Bez vody nelze založit velké město, ba ani malé. Tím hlavním zdrojem vody byla samozřejmě Vltava a její přítoky, ale také řada studánek, které ještě dnes vyvěrají v Praze. Mnohé dítě se může například pochlubit tím, že ho rodiče „pokřtili“ Petřínkou, studánkou, která je jedním z mnoha pramenů Petřína. Pražané ale skutečně pili vodu hlavně z Vltavy, což se občas nepříznivě projevilo na jejich zdraví. Až v roce 1914 byla postavena na popud samotného panovníka Františka Josefa I. skutečně moderní úpravna vody v Káraném. Paradoxní ovšem je, že o 15 let později už opět pili vodu z Vltavy – to, když byla postavena Podolská vodárna.
V průběhu staletí byly využívány ale i jiné zdroje. Například na Hradě se pila voda z Brusky, vedená vodovodem vytvořeným z vyvrtaných borovicových kmenů. Budovaly se i hloubené studny domovní, které byly dokonce využívány jako záložní zdroje pitné vody Civilní ochrany.
Pokud jde o studánky je jich dnes v Praze necelá stovka a byly často využívány. V průběhu let se ale jejich kvalita zhoršovala a pití vody odborníci nedoporučují kvůli znečištění (blíže viz http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/NEZIVA/kap23.htm).
Na území Prahy, dá-li se to tak vůbec říci, se životu líbilo odjakživa. Ten kdo nevěří, může se obrátit na kapacitu ze všech odborníků nejslavnější a nejznámější – Joachima Barrande. Jeho Silurský systém středních Čech (Système silurien du centre dela Bohême) je dílem, které ovlivnilo nejen celé generace paleontologů, ale proslavilo i Prahu a její okolí. Zkameněliny, které sbíral, jsou roztroušeny po celém světě. Podle něj se žilo slušně na území Prahy už před 550 miliony let, možná, že ne tak jako dnes, ale zcela určitě zajímavě. Jen těžko říci, jaké měli trilobiti a jejich příbuzní či jiné druhy v té době společenský systém. Vrstva Barrandienu kde se zkameněliny nacházejí je podle odborníků silná i několik kilometrů. Barrandien je ale skutečně nejslavnějším a skutečným unikátem a je chráněnou památkou UNESCO, podobně jako historické centrum města.
Geologická skladba území ovlivnila řadu věcí v Praze, třeba i tok Vltavy a potoků, protože voda se ubírala vždy tím směrem, kudy jí to skladba hornin dovolila. V Praze se najdou horniny všeho druhu od tvrdých žul a buližníků až po měkké pískovce a třeba i uhlí, které je možné dodnes najít na Petříně. Ostatně právě díky všem těm horninám se mohl život v Praze rozvíjet. Když se podíváte do historie, zjistíte, že tu byla řada lomů a dolů. Některé jsou ještě vidět, i když si neuvědomujeme, že jde o bývalý lom, jako například Branická skála.
Pískovec se těžil na Petříně, cihlářská hlína se dodnes využívá v Jirčanech a pamětníci si možná vzpomenou i na cihelnu ve Vokovicích.
To, jak vypadá podloží, určuje i rozvoj města, od stavby různých budov (je možné připomenout třeba Lucernu, vybudovanou ve složitých geologických podmínkách) až po metro, kde se stavaři probíjejí různými vrstvami od tvrdých žul až po tekuté písky. Praha je takovým malým vzorníkem všech možných hornin, protože odborníci tvrdí, že lze nalézt i drahé kameny, jako je například achát, granát, chalcedon, jaspis, turmalín, zirkon a další. I zlato se v Praze a jeho okolí rýžovalo. První byli Keltové, kteří ho rýžovali na Závisti, pak se našlo i ve městě, ale nebylo ho příliš. Rýžování na různých místech vydrželo až do husitských válek. Na širším území Prahy se těžily i různé rudy, například železná ruda, která byla velmi kvalitní, se nacházela v okolí Úval. Hornina měla i 60 procent železa. I Červený Vrch dostal jméno po železné rudě, která se tam těžila.
Vzhled města určuje i kámen, který je na stavbách používán. Dnes se vozí poměrně exotické kameny ze všech koutů světa, dříve se využívalo především domácích zdrojů. Nejde jen o dlažbu, ale i třeba o opukové stavby – část Týnského chrámu, Hladová zeď a především většina románských staveb od baziliky sv. Jiří až po všechny pražské rotundy. Opuka byla těžena na mnoha místech. Dnes už zbyl lom jen v Přední Kopanině.
Pískovce bylo v Praze opravdu hodně, využíval se na gotické stavby a těžil se například mezi Petřínem a Bílou horou. Ten nejlepší pískovec ale pocházel z lomu Řádu křižovníků s červenou hvězdou v Hloubětíně. Z tohoto kamene se stavěl především Karlův most a křížovníci ho využívali i na budování vlastního sídla.
Praha byla do určité míry soběstačná i pokud jde o mramor, který se těžil v Lochkově či v Kosoři. Tento mramor je součástí Barrandienu, a tak není divu, že si na některých místech v Praze můžete zcela pohodlně prohlížet různé zkamenělé živočichy. Jsou například vidět na mramoru v Národním památníku na Vítkově, na ministerstvech financí a zdravotnictví a dalších veřejných budovách. Pojmem je slivenecký mramor, který využívali sochaři. Byl to tak dobrý kámen, že se i vyvážel. Tento mramor byl využíván k tvorbě náhrobků a soch především v době renesanční a barokní. Slivenecký mramor zdobí i Stavovské divadlo či křížovnický kostel sv. Františka.
Mramor je druhem vápence, jež je základní surovinou pro výrobu cementu. Není proto divu, že se na území Prahy začal vyrábět cement už v polovině 19. století. Právě tehdy vznikl v Braníku lom, kde se vápenec rovnou pálil. Pohříchu šlo o kámen plný zkamenělin, které tam lze najít i dnes. Jediným ještě viditelným pozůstatkem tohoto průmyslu je nábřežní zeď, v níž jsou otvory určené na vytahování palivového dříví, které se vozilo do lomu po řece. Výroba cementu skončila v Braníku v roce 1940, vše nahradila cementárna v Radotíně.
V údolí Vltavy lidé našli místo, které je přímo vybízelo k tomu, aby se usadili a začali tam žít. Ať to byli Keltové nebo Slované či kultury jim předcházející, našli příhodné podmínky. Proto vznikla Praha.
