Sebevědomí Pražané to sice uvítali, ale hned poté si začali naříkat, že za vyřizováním úředních záležitostí musí přes půlku Prahy než si zvykli a než se vše dalo dohromady trvalo to dva roky. Praha také dostala nový znak. Navrhl ho malíř František Kysela a archivář Václav Vojtíšek. Dvouhlavého orla nahradil lev, a kolem štítu se objevilo 45 praporců, které symbolizovaly dříve samostatné obce, z nichž Velká Praha vznikla.
Lidé přicházejí a rodí se
Město se nerozrostlo jen o obce, ale hned po válce se do něj začali stěhovat lidé z celé republiky. První sčítání v roce 1921 ukázalo, že Praha má víc než 675 tisíc obyvatel. I porodnost se ve městě zlepšila díky zkvalitnění lékařské péče. Rodilo se více Pražanů, než umíralo, čistý roční přírůstek činil asi tři tisíce dětí.
Praha vždy byla městem více národů. Češi, Němci, Židé ale i další. Počet Němců byl po válce odhadnut na 30 tisíc, dalších cizinců tu pak žilo kolem 20 tisíc, hodně například Rusů a Ukrajinců uprchlíků před bolševickým režimem, ve 30. letech se pak začali objevovat němečtí emigranti, kteří hledali v Praze útočiště před Hitlerem.
Město potřebovalo peníze na rozvoj infrastruktury, především na hromadnou dopravu, vodovody, kanalizaci a rozvod plynu. Situace po válce nabyla ale zrovna příjemná, žít jen z výnosů daní, které nebyly vysoké, protože hospodářský život se teprve rozjížděl, nebylo možné. Město nejdříve sáhlo k vydání emisní půjčky ve výši 150 milionů korun a pak k běžné půjčce ve výši 420 milionů korun. Polovinu druhé půjčky dostal elektrické dráhy, o zbytek se rozdělily rovným dílem plynárny a vodárny. I když infrastruktura vnitřního města byla v dobrém stavu, připojení obcí si vyžadovalo vysoké investice. Peníze byly skutečně dobře investovány, vznikla rozsáhlá síť dopravy, především tramvajové, v některých částech města začaly už pravidelně jezdit autobusy.
Město se stalo velkým investorem během první republiky vybudovalo například nemocnici Bulovka, Masarykovy domovy v Krči, v majetku mělo desítky škol. A stovky obytných domů s tisíci bytů, které najímalo Pražanům.
Nákladní tramvaje a rozvoj hromadné dopravy
Hromadná doprava se budovala až do 30. let a nakonec v Praze jezdilo 20 tramvajových linek. Jedna byla okružní, celkové trati měřily přes sto kilometrů. Pražané věčně nespokojení s dopravou si stěžovali, že tramvaje jezdí pomalu, a měli do určité míry pravdu, cestovní rychlost se pohybovala kolem 12 kilometrů v hodině, ale jak rostl počet aut ve městě, klesla a i rychlost tramvají.Známý byl popěvek Adámku, Adámku nesedej na tramku, v němž se v jednom pražském kabaretu upozorňovalo ctěné publikum na to, že když člověk vleze do tramvaje, vystoupí jako stařík a zmešká celý život. Nicméně technická opatření umožnila nakonec rychlost tramvají zvýšit až na 15 kilometrů za hodinu. Ještě na počátku nové republiky tramvaje nesloužily jen pro přepravu cestujících, ale také jako nákladní prostředek, vozily potraviny, uhlí, stavebniny, dřevo. To bylo omezeno, jen přeprava, která sloužila ministerstvu obrany a doprava chleba od Odkolků vydržela až do roku 1925.
K tramvajím přibyly autobusy, které od roku 1932 jezdily celou noc a objevila se i třetí trakce - trolejbus. Linka Otevřená v roce 1936 spojovala Hanspaulku s Ořechovkou. Taxidoprava se rozmáhala také velmi rychle a ve 30. letech jezdilo v Praze 1.200 taxíků.
Musel být také postaven další most – Jiráskův, naplánován byl velkoryse, ale k tomu, k čemu byl určen, - napojení centra na Plzeňskou se odehrálo až v 80. letech. Porovzorní dřevěný libeňský most byl nastaven opět velkorysou betonovou stavbou a vznikl i Trojský most (dnes Barikádníků).
Snem všech, kteří plánovali Prahu, bylo metro a překlenutí Nuselského údolí a dalšího mostu, který by spojil Kavčí hory s Dívčími hrady. Jeho výška měla být 80 metrů, tedy dvojnásobná, než je u dnešního Nuselského mostu. V Praze v té době sloužily také dvě lanovky a což je skutečná rarita, pohyblivý chodník na Letnou. Z něj měli ovšem největší užitek fanoušci Sparty a Slavie, a litovali, že ho zničil blesk.
Kbelské letiště , které sloužilo vojákům záhy přestalo stačit potřebám civilního letectví, a tak se a tak se začalo budovat letiště nové, dnes Terminál jih, jinak také Staré letiště se otevíralo v dubnu 1937. Praha byla letecky napojena na většinu Evropských měst. Naopak začala upadat lodní doprava osob. Pražská paroplavební společnost jezdila na třech linkách Praha - Mělník, Praha – Štěchovice, a Kostelec nad Labem - Litoměřice. Hromadnou dopravu do Chuchel pak nahrazovaly malé parníčky, které vyjížděly každých 20 minut od Jiráskova mostu.
Nesmrtelný primátor
Pozoruhodné je, že v čele pražské radnice za I. republiky stál téměř celou dobu primátor JUDr. Karel Baxa. Byl spoluzakladatelem strany národně socialistické, jejímž členem byl do svého zvolení prezidentem i Dr. Edvard Beneš. Baxa byl ostrým kritikem Masaryka v době, kdy se konal soud na slaboduchým Židem Hilsnerem, který byl obviněn z toho, že spolu s dalším pachatelem rituálně zavraždil Anežku Hrůzovou. Baxa byl hned po převratu na krátký čas předsedou Ústavního soudu, ale právě kvůli střetu s Masarykem nebyl politicky únosný. Protože měli národní socialisté v Praze velkou podporu, zůstal Baxa ve funkci až do svých 75 let. Zakladatel národně socialistické strany V. J. Klofáč po německé okupaci v jednom ze svých projevů dokonce připomenul, že národní socialismus vznikl v Čechách dříve než v Německu.
Praha se stala za I. republiky opět přirozeným kulturním centrem. Architekturu města ozdobily skutečně skvělá díla. Praha je například dokladem toho, že existuje i kubismus v architektuře. Pokud jde o státem podporovanou architekturu pak se do dějin Prahy zapsal slovinský architekt Josip Plečnik a Pavel Janák. Ti upravili Pražský hrad a byl dokončen i chrám sv. Víta. Městská knihovna dokončená v roce 1928 je opět dokladem velkorysosti při plánování města. I další budovy – právnická a filozofická fakulta jsou architektonicky velmi zajímavé. Architektura držela krok se světem i při vybudování Veletržního paláce, Penzijního ústavu (dnes Dům odborů), či v současné době opravovaného Památníku národního osvobození na Vítkově. Působivé byly i Barrandovské terasy či nově vybudované filmové ateliéry.
Rozmach Prahy přerušila na čas hospodářská krize v letech 1929 - 1933. Do života města na sklonku 30. let stále častěji zhoršující se politická situace v Evropě. 15. března vstoupila do Prahy fašistická vojska. Praha protestovala po svém. Velkou národní manifestací se stalo uložení ostatků Karla Hynka Máchy na vyšehradský hřbitov, a pak oslavy mistra Jana Husa a věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kterých se zúčastnily desítky tisíc Pražanů. Němci odhodili masku slušnosti a Praha se stala okupovaným městem, které sloužilo německé válečné mašinérii. Uvnitř doutnal odboj, který vyvrcholil povstáním 5. května 1945. Praha se opět stala svobodným městem.