj událostí však reorganizaci znemožnil ještě dříve, než vůbec začala. Dne 21. ledna 1939 se v Berlíně sešel československý ministr zahraničí František Chvalkovský se svým německým kolegou a s Adolfem Hitlerem. Hitler při setkání vyjádřil naprostou nespokojenost s vývojem v Československu, což se týkalo i armády, které mělo podle jeho názoru stačit 10 až 20 tisíc mužů. Beranova vláda se rozhodla německému tlaku nevzdorovat a přislíbila, zřejmě jako vstřícné gesto, odchod náčelníka hlavního štábu generála Krejčího.
Další komplikaci představovaly separatistické tendence na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, k jejichž podpoře se v obou zemích formovaly polovojenské oddíly Hlinkovy gardy a Siče. Slovenská vláda se pak v únoru 1939 usnesla na vytvoření slovenských vojenských jednotek od 1. května 1939. Ústřední vláda v Praze na tyto tendence reagovala polovičatě. Na Karpatskou Ukrajinu sice vyslala generála Prchalu, jeho možnosti byly ale omezené. Pokud šlo o situaci na Slovensku, část ministrů ji chtěla řešit zásahem armády, ale předseda vlády Beran a ministr zahraničí Chvalkovský se postavili proti.
Děla prodaná Německu
Během února 1939 byla zrušena poslední mimořádná opatření Československé armády a na konci měsíce pak propuštěn do zálohy ročník 1936. Došlo k prodeji části dělostřelecké výzbroje Německu, které si na československé zbraně vymínilo předkupní právo. Svoji funkci opustil také generál Krejčí, který podlehl zahraničnímu i domácímu tlaku a podal žádost o zdravotní dovolenou.
Počátek března 1939 tak zastihl Československou armádu značně oslabenou. Přesto úspěšně zvládla dvě velké akce. Šlo o převzetí moci na Slovensku 9. března 1939 a potlačení vzpoury na Karpatské Ukrajině o čtyři dny později a následnou obranu proti útoku maďarské armády. Obě akce se však nakonec v důsledku politického vývoje minuly účinkem a osamostatnění Slovenska ani okupaci Karpatské Ukrajiny nezabránily.
Na začátku března 1939 získala vojenská zpravodajská služba informace o hrozící okupaci a zastupující náčelník hlavního štábu gen. Bohuslav Fiala spolu s plukovníkem Františkem Moravcem ihned informovali vládní činitele. Ministr Chvalkovský ovšem něco takového rozhodně odmítl. Když se zpravodajcům podařilo zjistit i datum okupace, oba vojáci svoji návštěvu zopakovali. Politici tentokrát připustili určité znepokojení a rozhodli se vyslat do Berlína ministra Chvalkovského. Armáda ale žádné pokyny nedostala a vše zůstalo na iniciativě jednotlivců. Plukovník Moravec zajistil odlet vybraných pracovníků vojenské zpravodajské služby do Británie, plukovník Píka a podplukovník Mašín se snažili zorganizovat obranu.
Již 14. března 1939 obsadila německá armáda Ostravsko a v Místku, jak jsme informovali výše, došlo dokonce ke střetu s československými vojáky. Okupace zbytku českých zemí začala 15. března ráno a vzhledem k dohodě prezidenta Háchy s Adolfem Hitlerem, že Československá armáda nebude klást odpor, proběhla bez komplikací. Německým jednotkám tak padly do rukou v nepoškozeném stavu nejen výzbroj a výstroj, ale též všechny vojenské objekty a zbrojní podniky. Sama Československá armáda pak byla do konce roku 1939 rozpuštěna a zlikvidována...
Zdroj: Radio Prague All Rights Reserved, armáda, vojenství a další
